Tip na výlet
Našim krajem může bezplatně propagovat i vás! Staňte se spoluautorem tohoto webu, či Facebooku. Dejte nám vědět o všem zajímavém, co se kolem vás nachází a děje!
Svůj tip na zajímavé místo, či námět kam na výlet zasílejte na adresu redakce. Přidejte k němu krátký popis a nejlépe také ilustrační fotografii.
Na vše zajímavé co kolem vás je, se budeme těšit na adrese: redakce@nasimkrajem.cz
První Předchozí 1 2 3 … 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 … 184 185 186 Další Poslední
Olomouc
Olomouc je statutární město na střední Moravě a centrum Olomouckého kraje. Dnešní stotisícové město Olomouc, umístěné na řece Moravě v úrodné krajině zvané Haná, je pátým největším městem České republiky, sídlem Okresní hospodářské komory a dalších institucí, sídlem moravského biskupství a arcibiskupství a rovněž tu roku 1573 byla založena druhá nejstarší univerzita (nynější Univerzita Palackého) v českých zemích. Olomouc byla v historii společně s Brnem politickým centrem Moravy. Úrodná oblast ve které leží Olomouc byla osídlena již odedávna. Významným historickým mezníkem bylo pro město připojení Moravy k českému přemyslovskému státu. Olomouc se totiž stala centrem přemyslovské moci na Moravě. První písemná zmínka o Olomouci v souvislosti s hradem pochází z roku 1055. Dalším významným mezníkem bylo založení nového moravského biskupství u olomouckého kostela sv. Petra roku 1063, stejně jako založení benediktinského kláštera Hradisko v roce 1078. Od této doby se Olomouc stává i významným církevním centrem, což sebou přineslo i řadu významných architektonických památek v pozdějším období. Město bylo opevněno hradbami což se ukázalo jako spásné v případě česko - uherských konfliktů. Město zůstalo nedobyto i v období husitských válek, kdy stálo na straně protihusitské. Velká pohroma v podobě požáru potkala město v roce 1492, kdy shořela téměř třetina města. Přesto se město vzpamatovalo a v době předbělohorské byla Olomouc druhým největším městem v českých zemích. Citelnou ranou byla pro město třicetiletá válka. Válečné události a dlouhodobý pobyt švédských vojsk ve městě vyústil v katastrofální stav, kdy bylo město navrženo císaři jeho vojevůdcem k demolici. Během válečného konfliktu město ztratilo téměř 90% obyvatel. Ale městu se podařilo nejen přežít, ale po několika desetiletích se stalo znovu výstavným městem. Velkým dílem k tomu přispěla i stavební činnost uměnímilovného olomouckého biskupa Karla II. z Liechtensteina jehož přičiněním v Olomouci projektovali stavby italští architekti. Ti pak pracovali i na stavbách olomouckých premonstrátů, dominikánů a dalších. Díky tomuto období můžeme v Olomouci obdivovat řadu barokních památek. Od roku 1655, kdy císař Ferdinand III. vyhlásil Olomouc pevnostním městem, probíhala také postupná výstavba nového barokního opevnění. Ta byla završena až etapou tereziánskou v letech 1742 – 1756. Svou obranyschopnost pak pevnost prokázala pouze jednou, a to roku 1758. Tehdy město odolalo pruskému obléhání. 18. století bylo na historické události více než bohaté. Kromě ran, kterými Olomouc prošla na jeho počátku, jako byl obrovský požár roku 1709 či morová epidemie v letech 1713 – 1715, šlo o řadu záležitostí o poznání příjemnějších. V roce 1770 bylo ve městě zřízeno stálé divadlo, velký význam mělo pro Olomouc povýšení biskupství na arcibiskupství roku 1777. Při svém pobytu v Olomouci roku 1767 zkomponoval jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart svou VI. symfonii F – dur.Hospodářský rozmach města byl po dlouhou dobu brzděn pevně sevřeným prstencem hradeb. Značný význam proto měla pro město výstavba železnice. První vlak přijel do města s velkou slávou roku 1841. Konečně roku 1886 byla Olomouc spolu s Terezínem a Josefovem zbavena císařským rozhodnutím statutu pevnostního města. Stavební činnost mohla naplno propuknout a během počátku 20.století se její velikost zvětšila z 50 ha na téměř 300 ha. Rychle se rozvíjel také průmysl, v okolí města byly stavěny nové továrny, cukrovary, sladovny, pivovar, železárny a další.Více jak 900-letá historie města činí z Olomouce jeden z největších památkových klenotů České republiky, druhým nejvýznamnějším a největším po Praze. Nalezneme zde rozsáhlý soubor historických a architektonicky významných objektů a vzácně zachovalý půdorys středověkého města. Město bylo vždy velmi religiózní, je tedy plné sakrálních památek Nejvýznamnější církevní stavbou je chrám sv. Václava. Původně to byla románská katedrála zpočátku 12.století, po požáru ve 13.století přestavěna v gotickém slohu a dnešní novogotickou podobu získala po rekonstrukci v 19.století. V její blízkosti byl v roce 1306 zavražděn poslední Přemyslovec Václav III. a také v jejích útrobách byl na českého krále korunován Matyáš Korvín, stalo se tak roku 1469. Ze sakrálních staveb Olomouc dále nabízí barokní chrám Panny Marie Sněžné, chrám sv. Michala, gotickou katedrálu sv. Mořice se vzácnými varhanami mistra Michaela Englera z roku 1745, novobarokní kaple sv. Sarkandra, bývalý Dominikánský klášter a klášter Hradisko, komplex klášterních budov původně z 11. století. V neposlední řadě je to také Arcibiskupský palác – kde v roce 1848 nastoupil císař František Josef I. na rakouský trůn. Součástí církevního dědictví je také poutní chrám Navštívení Panny Marie na Sv. Kopečku, který roku 1995 prohlásil papež Jan Pavel II. za basiliku minor.Mezi nesakrální památky, které při návštěvě Olomouce nelze opomenout patří Přemyslovský hrad se zbytky původní románské stavby ze 12. století, radnice, o níž první zmínky pocházejí z r. 1378, původně gotická stavba renesančně upravená, s orlojem obnoveným po r. 1945, Terezská brána a především unikátní soubor šesti barokních kašen, které jsou situovány na několika velkých olomouckých náměstích. Roku 2000 se Olomouc se svým barokním Sloupem Nejsvětější Trojice zapsala na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, který je se svou výškou 35 m jedním z nejvyšších v českých zemích a tvoří dominantu olomouckého Horního náměstí.Olomouc patří mezi nejvýznamnější centra v České republice. Díky své bohaté historii, památkám, ale především centrální poloze v rámci Moravy, byla vždy atraktivním místem pro turisty.
