Tip na výlet

Památník Bedřicha Smetany umístěný do prostor Jabkenické myslivny, do domu, kde skladatel žil a tvořil, je jednou ze stálých expozic Národního muzea. Myslivna, zasazená do krásné přírodní scenérie, byla původně sídlem lesního úřadu knížat Thurn-Taxisů. Od r. 1875 zde působil zeť Bedřicha Smetany Josef Schwarz, manžel jeho dcery Žofie. U nich prožil hluchý Smetana se svou rodinou poslední léta života (1875-1884) a vznikla zde i řada jeho nejvýznamnějších děl.   Popis expozice Návštěvníci expozice se mohou těšit na mnoho obrazových a písemných dokumentů, předměty osobní i rodinné povahy, které přibližují život Smetanovy rodiny i rodiny Žofie a Josefa Schwarzových v Jabkenicích. Exponáty přibližují kontakty B. Smetany s Mladoboleslavskem ještě před jeho příchodem do Jabkenic a dokumentují Smetanovu tvorbu jabkenického období – především její provozování a šíření na koncertech, operních scénách a prostřednictvím hudebních vydavatelství v Čechách i v zahraničí. Těžištěm expozice jsou interiéry Smetanovy pracovny a rodinného salónu zrekonstruované podle dobových svědectví a zařízené zčásti i originálním dochovaným nábytkem ze Smetanovy rodiny a dalšími původními památkami. V sále s malou galerií obrazů skladatelova vnuka Zdeňka Schwarze je možné se zaposlouchat do Smetanových skladeb dle vlastního výběru.Od r. 2004 je v Památníku nainstalována zrestaurovaná opona jabkenických ochotníků namalovaná v r. 1877 skladatelovou manželkou Betty Smetanovou. Na co se můžete těšit Jabkenická myslivna, původně sídlo lesního úřadu Thurn-Taxisů Dům, kde skladatel žil, tvořil a kde vznikla většina mistrových vrcholných děl Zde vznikla unikátní opona jabkenických ochotníků s výjevem „Příchod praotce Čecha na Říp“ namalovaná 1877 Smetanovou druhou ženou Bettinou Možnost individuálního poslechu Smetanových děl podle vlastního výběru   Památník Bedřicha Smetany v Jabkenicích je spravován Národním muzeem. Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl, se každoročně pořádá na přelomu června a července na zámku v Litomyšli.   

Malebné jihočeské okresní město Písek leží na úpatí Píseckých hor na řece Otavě v nadmořské výšce 398 m asi 45 km severozápadně od Českých Budějovic. Město je významným kulturním, administrativním, dopravním a turistickým centrem oblasti. Po Českých Budějovicích a Táboře je to třetí největší město jižních Čech. Město s necelými 30.000 obyvateli má velmi bohatou historii.Historie města sahá do raného středověku, zhruba do poloviny 13. století, kdy vzniklo jako osada u rýžovišť zlatého písku na levém břehu Otavy. Odtud také pochází jeho jméno. Později zde bývala trhová ves s královským dvorem. V roce 1254 tu založil Přemysl Otakar II. královské město. Za jeho vlády Písek nabyl na velikosti i na významu. Město nebylo založeno jen pro těžbu zlata. Mělo zároveň ochraňovat Zlatou stezku, která v těchto místech překračovala řeku Otavu, a také být základnou královské moci v kraji. Nad brodem přes Otavu byl vybudován hrad, byl založen klášter, postaven děkanský kostel a kamenný most se sedmi oblouky, druhý nejstarší ve střední Evropě, který slouží dodnes. Koncem 13. století zde vznikla mincovna, později přestěhovaná do Kutné Hory.Od roku 1308 byl Písek svobodným královským městem a v polovině 14. století byl povýšen na sídlo Prácheňského kraje. Písek zůstal v oblibě panovníků i po vymření Přemyslovců, často zde pobýval Karel IV. i Václav IV. Město po celou svou dobu zůstalo majetkem koruny, ale jeho význam začal potupně upadat. Za husitství bylo vypleněno a počátek třicetileté války znamenal pro Písek katastrofu. Město bylo třikrát dobýváno a pokaždé dobyto, naposledy 30. září 1620, kdy ho císařští vojáci zcela zničili a obyvatelstvo z velké části zahynulo. Od 19. století město zcela mění svou tvář - vystupuje z hradeb, na předměstích vyrůstají celé ulice nájemních domů, na radnici vítězí čeština, vznikají kulturní instituce a spolky a Písek je nazýván městem škol a studentů. Po staletí bylo město Písek držitelem největšího městského panství v Čechách, zejména lesů.Písek má rozlehlé náměstí západní část, k níž přiléhal hrad, a východní část, která sloužila jako tržiště. Dodnes se dochovaly zbytky městského opevnění, které v 19. století zaniklo - pozůstatky známé Putimské brány, část hradeb při Otavě a věž Baba.Písecký hrad, založený spolu s městem, je významnou památkou začínajícího českého gotického stavitelství. Kromě již zmíněného mostu je dominantou města děkanský kostel Narození Panny Marie, který byl založen současně s městem. Na náměstí stojí barokní radnice z 18.století a mariánský sloup. V hradu je umístěno Prácheňské muzeum s bohatými sbírkami mineralogickými a archeologickými a s expozicemi o historii města a těžbě zlata na Písecku. Město má velice bohatou kulturní historii a na jeho četných školách, jejichž počet je pro město jeho velikosti, nezvykle vysoký studovala řada osobností. Za všechny jmenujme básníka Antonína Sovu, spisovatele Fráňu Šrámka nebo malíře Mikoláše Alše.

