Autobusoná zastávka Bratří Jandusů (manipulační) na stejnojmenném náměstí slouží pro potřeby dopravy v Uhříněvsi.Pojmenování je odvozeno od názvu náměstí Bratří Jandusů, ne kterém se nachází.Autobusová zastávka je součástí pražské hromadné dopravy, kterou tvoří trasy metra, městských autobusů a tramvají. Zahrnuje i Petřínskou lanovku, lanovku v pražské ZOO a přívozy přes Vltavu. Dopravní spojení má téměř každá pražská ulice, každé náměstí, či nábřeží.Zabezpečuje přesuny po Praze jak Pražanům, především do zaměstnání, tak návštěvníkům Prahy, turistům. Jejím prostřednictvím mohou navštěvovat pražské památky, divadla, koncerty, výstavy, muzea, kluby, fitcentra apod. Díky ní mají zabezpečenou dopravu i hotely a jiná zařízení poskytující v Praze ubytování, jako například priváty, kempy, botely, hostely, turistické ubytovny, ale i podniky nabízející pohostinství, jako jsou restaurace, kavárny, jídelny, pizzerie, pivnice, cukrárny apod.Prostřednictvím pražské hromadné dopravy je tak dostupná veškerá kultura, kterou Praha svým obyvatelům a návštěvníkům nabízí, stejně jako její jedinečná architektura, příroda, zábava a další nepřeberné množství historických, kulturních, duchovních a přírodních hodnot. A to 24 hodin denně!

Nedaleko zámku při centru obce Blatná stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie. Dnešní gotický kostel byl vystavěn na místě původního románského kostelíka z konce 13. století. Dnešní stavba gotického kostela byla vysvěcena roku 1515 a v této podobě se víceméně dochovala dodnes bez výraznějších přestaveb. Dvoulodní kostel je osvětlen vysokými okny se bohatou kružbou. Z původního románského kostelíka se zachovala sakristie, které je také sklenuta křížovou klenbou. Presbytář má klenbu síťovou a loď sklípkovou klenbu hvězdového vzorce podepřenou třemi štíhlými sloupy. Vyzdoben byl 13 barokními oltáři, z toho hlavní oltář s obrazem Nanebevzetí Panny Marie pochází z roku 1744. Významné náhrobní kameny byly přesunuty z podlahy do zdí. V areálu kostela stojí kaple sv. Michaela (dnes Boží hrob) z roku 1515 a ambity se šesti arkádami vystavěné roku 1764. V popředí při kostele stojí ještě barokní zvonice vystavěná v roce 1723, pseudogoticky upravená roku 1835.

Málokterá z novodobých staveb v Praze vzbudila tolik emocí a rozporuplných reakcí jako rohová budova Jiráskova náměstí, metaforicky nazývaná Tančící dům. V místech, kde v letech 1992 - 1996 vyrostla budova Tančícího domu, stával dům, který byl zničen při mylném americkém leteckém náletu na Prahu 14. února 1945. O 50 let později byl položen základní kámen ke stavbě, která dostala jedno z oceněních v kategorii designu v anketě amerického časopisu Time a v českém časopisu Architekt se dostala mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. Tančící dům navrhl Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym, kterého k projektu přizval investor, nizozemská pojišťovna Nationale Niederlanden (dnes ING). V jádru administrativní budova má sedm nadzemních podlaží a dvě podlaží podzemní. V budově jsou kanceláře, luxusní kavárna a restaurace. Své pojmenování získala díky svým věžím, které připomínají postavy tanečníků Ginger Rogersové a Freda Astaira. Tanečníka představuje věž kamenná a jeho partnerku věž skleněná. Na nároží Rašínova nábřeží a Jiráskova nám. byla od roku 1945 proluka. Dům, který tu stál zničily bomby amerických letadel při stejném náletu jako na Emauzy. Po definitivním odklizení trosek v roce 1960 se po celých třicet let za bývalého režimu dohadovalo co zde bude. Byla vydávána souhlasná i nesouhlasná stanoviska, vše ale jen na papíře. Jen tak namátkou co zde mělo být: budova Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků Praha, budova Svazu českých novinářů, objekt České obchodní komory, obchodní zastupitelství Maďarské lidové republiky, Rakouské kulturní, společenské a reprezentační centrum. Za všechny ty roky by popsané papíry všech zúčastněných stran v této záležitosti zaplnily menší nákladní auto. Tanec okolo zástavby proluky byl jakousi předzvěstí příštích událostí i názvu objektu který tu dnes stojí. V roce 1989 se začal zástavbou na nároží zabývat Chorvat Vlado Milunič, který bydlel v sousedním domě bratrů Havlových a pro Ivana a Václava Havlovy upravoval už v roce 1986 patro. V roce 1992 pozemek koupila ninozemská pojiš´tovna Nationale Niederlanden. Od samého počátku měl nový dům své odpůrce i zastánce. Odpůrců bylo víc. Stavba příliš dráždila svým netradičním pojetím. Dům nazývaný Pražany Tančící získal své jméno díky svým věžím. Ty byly pojmenovány Ginger a Fred po legendárním tanečním páru. Tanečníka představuje věž kamenná či spíše betonová, ladně prohnutou tanečnici, věž skleněná. S trochou nadsázky se dá říci, že návštěvník budovy může při vstupu tanečnici Ginger nahlídnout pod sukni. Na vrcholu věže symbolizujícího tenečníka je kupole s konstrukcí z kovových trubek potažená nerez síťovinou s oky o rozměrech 10 x 10 mm, zahalená do pomyslných vlasů. Představuje hlavu medúzy. Konstrukce byla dopravena na vrchol pomocí helikoptéry. Složitá akce byla komplikovaná, bohužel dnes z klasických důvodů. V nestřežené chvíli se podařilo dvěma neznámým mladíkům odcizit ze služebního vozu pracovníků MONTAIR mobilní telefon Eurotel, takže po určitou chvíli bylo spojení s pilotem přerušeno. Tančící dům se protančil ke svému otevření v roce 1996 a ještě téhož roku získal prestižní ocenění amerického časopisu Time v kategorii design roku.