Celý článekOlšanský hřbitov
Olšanské hřbitovy jsou největším pražským pohřebištěm. Mají rozlohu 50,17 ha a po dobou jejich existence, která trvá již více než tři století, na nich bylo pohřbeno více než 2 000 000 mrtvých. Vznikly v roce 1680 a pohnutkou pro jejich založení byla morová epidemie. Malé pražské hřbitovy tehdy nebyly schopny pojmout množství mrtvých těl. Nejstarší část hřbitova, dnes již zrušená, byla u kostela svatého Rocha. Vzhledem k tomu, že zde byly nejdříve pohřbíváni pouze oběti morových epidemií byla na hřbitově postavena kaple sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie, kteří jsou patrony proti moru. Hřbitov se postupem let rozšiřoval až jeho plocha překročila i ulici Jana Želivského. Dnes tvoří Olšanské hřbitovy celkem dvanáct jednotlivých hřbitovů.Můžeme tak věnovat tichou vzpomínku padlým českým legionářům z 1. světové války, obětem bitvy u Drážďan v roce 1813, mrtvým z Pražského květnového povstání roku 1945 či padlým spojeneckým vojákům z 2. světové války. Dále je zde tzv. morový hřbitov, na kterém jsou pohřbeni oběti morové epidemie ve 14. století a pravoslavný hřbitov, na kterém odpočívají pravoslavní a řečtí katolíci. V této části se nachází také Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice. Celkem se na Olšanských hřbitovech nachází zhruba 25 000 hrobek, 200 kaplových hrobek, 65 000 hrobů, 20 000 urnových hrobů, 6 kolumbárií a dvě louky rozptylu. K nejznámějším osobnostem které jsou zde pochovány patří Karel Havlíček Borovský, Josef Jungmann, Karolína Světlá, Jan Palach, Miroslav Tyrš a Jan Werich s Jiřím Voskovcem. Je zde také sbírka funerálních plastik. je sochaři Lederer, Štursa a Bílek.Otvírací doba Leden a únor 9.00 - 16.00Březen a duben 8.00 - 18.00Květen až září 8.00 - 19.00Říjen + dušičky 8.00 - 18.00Listopad a prosinec 9.00 - 16.00 Olšanské hřbitovy jsou největším pražským pohřebištěm, sestávají se dnes z 10 zádušních hřbitovů a dvou obecních, přičemž nejstarší dva hřbitovy jsou již dávno zrušené byly při severní části dnešních hřbitovů. Současná rozloha činí 50,17 ha. Podle stavu z dubna roku 1999 bylo evidováno na 112.000 pohřbených, jinak se odhaduje že za existence hřbitova bylo zde uloženo na 2 mil. mrtvých. Je zde na 200 kaplových hrobek, 25.000 hrobek, 65.000 hrobů a 20.000 urnových hrobů, kolem zdí je celkem 6 kolumbárií a 2 rozptylové louky. Za nejstarší dochovanou hrobku je považována hrobka Zenklova založená již v roce 1799 na ploše asi 87,5 m2. Jako největší pomník je tradičně uváděna hrobka Hrdličkova s bílým mramorovým sousoším od sochaře Fr. Rouse. Hrobka má rozlohu 98 m2. Náhrobek, zobrazující v sousoší sen mladého Hrdličky, eléva Orientální akademie jak ho k sobě zvedá císař František Josef I., vznikl prý z podnětu matky a stál rodinu celé jmění. V dřívějších letech jeho mramor býval každou zimu chráněn prkeným pouzdrem. Větší rozměry má ovšem hrobka rodiny Lannovy. Na její výzdobě se podílel Myslbek, Ludvík Šimek a malíř František Sequens. Vraťme se ještě ke zrušené části hřbitova. I. hřbitov byl původně staroměstským morovým hřbitovem, který byl vysvěcen 29.1.1680. Měl výměru 1131 čtverečních sáhů. Roku 1682 zder byla postavena kaple, zasvěcená patronům na ochranu proti moru, sv. Rochu, sv. Šebestiánu a sv. Rosalii. Tato stavba jako jedinná zůstala po zrušení I. hřbitova. Pravidelným hřbitovem pro Staré a Nové Město se staly Olšany roku 1786, poté, co bylo Josefem II. pohřbívání uvnitř města zakázáno. Ve stejné době byl zřízen i II. hřbitov. Na obou hřbitovech se přestalo pohřbívat roku 1860. II. hřbitov byl po svém zrušení značně devastován, cenné náhrobky byly zachráněny dobrovolnou prací členů Klubu za starou Prahu. Na Olšanech je pohřbeno mnoho významných osob a umělců, namátkou: Viktor Dyk; Karel Jaromír Erben; Klement Gottwald; Karel Havlíček Borovský; Jaroslav Ježek; Matěj a Karel Kopecký (loutkař); V.M.Kramerius; Josef Lada; Josef Mánes; Oldřich Nový; Jan Palach; Saša Rašilov; Karel Sabina; Jiří Štaidl (textař pop. písní ); Miroslav Tyrš; Jiří Voskovec; Jan Werich a Ladislav Zápotocký
Celý článek
Opava
Opava je statutární město v Moravskoslezském kraji ve Slezsku. Leží na řece Opavě v úrodném údolí, ohraničeném na jihozápadě výběžky Nízkého Jeseníku, východně od města se rozkládá Poopavská nížina. Dnes je toto historické město průmyslovým, kulturním a zemědělským centrem českého Slezska, v minulosti, konkrétně v letech 1742 až 1928 byla dokonce hlavním městem Českého Slezska. Opavě se také říká Bílá perla Slezska. Místo u brodu přes řeku Opavu bylo osídleno v již dávných pravěkých dobách, o čemž svědčí četné archeologické nálezy. Středověké osídlení souvisí se středověkou kupeckou osadou, která vznikla na křižovatce obchodních cest u brodu řeky, podle které byla osada i pojmenována. Tato cesta byla součástí “Jantarové stezky” spojující Jadran s Baltem. První písemná zpráva je z roku 1195, městské zřízení dokládá listina z roku 1224. Jádro osídlení vznikalo postupně kolem tržních center, kterými byly Horní náměstí, ulice Mezi Trhy a Dolní náměstí. Ve městě byla od konce 13. století mincovna. Počátkem 14. století vzniklo v rámci České koruny Opavské knížectví a Opava se později stala jeho administrativním centrem. Knížectví bylo uděleno v