Tip na výlet

Pankrácká pláň byla ještě dlouho po druhé světové válce relativně prázdná a pustá. Občas se tu usadili kolotoče a jiné atrakce. Vše se začalo měnit poté, co bylo rozhodnuto realizovat se mnoha generací techniků a architektů o přemostění Nuselského údolí. Jeho délka je 485 m a šířka 26,5 m. Naším zájmem však není most, ale Palác kultury. O jeho stavbě bylo rozhodnuto v roce 1975 a mělo jít o stavbu hodné socialistické epochy. Tehdejší Národní výbor hl. m. Prahy vypsal architektonickou soutěž. Grandiozní stavba spolykala 11.000 tun ocelových konstrukcí a 39.000 tun kvalitního betonu a nespočet dalšího stavebního materiálu. Slavnostně byl otevřen 6-10. dubna 1976. Stavebně neobyčejně rozsáhlý objekt je solitérní stavbou. Základní tvar Paláce kultury vychází z nepravidelného mnohoúhelníku. Má dvě podzemní podlaží a šest podlaží nadzemních. Obvodový plášť je smontován z ocelohliníkové nosné konstrukce s proměnou modulovou sítí vyplněnou prosklenými plochami v kombinaci s velkoplošnými parapetními a atikovými betonovými panely. Základem dispozičního řešení tehdy byly dva hlavní sály, Sjezdový a Společenský. Dále tu byly Komorní a Konferenční sál, Mládežnický klub, restaurace a další prostory. Velká pozornost byla věnována vybavení interiéru a nechyběly ani umělecká díla v počtu 150. Ve dnech 18. a 19. dubna 1981 se uskutečnil den otevřených dveří na který se již od časného rána vytvořil před objektem nekonečný had lidí dychtivě čekající na prohlídku tohoto kolosu. Za dva dny absolvovalo prohlídku dlouhou 2 km na 110.000 osob. K dispozici byl i letáček, ze kterého bylo možno se dozvědět že obestavěný prostor je 780.000 m3, maximální kapacita objektu 6.500 míst, dopravu zajišťuje 42 výtahů a 14 eskalátorů, v podzemním parkovišti mohlo parkovat 240 aut a 44 autobusů. S návštěvností to však poté nebylo tak horké, neboť palác byl využíván hlavně pro politické akce a při těch byl uzavřen a přísně střežen. Navíc minulý režim připravoval dvě zásadní změny, které se naštěstí neuskutečnily. Tou první mělo být vybudování dlouhého eskalátoru na severním svahu. Tou druhou byl neutěšitelný stav činžovních domů v nuselském údolí, na které nebyl z paláce zrovna hezký pohled, alespoň tak zněl závěr našich i spřátelených soudruhů ze sovětského svazu. Proto se připravovala plošná demolice těchto činžovních domů a zřízení parkové úpravy, která by zahrnovala i oblast Folimanky. Vznikla by tak velkolepá zelená parková úprava, na kterou by bylo radost pohledět. Samozřejmě hlavní překážkou bylo financování takové nákladné úpravy. Rok 1989 tyto úvahy ukončil. Významnou součástí výtvarné výzdoby je gobelín Zlatá Praha od Cyrila Boudy o rozměrech 5 x 2,5 m ceněný na 750.000 Kč. Gobelín, který visel ve foyeru před Komorním sálem, počátkem září 1992 zmizel. Je neuvěřitelné, že se ani při vyšetřování nebyl nikdo přesně schopen určit dobu zmizení. Vyšetřování se rozjelo na plné obrátky a mělo nečekané rozuzlení. O svinutý gobelín, o několik dní později, doslova zakopnul hasič místního požárního útvaru v prostoru nouzového schodiště u podzemních garáží. Tam ho měl zloděj, buď připravený, nebo se zalekl a na toto místo ho vrátil. Závěrem roku 1995 vznikla společnost Kongresové centrum Praha a.s. jejíž 100% vlastníkem je hl. m. Praha. Tím bylo objektu dáno nové jméno, původnímu lidé říkali hanlivě zkráceně Pakul. Zároveň se začalo diskutovat o dnes velmi neprůhledné a sporné přestavbě objektu pro konání Mezinárodního měnového fondu, při které si nejen palác ale i jeho okolí užilo své. V minulé době v něm sídlila televize Prima, a nejvíce snad objekt byl využit pro pořádání muzikálu Drákula a později Monte Christo. V současné době ho využívá Hudební divadlo Karlín které zde našlo útočiště po nedobrovolném vyklizení svého divadla povodní.