V Boskovicích, které leží v jihomoravském kraji, v okrese Blansko, asi 40 km severně od Brna, zanechali Židé velmi významnou stopu.  V Boskovicích žila početná židovská komunita v uzavřeném ghettu ležícím jihozápadně od náměstí. První zmínky o Židech v Boskovicích jsou z roku 1343. Na jejich odkaz upomíná ghetto, židovský hřbitov a také synagoga. Dnes je synagoga, zvaná pro odlišení maior, čili větší, jedinou zachovanou v boskovickém židovském městě. Byla postavena v roce 1639, ale ještě před ní tu stála synagoga renesanční. O jejím vzhledu a poloze panují dohady. Když zdejší komunita početně vzrostla natolik, že ji již starý templ nevyhovoval, byl požádán italský architekt Sylvestr Fiota, boskovický občan, aby vystavěl novou. Synagoga se stala vzorem pro mnoho synagog na Moravě a je jednou z nejlépe zachovalých synagog v celé Evropě. Dispozice synagogy byla tradiční: na východní stěně umístěna schránka na tóru (aron ha-kodeš), uprostřed sálu je vyvýšené řečniště (bima), kolem dřevěné lavice pro muže, galerie v patře určená pro ženy. V první fázi byla postavena předsíň, hlavní sál a ženská galerie. V dalších letech proběhlo několik stavebních  a dekorativních úprav. Roku 1698 dostali Židé souhlas od správců boskovického panství – Ditrichštejnů – s rozšířením synagogy. Byla zřízena vedlejší loď, vzniklo schodiště na ženskou galerii, severní stěna byla prolomena arkádou. Taky byly působivě vyzdobeny stěny synagogy s motivy zvířat, přírody, ale i Desatera či s Korunou Tóry. V polovině 19.století byla synagoga adaptována v novogotickém duchu, zejména okna a portál hlavního vchodu. V roce 1892 byl přistavěn nad průčelí balkon z blanenské umělecké litiny, v roce 1908 byla okna sálu opatřena barevnými vitrážemi. Za druhé světové války byla synagoga uzavřena a sloužila jako skladiště majetku, který byl zabaven boskovickým Židům. Jako skladiště sloužila i po válce. V letech 1989 – 2001 prošla synagoga maior celkovou stavební rekonstrukcí. Roku 1994 byla vrácena do vlastnictví Židovské obce v Brně. Ta do prostor synagogy umístila stálou expozici, která pojednává o historii a památkách zdejší židovské komunity. V Boskovicích si lze prohlédnout i další židovské památky, z nichž vyniká zejména návštěva sklepení protějšího domu U Templu č.3/5, kde je k vidění židovská rituální lázeň – mikve.