léno levobočkovi Přemysla Otakara II. Mikuláši I. Opavské Přemyslovce na opavském vévodském trůně vystřídal syn krále Jiřího z Poděbrad, Viktorin, který byl posléze donucen ustoupit nárokům syna uherského krále Matyáše, Jana Korvína. Po smrti Matyášově se však neudržel ani on a Opavské vévodství bylo podřízeno přímo českým králům. V průběhu 16.století se z Opavy stalo protestantské město, proto její obyvatelé nelibě nesli udělení opavského vévodství Karlovi z Lichtenštejna císařem Matyášem. Po prohraném stavovském povstání začala rekatolizace kraje. V roce 1625 byl do Opavy povolán jezuitský řád a o pět let později zde bylo založeno jezuitské gymnázium. I po ukončení třicetileté války zůstala Opava centrem vévodství, ale s postupnou centralizací význam města klesal. Národnostní složení města se postupně měnilo ve prospěch německého obyvatelstva. Po rozdělení Slezska mezi Prusko a habsburskou monarchii za vlády Marie Terezie byla Opava správním zemským centrem rakouského Slezska, po zániku monarchie československého Slezska. Tento stav trval až do zrušení zemské správy v roce 1928. Stoupající význam Opavy v 19.století podtrhl i rok 1820 kdy se zde konal druhý kongres vítězných mocností po porážce Napoleona. Sešli se zde zástupci tzv. Svaté aliance - rakouský císař František I., ruský car Alexandr I., pruský král Bedřich Vilém III. a zástupci Anglie a Francie k jednání o společném postupu proti revolučnímu hnutí v Itálii. Opava nebyla hospodářsky rozvinutým městem, to se začalo pomalu měnit až v průběhu 19.století, kdy vzniklo několik převážně textilních podniků a cukrovarů. Významným impulsem pro rozvoj průmyslu bylo otevření železničního spojení v rámci Severní dráhy Ferdinandovy v roce 1855. Dalším problémem města bylo jeho národnostní složení, kdy více než polovina obyvatel byli Němci. Zlomem byla druhá polovina 19. století kdy se začal ve Slezsku rozvíjet český národní život a Opava se stala jeho střediskem. V roce 1883 bylo v Opavě založeno české gymnázium, v roce 1877 Matice opavská. Ve městě vycházel Opavský besedník, pak Opavský týdeník. Politická a národnostní situace se vyhrotila po skončení 1. světové války, kdy se Opava v závěru roku 1918 stala hlavním městem provincie Sudetenland. Pokus o revoltu vůči tvořícímu se československému státu skončil obsazením města československými vojenskými oddíly bez boje 18. 12. 1918. Za nacistické okupace v letech 1938 - 1945 byla Opava centrem jedné ze sudetských žup. Osvobození na konci války si vyžádalo krutou daň v podobě zničení téměř třetiny města a velké ztráty na životech. Po válce byly postaveny celé nové obytné čtvrti a průmyslové závody, především strojírenského, potravinářského a papírenského průmyslu a průmyslu léčiv. V Opavě má dnes sídlo Slezské zemské muzeum, založené jako Gymnazijní muzeum v roce 1814 a je nejstarším muzeem na území ČR. Dále zde sídlí Matice slezská, Slezské divadlo, Zemský archiv a Slezská univerzita založená roku 1991. Historii města dokládá bohaté množství stavebních památek, v nichž se mísí stavební slohy. K nejstarším patří gotický Minoritský klášter a kostel sv. Ducha, postavený před rokem 1269. K nejcennějším gotickým památkám patří konkatedrála Nanebevzetí Panny Marie z druhé poloviny 14. století. Termínem konkatedrála se označuje hlavní kostel diecéze. Dokladem renesančního umění jsou především domy na Dolním náměstí, Masarykově třídě, Ostrožné ulici (např. dům U bílého koníčka, dům Boží koutek) a rovněž městská věž, tzv. Hláska, současné sídlo Magistrátu města Opavy. V barokním stylu vyniká především Sobkův a Blücherův palác na Masarykově třídě, kostel sv. Vojtěcha s jezuitskou kolejí nebo Mariánský sloup. Opava se také pyšní ukázkami novodobé architektury, ať už se jedná o monumentální stavbu obchodního domu Breda nebo o budovu bývalé Obchodní a živnostenské komory či o komplex Městského koupaliště. K technickým zajímavostem města patří secesní barometr v Dvořákových sadech a linie čs. opevnění – unikátních vojenských pevností vybudovaných před II. svět. válkou, z nichž je dnes přístupná především pevnost v Opavě – Milostovicích. Opava je plná zeleně, díky parkům a sadům, které vznikly na místě zbořených hradeb v 19.století.
Celý článekOřešník
Mohutný skalní blok vystupující ze zalesněného hřebene asi 2 km jižně od Hejnice. Vyhlídkouvou částí je vysoká žulová věž s křížem přístupná po železných schodech a částečně opatřená zábradlím. Místo bylo zpřístupněno již v roce 1898. Je odtud náherný výhled severním směrem na Hejnici a oblast Frýdlantska. Kříž zde již stával odpradávna a vždy se něšel někdo kdo o něj pečoval a pokud se rozpadl nebo byl zničen povětrnostními vlivy, našel se někdo kdo instaloval nový. Při výstupu i pohybu na skále je potřeba dávat pozor, místo je i nebezpečné. Za zmínku stojí kdy se tu v roce 1819 zřítili dva františkánští mniši z hejnického kláštera při instalaci nového kříže a v roce 1922 pak devítiletý chlapec E. Krause. Místo je přístupné po turisticky značené odbočce.
Celý článekOrlí kašna
Orlí kašna je umístěna pod tereziánskám balkónem u vstupu do Starého královského paláce. Byla vytesána v roce 1664 kameníkem Franceskemde Torre podle návrhu architekta Carratiho. Je zde patrná původní úroveň terénu III. nádvoří.
