Okresní město Tábor je s 37 tis. obyvateli druhým největším městem Jihočeského kraje. Město ležící na řece Lužnici je důležitým kulturním, administrativním, dopravním, obchodním a turistickým centrem oblasti. Tábor, jehož centrum je památkovou rezervací, má bohatou historii, je neodmyslitelně spojen s husitským hnutím, jehož tradice přiláká do města ročně množství turistů.Založení města je spojeno s rokem 1420, husitstvím a Janem Žižkou. Místo bylo ovšem osídleno mnohem dříve. Je velmi pravděpodobné, že zdejší výhodnou polohu na ostrohu nad řekou využili již ve 2.stol před Kristem Keltové ke stavbě oppida. Jisté je, že už roku 1270 zde v rámci kolonizace jižních Čech nechal Přemysl Otakar II. vystavět město a hrad nazvané hradiště nad Lužnicí. To však bylo záhy zničeno. Ve 14. století byl tedy v těchto místech znovu postaven hrad, později nazvaný Kotnov. Strategické polohy, vysoké skály chráněné z jedné strany řekou Lužnicí a z druhé Tismenickým potokem, využili tedy roku 1420 radikální husité a poté co opustili Sezimovo Ústí založili zde město, které nazvali biblickým jménem Tábor, podle hory u města Nazaret v dnešním Izraeli. Zakladatelé zde chtěli naplnit své ideály a sny o spravedlivé společnosti. řídící se jen zákonem Božím. Všichni si měli být rovni, majetek měl být společný. Nově příchozí odevzdávali všechen svůj majetek do kádí na náměstí. Měli žít prostým životem bez přepychu. Tato idea vydržela jen půl roku, Tábor se stal vojenským městem a mocenským centrem husitského hnutí. Do čela se postavil husitský hejtman Jan Žižka. Táborské vojsko provádělo úspěšné výpady do okolí, dobylo a vyplenilo kláštery, jejichž zařízení ničilo. Představovalo v rámci tehdejšího českého státu samostatnou politickou jednotku, s vlastní ekonomikou a ozbrojenou silou. V průběhu husitských válek rostlo a udržovalo si svou svobodu. Českého krále Zikmunda neuznávalo. Po porážce radikálních husitů v bitvě u Lipan roku 1434 došlo ke smíru Táborských s císařem Zikmundem a roku 1437 byl Tábor povýšen na královské město.Ale teprve roku 1452 Tábor kapituloval před vojskem zemského správce Jiřího z Poděbrad a hrdí obyvatelé uznali českého krále za svého pána. Klidnější léta na sklonku 15. století umožnila nebývalý rozvoj města. Byla postavena honosná radnice, rekonstruován kostel Proměnění Páně a další stavby. Vznikl rybník Jordánu, první údolní nádrž ve střední Evropě. Tím si město zajistilo dostatek pitné vody a mohlo se nadále rozrůstat. Po dvou požárech v 16. století, kdy shořela většina měšťanských domů, se stal Tábor kamenným renesančním městem a domy byly vyzdobeny sgrafity. Ve stejném období byl vystavěn systém podzemních chodeb pod domy na Starém městě, který je dnes přístupný veřejnosti. Horší období nastalo pro Tábor po nástupu Habsburků na český trůn. Město si vzpomenulo na svou někdejší hrdost a vzdor jak v roce 1547 tak i v roce 1618 patřilo do stavovského tábora. Porážkou stavů přišlo o mnohé výsady a privilegia, drancování během Třicetileté války na dlouhou dobu přineslo stagnaci v jeho rozvoji. Oživením byl v polovině 17. století příchod mnišského řádu augustiniánů, pro něž byl postaven nový klášter a také výstavba významného poutního místa v blízké osadě Klokoty na počátku 18. století Byla postaveno ve stylu vrcholícího baroka projektoval ji patrně Jan Santini-Aichl.Nový rozvoj Tábora nastal až v 19. století s příchodem průmyslu, železnice a národního obrození. Ve městě vzniklo reálné gymnázium, kde se, jako první v Čechách, vyučovalo pouze česky a také vyšší hospodářská škola. Tím byla obnovena tradice vyspělého táborského školství. Rok 1878 přinesl vznik městského muzea, informujícího o husitské době a byl tak podnícen zájem o tuto historickou epochu. Zájem neustal ani po vzniku samostatného československého státu. Tábor se nadále rozrůstal, rozšiřovala se zástavba města a rostl jeho význam. Prosperitě pomohla i jeho poloha na důležitých dopravních komunikacích. Centrum Tábora je městskou památkovou rezervací. Láká především svou atmosférou středověku, kdy při procházkách dýchá na návštěvníky jeho bohatá historie. Prohlídka by měla začít na krásném Žižkově náměstí, kde se na ve vzhledu měšťanských domů mísí pozdní gotika s renesancí, barokem i rokokem. Pod nimi je díky propojeným sklepům labyrint podzemních chodeb ze 16.století, který je zpřístupněn. Nemělo by být opomenuto Husitské muzeum, jehož expozice jsou umístěny v prostorách pozdně gotické radnice. Procházku křivolakými uličkami Starého města mohou návštěvníci zakončit výstupem na jedinou zachovalou věž původního hradu Kotnov, ze které se nabízí výhled nejen na historické jádro města, ale i na nedaleký barokní chrám v Klokotech. Dále je k vidění děkanský kostel Proměnění Páně, budova Divadla Oskara Nedbala a renesanční vodárenská věž. Mezi přírodní zajímavosti patří lesní komplex Pintovka s naučnou stezkou, vodní nádrž Jordán, a místem pro odpočinek po prohlídce města je botanická zahrada.Tábor uspokojí každého. Milovníka historie i aktivní dovolené protože městem prochází také mezinárodní cyklotrasa Greenways Praha – Vídeň a řada regionálních cyklotras a pěších tras. Po celých rok se ve městě koná řada kulturní akcích, ať už jsou to Husitské dny nebo Reprezentační slavnosti piva a minerálních vod, spojené se soutěží o Zlatou pivní pečeť a Zlatý český pramen.