Pod kostelem Neposkvrněného Početí Panny Marie a sv. Ignáce se nachází tajemné krypty ve kterých byli pohřbeni příslušníci místní šlechty, měšťanů a hlavně členů jezuitského řádu. Důmyslný větrací systém, který vytvářel optimální teplotu a malou vlhkost se postaral o jejich mumifikaci. Bohužel při opravě střechy kostela ve 30. letech 20. století zasypali dělníci část těchto větracích šachet a vlivem toho se hodně těl rozpadla. Dnes po obnovení systému lze vidět na třicet těchto mumií v prosklených rakvích. Podzemní krypta je přístupna veřejnosti od dubna do října.

Malé městečko Králíky leží v okrese Ústí nad Orlicí v Pardubickém kraji. Toto město s téměř 5 tis. obyvateli je obklopené malebnými horami Kralického Sněžníku a protéká jím řeka Tichá Orlice. Město vzniklo až v 16. století a poprvé je doloženo roku 1568. Roku 1577 koupil město s deseti vesnicemi Zdeněk z Valdštejna předek pozdějšího vojevůdce císařské armády Albrechta. Králíky se staly sídlem nového panství. Kromě zámku, fary a protestantské modlitebny, kde dnes stojí kostel sv. Michaela Archanděla, bylo vystavěno náměstí do dnešního půdorysu. V okolí se těžila železná ruda a stříbro, proto město do svého znaku svého dostalo zkřížená hornická kladívka s mečem. ložiska nebyly příliš bohaté v 17. století bylo dolování definitivně ukončeno. Impulsem pro další hospodářskou prosperitu byla stavba poutního místa v letech 1696 – 1710. To dal vystavět poblíž léčivých pramenů nad městem králický rodák biskup Tobiáš Jan Becker. Na poutní místo přicházelo mnoho návštěvníků a chudé obyvatelstvo Králicka si hledalo v těchto poutích obživu. Hlavně vyráběli a prodávali upomínkové předměty. V kraji se dařilo zejména řezbářství, které dodnes připomínají betlémy a figurky prodávané i za hranicemi. Rozvíjela se i další řemesla, především varhanářství a tkalcovství. Varhanami králických mistrů se může pochlubit nejeden chrám a kostel v celé České republice. Jedny z nejvýznamnějších varhan se nacházejí i v pražské Loretě. Tkalcovství bylo na počátku Kralické textilní tradice. Kralické plátno se stalo pojmem. V 18. století město strádalo požáry, morovými epidemiemi a válkami. V letech 1708 a 1767 shořela velká část města včetně nejvýznamnějších budov. Původní dřevěné domy pak byly nahrazovány kamennými. Po odstoupení Kladska Prusku se z něho mnoho obyvatel přestěhovalo do Králík a město se tak začalo rozrůstat. V 19. stoeltí se Králíky staly centrem okresu.a město se nadále rozvíjelo. Roku 1899 byla otevřena místní železniční trať Dolní Lipka - Štíty, stavěly se továrny, nové silnice, vodovod, plynárna a v neposlední řadě nové obytné domy. Díky své příhraniční poloze, měly Králíky za První republiky podobný osud jako většina měst v Sudetech. Většinu obyvatel tvořili Němci a začalo docházet k národnostním třenicím. V roce 1935 přikročila československá vláda k projekci opevnění, jehož nejmohutnější část byla poté vystavěna právě na Králicku. V důsledku Mnichova byly Králíky v roce 1938 násilně odtrženy od Československa a připojeny k Německu. Po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 se město podařilo vcelku úspěšně dosídlit a město s dochovalo svůj lokální význam. Střed městskou je památkovou zónou – na náměstí stojí klasicistní radnice, kostel sv. Michala a budova Městského muzea. Na Malém náměstí barokní brána, odkud stoupá křížová cesta s kapličkami k církevnímu areálu na Mariánském kopci.

Zahrada Nebozízek je ohraničena na západní straně vrcholem Petřína, Růžovým sadem, na severní straně lanovou dráhou, na východní úpatím Petřína a na jižní Hladovou zdí. Její rozloha je 8 ha. Název zahrady pochází od vinice, které se už v 15. století říkalo Nebozez. Na původní vinici byl později vysazen ovocný sad, který odkoupila Pražská obec. Ta také nechala část zahrady upravit podle projektu arch. Jiřího Braula a v roce 1842 zpřístupnit veřejnosti. V letech 1841 – 1895 byla zahrada, u příležitosti konání Jubilejní výstavy a stavby lanové dráhy, znovu upravena podle projektu F.Tomayera na veřejný městský park v anglickém stylu. Koncem 19. století byla ve spodní části zahrady postavena budova malostranského Sokola. Ve 20. století byla zahrada rozšířena na místě újezdských kasáren o takzvaný Jiřinkový sad a celkově upravena.