Celý článekOrlické Hory
Orlické hory jsou pohoří v severovýchodních Čechách, při hranici s polským Kladskem. Tvoří asi 50 km dlouhý hřbet od Olešnice v Orlických horách k Heřmanicím. Rozkládají se v okresech Rychnov nad Kněžnou, Ústí nad Orlicí a Náchod v Královohradeckém kraji. Název pohoří je odvozen od řeky Orlice, která tudy po česko-polské hranici protéká. Nejvyšším vrcholem je Velká Deštná, 1115 m n. m. Řada dalších vrcholů přesahuje 1000 m. n. m. Hřeben hor tvoří od severu Vrchmezí (1084 m), Šerlich (1027 m), Malá Deštná (1090 m), Jelenka (1097 m), Koruna (1099 m), Homole (1001 m), Tetřevec (1043 m), Kunštátská kaple (1035 m) a Anenský vrch (995 m). Sever odvodňuje řeka Metuje a její přítoky, jih Tichá a Divoká Orlice. a Divoké Orlici byla v roce 1939 vybudována přehradní nádrž Pastviny, která kromě zadržování povodňové vody slouží k rekreaci. Koho láká pohyb, najde v Orlických horách a Podorlicku nepřeberné množství příležitostí. Na běžkách, kole či pěšky můžeme poznat stále atraktivní Jiráskovu horskou cestu. Celá oblast je protkána cyklotrasami a k dispozici jsou zde i stále více oblíbené cyklobusy. Velmi vyhledávaná jsou zimní střediska, jednak pro své příznivé ceny, a také pro menší počet lyžařů. Mezi nejvyhledávanější patří Deštné, Rokytnice, Říčky, Bartošovice, Olešnice v Orlických horách, Sedloňov, Orlické Záhoří či Zdobnici. Velmi populární turistická Masarykova chata na Šerlichu. Téměř každý si v tomto regionu přijde na své. Toho koho omrzí přírodní krásy v Chráněné krajinné oblasti Orlické hory (vyhlášené roku 1969) i Přírodním parku Orlice se může vydat po stopách historie. Stačí navštívit zámky (Častolovice, Opočno, Doudleby nad Orlicí, Kostelec nad Orlicí, Rychnov nad Kněžnou) nebo hrady (Potštejn) zdejšího kraje, které mají bohatou historii a interiéry. Vyznavači sakrální turistiky mohou putovat po desítkách kostelů, kapliček (Kunštátská kaple, Anenská kaple), poutních míst (Neratov, Homole, Rokole), jejichž četnost a krása svědčí o dlouhé tradici zbožnosti tohoto kraje. Turisté se mohou vydat až do hlubokého středověku a ve skanzenu Villa Nova Uhřínov si můžou zkusit, jaký život kdysi měli jejich předci. Milovníci vojenské historie budou jistě nadšeni pevností Hanička a nezapomenou si projít celou soustavu předválečného opevnění, jehož linie kopíruje celý hlavní hřeben Orlických hor.
Celý článekOrlické muzeum - Choceň
Orlické muzeum v Chocni v současné době pořádá vedle výstav, koncertů a přednášek i historický kroužek pro děti a další odbornou činnost či konzultace pro veřejnost. Muzejní pracovníci se starají o více než 13 500 sbírkových předmětů a 8 000 knih. V rámci badatelské činnosti je možno seznámit se s rozsáhlými sbírkami geologie, archeologie, etnografie, botaniky, mykologie, entomologie a umění. Stálá expozice Paleontologická geologická archeologická historická
Celý článekOrloj
Orloj podle dochovaných pramenů sestrojil již v roce 1410 mistr Mikuláš z Kadaně. Jeho duchovním otcem je ale matematik, astronom, lékař a profesor Univerzity Karlovy Ondřej Šindler. Neprávem je mnohdy toto dílo připisováno mistru Hanušovi z Růže. Ten na orloji koncem 15. století prováděl pouze údržbu. V letech 1552 – 1560 ho zdokonalil písař Jan Táborský z Klokotské Hory. Pověst také praví, že Mikuláš z Kadaně byl po vykonání díla oslepen, aby nemohl sestrojit další orloj. I tato legenda se nezakládá na pravdě. Naopak, dostal za svou práci pěkný dům.Celý orloj má tři části, patra.Horní patro je opatřeno stříškou a jsou zde umístěna dvě okénka. Ta se každou celou hodinu otevřou a zjevují se v nich postavičky uklánějících se apoštolů. Postavy jsou dílem sochaře Vojty Suchardy. Původní sošky, které zhotovil v roce 1864 Eduard Veselý, byly zničeny při povstání Pražanů proti německým okupantům v roce 1945. V době apoštolské promenády ¨se také představují čtyři sošky umístěné kousek níž. Je to Kostlivec, který převrací přesýpací hodiny a kývá na postavu Turka. Ten zamítavě kroutí hlavou a dává tak Kostlivci najevo, že jeho nabídku odmítá. Dále se zde představuje postava Marnivce, který se vzhlíží v zrcadle a postava Lakomce, který potřepává měšcem s penězi. Celý ceremoniál uzavírá kokrhání kohouta, který se zjeví nad okénky s apoštoly.Střední patro orloje zvaná sféra (číselník). Znázorňuje pohyb nebeských v podobě, kdy za střed vesmíru byla považována Země, znázorňuje pohyb měsíce a také ukazuje čas.Třetí, spodní, část orloje tvoří kalendářní deska, nebo-li měsíčník. Ve středu měsíčníku je znak Starého Města. Kolem něho se pohybují tři kruhy vyobrazení. Na vnitřní straně je dvanáct vyobrazení zvěrokruhu. Ve střední části je dvanáct medailonů s venkovskými náměty. Třetí, vnější, kruh je rozdělen na 365 dílků ve čtyřech provedeních, které znázorňující dny v roce. Příslušný den udává ukazatel nad kruhem. Měsíčník je opatřen 365 zuby a každý den, vždy o půlnoci, se o jeden pootočí. Originály medailonů jsou dílem malíře Josefa Mánese z roku 1866 a jsou uloženy v Muzeu hlavního města Prahy. Kopie na číselníku podle těchto předloh vytvořil v roce 1946 malíř Bohuslav Číla.Orloj je umístěn na jižní straně věže Staroměstské radnice je klenotem dokladujícím um českých rukou. Patří mezi nejvyhledávanější pražské památky.