Hrob hudebního skladatele, zpěváka a herce divadla Semafor Jiřího Grossamanna se nachází na vinohradském hřbitově.

Areál  Klementina je nejstarší a největší jezuitská kolej v Čechách. Jezuité zde v průběhu svého působení vybudovali prostory pro řádovou komunitu, univerzitní posluchárny, knihovnu, tiskárnu a samozřejmě několik chrámových staveb. V duchu baroka a doby se stavební pojetí stalo oslavou víry, řádu a hodnot které jezuité vyznávali. Klementinum má bohatou historii i přítomnost. Klementinum bylo a je důstojným stánkem kultury a vědění. Pojďme společně nahlédnout do jeho historie a seznamme se s jeho stavbami. Když jezuité roku 1555 přišli na pozvání Ferdinanda I. do Prahy, aby mu pomohli s převýchovou protestantských Čechů, vybrali si za svou základnu bývalý dominikánský klášter u sv. Klimenta na Starém Městě blízko Karlova mostu. Tento kostel dal později jméno celému areálu. Ovšem až porážka českých stavů na Bílé hoře a následná rekatolizace znamenala posílení pozice jezuitů a s tím spojený stavební rozmach. V letech 1653–1726 zde vznikly budovy koleje, jež se rozkládaly kolem pěti nádvoří, patřily k nim tři kostely (sv. Salvátor, sv. Kliment a Vlašská kaple), dvě věže, školy, kolej, knihovna, divadlo, hvězdárna i vlastní tiskárna. Na výstavbě se podílelo několik generací stavitelů, malířů a sochařů. Vedoucím stavitelem byl Ital C. Lurago, jeho následovníky G. D. Orsi, M. Allio, P. I. Bayer, F. M. Kaňka či K. I. Dientzenhofer. Stavebním slohem bylo pochopitelně baroko ve své rané i vrcholné fázi a také klasicismus. Na výzdobě se podílela celá řada uměleckých géniů. za všechny jmenujme sochaře M. Brauna, či F,M. Brokoffa, malíře V.V.Reinera a K.Tausche. Prostory Klementina hojně využívali zejména studenti. Jezuité, proslulí svým kvalitním a sofistikovaným školstvím, byli po Bílé hoře pověřeni správou a vedením Karlovy univerzity. Ta od té doby nesla název Univerzita Karlo – Ferdinandova. Do prostor Klementina byla přemístěna i univerzitní knihovna. V roce 1751 bylo v Klementinu otevřeno muzeum matematiky a o rok později zde začaly být prováděny pravidelná hydrometeorologická měření a pozorování. U počátku této tradice byl matematik J. Stepling a astronom A. Strnad. Dalšími známými osobnostmi Klementina v jezuitské éře byli Antonín Koniáš a Bohuslav Balbín.  Éra jezuitů skončila v roce 1773, tehdy byl řád zrušen a Klementinum zůstalo v užívaní již sekularizované univerzity a také arcibiskupského semináře.  Po rozdělení  Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou v roce 1882 zůstala v areálu Klementina již pouze česká větev. Ta využívala Klementinum do roku 1930 od té doby zde sídlí již jen Národní knihovna a také knihovna technická, která byla stavebně rozšířena v letech 1924 – 1931 architektem Ladislavem Machoněm za spolupráce sochaře Otty Gutfreunda. Z architektonického pohledu, představuje Klementinum uzavřený komplex o čtyřech dlouhých vnějších dvoupatrových křídlech, svírajících pět nádvoří, oddělených od sebe vnitřními dvoupatrovými křídly. Jeho volnou součástí jsou rovněž chrámy sv. Salvátora, sv. Klimenta či Vlašská kaple Nanebevzetí P. Marie. Nejstarší část koleje je na straně u Křižovnické ulice. Vedle kostela sv. Salvátora vede hlavní portál na I. nádvoří. Zde stojí socha Pražský student od Josefa Maxe z r. 1847, která byla postavena na památku studentů bránících Prahu proti Švédům v r. 1847. Uprostřed dalšího nádvoří, tzv. révového je raně barokní kamenná kašna jako pozůstatek prvního vodovodního systému v Praze, vybudovaného jezuity. Okno kolem tohoto nádvoří jsou