V roce 2004 byla postavena na vrchu Kopaniny u Olešnice malá dřevěná trámová rozhledna. Je vysoká pouhých 9 metrů a přístup na vyhlídkovou plošinu umožňují železné žebříky. Náklady na výstavbu dosáhly 300.000 korun. Výhled poskytuje půlkruhový směrem k obci Olešnice.Rozhledna je volně přístupná. 

Kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí byl vybudován v letech 1665 – 1670 jezuity. Stavba byla zahájena C. Luragem a polírem D. Luragem. V letech 1671 – 1677 na bodování pokračoval stavitel M. Reiner. Průčelí kostela, směřující do Karlova náměstí, bylo v roce 1671 vyzdobeno sochou sv. Ignáce v mandorle. Věž kostela a kruchtu postavil v letech 1686 – 1688 P. I. Bayer. Ten také v roce 1697 – 1699 vyzdobil průčelí kostela portikem. Na portiku jsou umístěny sochy jezuitských světců. Autorství je připisováno sochaři a štukatérovi A. Soldatimu. Ten se také podílel na výzdobě interiéru. Ve druhé polovině 18. století kostel prodělal rokokovou úpravu. Interiér kostela má charakter jezuitských svatyní. Má sálový půdorys s bočními kaplemi a tribunami. Za mělkým pravoúhlým kněžištěm je rozsáhlá sakristie. Převážná část zařízení kostela pochází z 18. století. Oltář kostela pochází z druhé poloviny 18. století. Je vyzdoben obrazem Oslavení sv. Ignáce od J. J. Heinsche. Vpravo za vchodem je kaple dušiček, která byla vybudovaná v letech 1684 – 1685. Na počátku 18. století byla vyzdobena štukaturami, které rámují kopie obrazů Podobenství o marnotratném synu od Josefa Führicha. Kopie pro kostel sv. Ignáce vytvořil J. Umlauf v roce 1875. V dalších kaplích kostela jsou hodnotná od F. I. Weise, I. F. Platzera J. Raaba, M. V. Jäckla, J.J. Bendla a dalších mistrů. Sakristie je vyzdobena štukaturami z počátku 18. století. Za zmínku také stojí obraz Přenesení sv. Václava, který je dílem J. J. Heinsche a který sem byl přemístěn z kostela sv. Václava na malostranském náměstí. Tento kostel byl zbořen a nahrazen chrámem sv. Mikuláše.Historie kostela v sobě odrážela i historii jezuitského řádu. V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád a kostel sv. Ignáce, jako klášterní, byl také zrušen. Jezuité se sem vrátili až po obnovení řádu v roce 1866.Kostel sv. Ignáce je spolu s bývalou jezuitskou kolejí výraznou dominantou Karlova náměstí. Socha sv. Ignáce obklopená zlatou aureolou je umístěna na vrcholu kostela. Kostel byl vybudován v letech 1665-77, za autora projektu se považuje vynikající architekt Carlo Lurago. V letech 1686-87 doplnil Pavel Ignác Bayer kostel o věž a před koncem 17. století i o předsunutou krytou předsíň. Svatyně se vyznačuje klidnou a důstojnou monumentalitou. Vnitřek chrámu je sálový prostor s bočními kaplemi, charakteristický pro jezuitské kostely, zařízení je převážně barokní a rokokové z 18. století. Hlavní oltář je z tmavého mramoru a jde o klasicistní styl ze 3 čtvrtiny 18. století. V roce 1773 byl kostel zrušen, jezuité se sem však opět vrátili v roce 1886, koupili si dům za kostelem v Ječné ulici a působili tu až do roku 1950.Za kostelem sv. Ignáce až k ulici Ke Karlovu a odtud směrem k Vyšehradu bývaly ještě v 19. století zahrady s mnoha letohrádky. Rozsáhlé, někdy napolo zpustlé pozemky a opuštěné příbytky byly výborným prostředím pro romantické a tajuplné příběhy. Kdesi v blízkosti Dobytčího trhu byl letohrádek, kde se říkalo Na poušti. Ten byl sídlem tajného sdružení Synové světla, o kterém napsal román Karel Sabina.