Celý článekOrnitologická stanice - přírodovědné oddělení Muzea Komenského v Přerově
ORNIS je unikátním muzejním zařízením nejen u nás, ale i v Evropě. Ornitologická stanice se stará o šest tisíc preparátů, kožek, koster, vajec a hnízd ptáků z Evropy i zbytku světa. Najdeme ji na okraji přerovského parku Michalov. Nejvýznamnější část sbírky je zpřístupněna v expozici Ptactvo České republiky – obsahuje čtyři sta druhů ptáků včetně nejvzácnějších zatoulanců. Po celý rok pořádá ORNIS výstavy a akce pro veřejnost. Jejich cílem je poznávání skrytých tajemství ze života ptáků a celé bohaté přírody. Postupně vzniká venkovní expozice ochrany ptactva s funkčními hnízdními budkami a krmítky. Stálá expozice Ptáci České republiky, je v ní prezentováno 392 druhů ptáků z území České republiky v 1087 jedincích. ORNIS je součástí: Muzea Komenského v Přerově.
Celý článekOškobrh
Vrch Oškobrh (285 m.n.m.) je nejvyšším vrcholem v této oblasti asi 7 km východně od Poděbrad. Je tvořen svrchnokřídovými slínovci a spongility. I když je vrchol víceméně plochý, z určitého pohledu vypadá jako dvojhrbý kopec. A má skutečně dva vrcholy. Na jižním zřejmě kdysi bývala keltská osada, na severním byly zase odkryty zbytky středověké svatyně. Přímo na vrchol turistická značka nevede, ale prochází po jeho úpatí. Při dobrém počasí se dá alespoň vystoupat mimo značku k jižnímu vrcholu, jinak značnou část vrcholu zaujímá obora.
Celý článekOstaš - skalní bludiště
Osamocená pískovcová stolová hora (700 m.n.m.) se nachází 3 km severozápadním směrem od Police nad Metují. Svůj název dostala podle svatého Eustacha (Ostacha) patrona myslivců. Tvoří ji dvě dislokované kry. Na vyšší kře (tzv. Horní labyrint) tvořící vrchol kopce se nachází skalní bludiště a různé skalní útvary jako Čertovo auto, Zrádce, Cikánka a další. Nacházejí se zde i dvě vyhlídky Frýdlantská skála a Krtičkova. Oboje dohromady poskytují velmi dobrý výhled na Adršpšsko-teplický masiv, okolí Teplice nad Metují, Ruprechtický špičák, Javoří hory a také na skalní útvar Kočičího hradu. Tímto vrchem prochází okružní značená cesta. Spodní kra (tzv. Dolní labyrint) je přibližně o 100 metrů níž než vrchní kra. Zde se nacházejí Kočičí skály a Sluj českých bratří. V roce 1421 za husitských válek se Ostaš stala děsivým místem. V úterý o Božím těle vtrhli do Police Slezani (bojovali na straně Zikmunda) a počali mordovat husitské obyvatelstvo. Některým dokonce vyřezávali jazyky. Mnoho lidí uteklo a snažilo se ukrýt právě zde na Ostaši. Byly však vyzrazeni (zrádcem byl patrně mlynář Holinka z Hlavňova, za odměnu byl Slezany nakonec také sťat) mordováni, házeni ze skal, některé ženy a panny věšeny na stromy. V roce 1484 byla na památku takto povražděných obyvatel postavena kaple dodnes stojící u chatkové osady. Svědkem tragické události měla být i údajně tzv. Husitská lípa, památný strom rostoucí ve svahu nedaleko restaurace. I když jde o statný strom o obvodu cca 460 cm, jeho stáří se odhaduje na přibližně 200 let.
Celý článekOstrava
Ostrava, metropole Moravskoslezského kraje je rozlohou druhým největším městem republiky, počtem obyvatel třetím největším. Hornické a průmyslové město je správní, společenské i kulturní centrum severní Moravy. Leží na soutoku řek Lučiny, Odry, Opavy a Ostravice. v nížině mezi Beskydy a horským masivem Jeseníků, 10 kilometrů jižně od hranice s Polskem a 50 kilometrů západně od hranice se Slovenskem. Ostrava má asi 309 tisíc obyvatel, z nichž většina je zaměstnána v těžkém průmyslu. Město, které je známé těžbou kvalitního černého uhlí a výrobou železa je ovšem na druhou stranu obklopeno množstvím unikátních přírodních krás. První písemné zmínky o městě pocházejí z druhé poloviny 13. století, město bylo založeno německými kolonisty na místě, kde sídlila starší slovanská osada. V blízkosti brodu přes řeku Ostravici, na obchodní stezce z Opavy do Těšína a Krakova. Řeka Ostravice dala městu jméno a dodnes ji dělí na dvě základní části, Moravskou Ostravu a Slezskou Ostravu. V té době bylo ovšem město založeno na polském území, neboť Slezsko patřilo do r. 1327 Polsku. Význam Ostravy postupně rostl, k čemuž přispívala poloha na zemské hranici v místě, kudy procházela jantarová stezka. Pohraniční poloha města vedla také ke stavbě hradu na konci 13. stol a v druhé polovině 14. století byly budovány i hradby. Městské jádro tvořilo pravidelné čtyřúhelníkové náměstí (dnešní Masarykovo), obklopené přízemními dřevěnými měšťanskými domy.V blízkosti se nachází kostel sv. Václava. Ten byl jedinou kamennou stavbou. Nejvyšším představitelem města v předhusitském období byl fojt. Husitské války v 15. století se Ostravě prakticky vyhnuli a město dále rostlo. Většina obyvatel náležela k německému etniku, a tak zde husitství nezapustilo kořeny. Moravská Ostrava se v té době stala důležitým trhovým a řemeslnickým střediskem panství Hukvaldy. Vzestup města v 16. století je spojen se jménem olomouckého biskupa Stanislava Thurza, který vyplatil hukvaldské panství ze zástavní držby. Město hospodářsky prosperovala a rozrůstalo se. Hrad byl přestavěn na zámek. Roku 1556 vypukl zničující požár, který neušetřil ani dvě kamenné stavby – radnici a kostel. 17. století nebylo pro Ostravu Šťastným. Nástup kardinála Františka z Ditrichštejna na biskupský stolec v Olomouci v roce 1599 znamenal pro město počátek úpadku. Biskup nejevil velký zájem nejen o Ostravu, ale v podstatě o celé hukvaldské panství a v roce 1617 je dokonce pronajal městu Příboru, které se tak stalo vrchností Moravské Ostravy. Úpadek pokračoval i během Třicetileté války. Město bylo několikrát obsazeno, vypleněno a navíc vypukl mor, který zahubil polovinu obyvatel. Na konci války muselo město zaplatit výpalné, které znamenalo zadlužení obce na sto let. Následující století proběhlo v podobném duchu – požáry, povodně, mor, dluhy. Význam Ostravy klesl. Až objev uhlí na ke konci století znamenal prudký obrat v ekonomickém i politickém vývoji. V roce 1828 založil majitel panství, olomoucký arcibiskup Rudolf Jan, hutě nazvané po něm Rudolfovy. Později tyto hutě přešly do majetku rodiny Rothschildů a získaly název Vítkovice. Stávají se jádrem rozsáhlého průmyslového rozmachu města. Železárny zcela změnily ráz kraje. Začalo se rozvíjet nejen hutnictví a dolování, ale také koksárenství, strojírenský a chemický průmysl a stavebnictví. Dalším faktorem ovlivňujícím rozvoj průmyslové oblasti byla výstavba železniční trati, zajišťující spojení mezi hlavním městem monarchie Vídní a Krakovem. Počet obyvatel raketově stoupal. Po první světové válce si město udrželo významné hospodářské postavení. K Ostravě byly připojeny okolní obce a vznikla tzv. Velká Ostrava. Město získalo velkoměstský charakter, byly budovány banky, obchodní domy, hotely, kulturní budovy. Úřední název Moravské Ostravy byl v roce 1946 změněn. Město se jmenuje Ostrava. Přeložením Vysoké školy báňské z Příbrami v roce 1946 se Ostrava stala vysokoškolským městem. Po komunistickém převratu byl kladen stále větší důraz na železářský průmysl, bylo devastováno životní prostředí na úkor těžby a výroby. Zvýšená výroba vedla k dalšímu růstu obyvatelstva a stavbě obrovských panelových sídlišť. Ostrava se stala známou jako ocelové srdce republiky. Ostrava dnešních dnů je ovšem již jiná. Po ochabnutí hutního a chemického průmyslu v kombinaci se zavíráním vytěžených dolů a rozsáhlou investicí do nápravy škod na životním prostředí se Ostrava výrazně pročistila. Více na důrazu nabírá strojírenská aktivita a další obory. Zároveň se stává branou do Jeseníků a Beskyd. Ostrava se sice nemůže pochlubit památkami historického významu, ale nabízí unikátní industriální památky, které připomínají tradice těžby uhlí a výroby ocele. Návštěvníkům nabízí třeba exkurzi do Ostravy-Vítkovic, kde se dochoval komplex původního průmyslového města s původní hornickou kolonií a kostelem. Anebo na Landek, vrch v Ostravě-Petřkovicích, který patří k nejvýznamnějším archeologickým lokalitám ve střední Evropě a kde se v areálu bývalého dolu Anselm nachází unikátní největší hornické muzeum v České republice, historie a technický vývoj dobývání uhlí v ostravsko-karvinském revíru, fárání do důlní štoly. Nebo důl Michal technická památka ostravsko-karvinského revíru, vynikající ukázka technické architektury dvacátých let 20. století. Hutnickou tradici připomíná Hornické muzeum OKD. Centrum města je tvořeno Moravskou a Slezskou Ostravou, ke které byly v minulosti připojovány další obce, které byly dříve samostatné. Centrem Ostravy je Masarykovo náměstí, kde se nacházejí jednak domy secesní a jednak domy funkcionalistické. Jednou z budov zde ležících je Stará radnice, ve které se nachází muzeum. Radnice představuje nejstarší dochovanou budovu z historického městského jádra. Pochází z roku 1539 a jedním z lákadel je každou hodinu hrající zvonkohra, jejíž zvony jsou pojmenovány podle starostů a primátorů města. Samotná budova si prošla několika přestavbami, jednou z nich byla barokní přestavba věže. Z dalších památek upomínajících na historii Ostravy by návštěvníci neměli opomenout zříceninu Slezskoostravského hradu s historickou expozicí, Katedrálu Božského Spasitele - trojlodní chrám se dvěma věžemi v neorenesančním slohu a dominantu města budovu Nové radnice z let 1925-1930, největší radniční komplex v České republice, díky 85 m vysoké prosklené věži také nejvyšší radnice. Ostrava nabízí i vyžití milovníkům nočního života, kteří mohou navštívit proslulou Stodolní ulici, která nabízí množství klubů a restaurací. Na své si přijdou i vyznavači aktivní dovolené. Samotná Ostrava nabízí desítky kilometrů cyklotrasy, blízké Beskydy i Jeseníky nabízí možnost zimních sportů i letních procházek.
Celý článekOstravské muzeum
První muzeum v Ostravě vzniklo již v roce 1872. Založil jej ve Slezské Ostravě učitel, osvětový pracovník a sběratel, Karel Jaromír Bukovanský. Roku 1904 vzniklo v Moravské Ostravě "Industrie und Gewerbe Muzeum", které mělo podporu německého vedení města. Téhož roku vzniká i české Průmyslové a živnostenské muzeum. Po první světové válce byla všechna tři ostravská muzea spojena v jedno, se sídlem ve staré poště. Ta však musela být po roce 1924 vyklizena pro městské úřady. Díky starostovi města Janu Prokešovi a správci muzea profesoru Aloisi Adamusovi jsou sbírky dočasně umístěny v budově bývalé radnice v Mariánských Horách do doby, než bude dostavěna budova nové ostravské radnice. Dne 4. října 1931 je muzeum slavnostně otevřeno v jedné z nejstarších budov Ostravy, ve staré radnici na Masarykově náměstí, kde se nachází dodnes. Dnem 2. 8. 1993 se stává majetkem města Ostravy. Sbírkové fondy v současné době čítají kolem 600 000 předmětů značné historické hodnoty. Nejrozsáhlejší část tvoří společenskovědné sbírky, dále pak přírodní vědy a samostatnou část tvoří bohatá knihovna se starými tisky a fotoarchív s fotografiemi a pohlednicemi staré Ostravy. K nejoblíbenějším exponátům patří unikátní Maškův orloj a 200 let starý orchestrion. V letech 2004-2005 proběhla rekonstrukce, při níž byla instalována nová zvonkohra, kterou tvoří 22 zvonů o hmotnosti od 5 do 220 kg. Zvony nesou jména starostů a primátorů města. Největší a nejtěžší zvon má 234 kg a má nápis Urbs in mótu (Město v pohybu). Zvonkohra hraje denně za 2 minuty celá hodina, a to v době 8-20 hod. Hrají se melodie typické pro Ostravu, mezi nejoblíbenější patří: V jednym dumku na Zarubku., nebo jedna z písní Rudolfa Kubína Děvčátko z kolonie. Instalována byla také skleněná podlaha, pod níž lze zhlédnout zbytky domu ze 14. stol. Stálá expozice uměleckohistorické sbírky historie města prehistorie geologie mineralogie příroda a krajina Ostravska
Celý článekOtmíčská hora
Při obci Otmíč nedaleko Hořovic se zvedá nepříliš vysoký vrch se stejným jménem – Otmíčská hora (401 m.n.m.). Vrch byl vytvořen průnikem granulované lávy ordovických diabasů. Na jihozápadní straně se nchází opuštěný lom na tuto horninu. Na vrcholu se pak v dávné minulosti nacházelo hradiště zřejmě již v pozdní době haštalské.
Celý článekPalác Arcibiskupský
Palác pochází ze 16. století, kdy byl postaven rodinou Gryspekových. V letech 1562 – 1564 byl přestavěn pro potřeby pražských arcibiskupů stavitelem O. Aostalisem. V roce 1599 byla budova rozšířena a v letech 1669 – 1674 byla architektem J.B. Mathyem upravena do barokního slohu. Další významnější přestavbu palác prodělal v letech 1722 – 1725, kdy byla stavitelem P.I. Bayerem rozšířena jeho zadní část. Průčelí paláce vytvořil v letech 1763 – 1764 J.J. Vicher. Autory plastik jsou I. Platzer a T. Seidana. V současnosti palác slouří jako sídlo katolické církve. Sousedem Šternberského paláce je palác Arcibiskupský. Na jeho místě stávalo v minulosti několik gotických domů. Jeden z nich patřil svatovítské kapitule. Právě tady si vybudoval honosnou renensanční rezidenci důvěrník císaře Ferdinanda I. Florián Gryspek z Gryspachu. V roce 1562 jej koupil císař Ferdinand I. pro prvního pražského arcibiskupa, který byl po husitských válkách ustanoven, Antonína Bruse z Mohelnice. Poté co se stal palác sídlem pražského arcibiskupství byla provedena jeho přestavba. Další důkladná přestavba na barokní podobu proběhla v letech 1675-79 arch. Jeanem Baptistou Matehyem. Z této doby se dochoval hlavní mramorový portál. Po zasypání příkopu mezi palácem a Pražským hradem došlo k další přestavbě paláce. Okázalé běložluté rokokové průčelí navrhl v roce 1760 arch. Jan Josef Wirch pro arcibiskupa Antonína Příchovského, jehož znak se hrdě tyčí nad původním portálem ze 17. století. Wirch změnil i výškové a šířkové poměry stavby. V roce 1934 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce. Byl zjištěn velký stupeň sešlosti některých částí stavby. V zadním traktu paláce bylo zdivo tak špatné, že ho muselo být asi 16 m2 vybouráno a znovu vyzděno. Celá oprava trvala 5 měsíců a přišla arcibiskupství na 250.000 Kč. Venkovní omítky paláce byly opravovány rovněž v letech 1988-89 a to včetně štukové výzdoby. Tisk vychvaloval na tehdejší poměry nezvyklou rychlost. Obdiv byl o to větší, že parta opavských řemeslníků měla pouze sedm členů, jejichž průměrný věk se blížil sedmdesátce. Nejstaršímu mistru štukatérovy chyběl rok do osmdesátky. Rychlost práce nebyla v žádném případě na úkor kvality. Přesto však v polovině 90. let bylo zjištěno to, co bylo dávno známo. Palác se dostal po statické stránce do katastrofálního stavu. Část budovy stojí na zásypu příkopu. Do havarijního stavu se dostaly stropy, obvodový plášť včetně průčelí. Puklinu ve své klenbě měla i kaple sv. Jana Křtitele. Byly vyslovovány obavy, že by stačilo nízko letící letadlo a akustický jev by mohl způsobit katastrofu. Kolaudce zrekonstruovaného paláce se konala v listopadu 1997. Čtyři křídla paláce uzavírají obdélníkové nádvoří, které je rozpůleno sloupovým mostem. Jeho atiku zdobí putti, držící kandelábry. V interiéru, který je nepřístupný, jsou obytné místnosti arcibiskupa, domácí kaple, kanceláře a reprezentační sály. Palácová kaple sv. Jana Křtitele pochází z 2. pol. 16. století. Renesenační strop je ozdoben malbami z jeho života. Jídelnu zdobí portrétní galérie pražských arcibiskupů. Cenný mobiliář je obohacen souborem 8 gobelínů, zobrazující exotické motivy na námět Nová Indie. Dne 21.4.1990 zde při své první návštěvě přenocoval papež Jan Pavel II. a ve zdejší kapli strávil jistý čas na modlitbách.
Celý článekPalác Grömlingovský (U kamenného stolu)
Rokoková stavba upravená v roce 1786 architektem J.Jägrem na palác Petra z Grömlingu. Dům je vyzdoben plastikami mytologických postav od I.F.Platzera.
Celý článekPalác Martinický
Martinický palác na Hradčanském náměstí pochází ze třetí čtvrtiny 16. století. Dal ho postavit Ondřej Teyfl z Kinsdorfu na místě bývalého domu pánů z Rožmberka. Své jméno nese po svém druhém majiteli, Jaroslavu Bořitovi z Martinic, který nechal v první polovině 17. století, po roce 1620, palác rozšířit. Palác byl vyzdoben renesančními štíty a nad hlavní průčelí byl umístěn znak pánů Martinců. Od roku 1837 byl využíván jako vojenská nemocnice. Dům je vyzdoben sgrafity, které byly objeveny v roce 1971.Dnes je palác otevřen veřejnosti. K vidění je unikátní expozice renesančního bydlení šlechty a v bývalé konírně je interaktivní Muzeum hracích nástrojů. Otevřeno je každý den od 10 do 18 hodin. Na severní straně náměstí kde stojí Martinický palác, stávaly v polovině 14. století menší domky patřící vyšším i nižším církevním hodnostářům. Zhruba deset let po velkém požáru v roce 1541 koupil vyhořelé objekty Ondřej Teyffle z Zeillberku. Na tomto místě si pak vybudoval rezidenci se zahradou. V roce 1580 jej prodal Jiřímu Bořitovi z Martinic. Tak se dostal objekt do šlechtického rodu Martiniců po nichž má dnešní objekt jméno. Jaroslav Bořita z Martinic přestavěl pravděpodobně jednopatrový dům v palác hodnotný jeho bohatství a politického postavení. Palác v té době dostal sgrafitovou výzdobu. Dispozice kolem západního dvora byla uzavřena výstavbou severního křídla s velkým reprezentačním sálem. Byl doplněn soubor trámových malovaných stropů. Do hlavního průčelí byl vsazen obdélný kvádrovaný portál s půlkruhovým záklenkem. Ve střední části jeho vrcholu byla zasazena deska z červeného mramoru s hraběcím znakem Martiniců. Po smrti Jaroslava Bořity se stávali majiteli další členové rodu až do roku 1788 kdy rod vymřel po meči. Palác měl tehdy pět dvorů, jednu jízdárnu a dvě konírny. Palác pak začal sdílet osud některých jemu podobných objektů. Nová majitelka si nechala pouze pětipokojový byt a dala v objektu z důvodu většího zisku zřídit 25 nájemních bytových jednotek. V přízemí byla dokonce policejní strážnice. Po požáru v roce 1835 ho koupila Barbora Trödlová. Ta nechala ve snaze ještě více zvýšit zisk přepatrovat velký sál. Při těchto úpravách byl zničen malovaný strop velkého sálu. Ještě že byl kresebně zachycen synem někdejší majitelky. Na 43 polích kazetové stropu slavnostního sálu byly namalovány alegorie Církve a biblických hostin jako Svatební hostina v Káni Galilejské nebo Hostina žebrákova. Dílo zkázy dovršily další přestavby. Do interiéru byly vestavěny příčky, v přízemí zřízena pekařská pec, trámové stropy byly překryty omítanými rákosovými. Počet partají zde bydlících se v jedné době blížil k sedmdesáti. Dům byl také přefasádován hladkými omítkami čímž zmizela sgrafitová výzdoba jak hlavní průčelí tak dvorních traktů. Po druhé světové válce se dům dočkal své plné rehabilitace. Generální rekonstrukce pro potřeby Útvaru hlavního architekta proběhla v letech 1967-72. Vzorově provedená rekonstrukce odkryla a zachovala, pokud to bylo možné, všechny renesanční a raně barokní prvky objektu. Byly restaurovány i nástěnné malby Adama a Evy provedené v nadživotní velikosti ve velkém sále, malované stropy, renesanční sgrafita a další.
Celý článekPalác Salmovský
Salmovský ( Schwarzenberský ? palác byl postaven v empírovém slohu v letech 1800-1810 pro pražského arcibiskupa Wilhelma von Salma. Po roce 1811 byl pak v majetku rodiny Schwarzenbergů. Císař Ferdinand I. začal podporovat výstavbu šlechtických sídel, a to nejen proto, aby jejich stavebníci zacelili rány způsobené požárem, ale také aby oslabil pozice neposlušného a sebevědomého měšťanstva. A tak například nejvyššímu zemskému komorníkovi Janu ml. z Lobkovic daroval spáleniště čtyř měšťanských domů na jižní straně Hradčanského rynku a Lobkovic zde v letech 1545-1553 postavil monumentální palácovou stavbu ve stylu florentské renesance. V roce 1593 byl palác Lobkovicům zkonfiskován a přešel na Voka z Rožmberka, po vymření rodu přes Švamberky a Eggenbergy na Schwarzenbergy. Dnes je v budově Schwarzenberského paláce Vojenské historické muzeum, pečující o sbírky zbraní, zbroje a uniforem z válek až do roku 1918. Z dálky působí fasáda tohoto velkého renesančního paláce dojmem, jako by do ní byla celá stavba pyramidálního tvaru oblečena. Při bližší prohlídce však návštěvník zjistí, že je to jen iluze vyvolaná sgrafitovým vzorem, který je vyškrábán do hladké omítky. Uvnitř paláce se zachovala i část původní výzdoby, včetně čtyř nádherných malovaných stropů.
Celý článekPalác Schwarzenberský (Lobkovický)
Palác, jenž je typickou ukázkou tzv. české renesance má velmi bohatou a pestrou historii. Trojkřídlá stavba byla po velkém požáru na Hradě roku 1541 přestavěna podle předlohy Augustina Vlacha pro potřeby české šlechtické rodiny Lobkoviců v letech 1545–1567 jako jejich městská rezidence. Jako jedna z prvních staveb v Praze byla postavena ve stylu italské renesance. Zdi jsou zdobeny černými sgrafity severoitalského a benátského typu a půdorys paláce je ve tvaru písmene T. Na schodišťových štítech se nachází bohatá figurální výzdoba. Svým charakterem připomíná stavba spíš zámek než městský palác. Když majitel paláce Jiří z Lobkovic upadl u císaře Rudolfa II. v nepřízeň, byl mu veškerý majetek zkonfiskován a on sám byl uvězněn. Jeho majitelé se poté rychle střídali. Po Petru Vokovi z Rožmberka jej vlastnili Švamberkové, pak Eggenberkové. V roce 1719 přešel do majetku Schwarzenberků, jmenovitě Adama Františka knížete ze Schwarzenberka. V letech 1723 - 24 opravoval a nově budoval obytné prostory pro schwarzenberskou rodinu Antonín Hafenecker podle projektu Antonia Erharda Martinelliho. Další osud paláce poznamenala skutečnost, že císařský dvůr sídlil ve Vídni a pražské paláce přestaly plnit funkci obytnou, protože jejich majitelé následovali dvůr. Na počátku 20. Století byly prostory paláce využity pro vojenskou konírnu a roku 1908 pronajali Schwarzenberkové palác Národnímu technickému muzeu. Za Druhé světové války byl palác částečně poničen a po jejím skončení sloužil jako expoziční prostory Vojenského historického muzea. Roku 2002 přešel palác do vlastnictví Národní galerie v Praze.
Celý článek
První Předchozí 1 2 3 … 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 … 184 185 186 Další Poslední