zdobeny slunečními hodinami. Celkem je v areálu Klementina 13 slunečních hodin. Ve studijní části Klementina jsou nejcennějšími interiéry letní refektář (dnešní studovna), zrcadlová kaple a barokní knihovní sál. Z dalšího nádvoří se vchází již na Mariánské náměstí. V průchodu portálu se nachází vstup do Státní technické knihovny. Na tomto nádvoří je pomník ředitele zdejší hvězdárny a astronoma Josefa Steplinga ve tvaru Amorka s dalekohledem od Ignáce Platzera. Nad budovami Klementina se tyčí Astronomická věž. Klementinum, v němž má prostory Národní knihovna,  dnes využívají zejména studenti pražských vysokých škol a badatelé. Prohlídková trasa zahrnuje Barokní knihovnu (Barokní sál), Astronomickou věž, Meridianový sál a Zrcadlovou kapli. Areál Klementina  je Národní kulturní památkou.   Proti Nové radnici na západní straně Mariánského náměstí je jeden ze vstupů do Klementina, které se rozměry a svým téměř pevnostním charakterem stalo pro současníky i pro další generace výmluvným symbolem protireformačních snah jezuitů za podpory Habsburků.Nové církevní řády, stejně jako nová a bohatá, většinou cizí šlechta, přicházející do Čech po roce 1620, cítily potřebu manifestovat své nově získané postavení a budovaly si pompézní stavby do té doby nevídaných rozměrů. Staroměstská jezuitská kolej, podle kostela sv. Klimenta nazývaná Klementinum, hovoří o rozpínavosti a nadvládě jezuitů jasnou řečí. Čiší z ní naddimenzovanost, pyšná strohost a asketická přísnot. Je to největší jezuitská stavba na území ČR. Její výstavbě muselo ustoupit na 32 domů, tři kostely, klášter a dvě zahrady. Po Pražském hradu je to druhý největší areál v Praze. Jezuité tu působili již po roce 1558, v době kdy tu měli klášter dominikáni. Po Bílé hoře dominikány vypudili a sami se pustili do výstavby nového komplexu. Klementinum je soubor dvoupatrových staveb, rozložených okolo tří dvorů. Nejstarší část, obrácenou do Křižovnické ulice, stavěl od roku 1653 Carlo Lurago. Člení ji mohutný bosovaný pilastrový řád, doplněný štukovými hlavami imperátorů od Giovanniho Bartolomea Carattiho. Původně dvoupatrový trakt byl v letech 1924-25 zvýšen o třetí poschodí. Vedle kostela sv. Salvátora je hlavní vstupní portál do areálu ze 17. stol. Klementinum dokončil v 18. stol. architekt František Maxmilián Kaňka, podle jeho projektu byly vystavěny budovy kolem třetího nádvoří a hvězdárenská věž ( 1721-23 ), přestavěna v roce 1748. Na střeše věže je olověná socha Atlanta z roku 1727, pocházející z dílny M.B.Brauna. K původním barokním prostorám patří ve východním křídle ambitu i bývalý refektář, zdobený obrazy Kryštofa Tausche, a zrcadlová kaple od F.M.Kaňky z roku 1724. Nad kaplí je sál bývalé jezuitské knihovny s iluzivní malbou kupole a s malbami Jana Hiebla. V prvním patře západního křídla je tzv. Mozartův sál s rokokovými malbami a některými Mozartovými rukopisy. Původní zařízení si uchoval i matematický sál, sál rukopisů i hudební sál. Už začátkem 80. let 18. století byla v Klementinu založena tzv. Mannheimská společnost která začala soustavně sledovat počasí a některé astronomické jevy v Praze. Tak byla založena první pražská hydrometeorologická stanice. Po zrušení řádu převzala tuto činost pražská obec. Klementinu dominuje hvězdárenská věž, dostavěná v roce 1751.

Kostel byl postaven v letech 1671-1673 podle plánů Francesca Carratiho. Byl jedním z prvních barokních kostelů na Mladoboleslavsku. Kostel je jednolodní s dvěma páry postranních pravoúhlých kaplí, obdélníkovým presbytářem a oratořemi. Hlavní oltář je z umělého mramoru podle návrhu Giovanni Alliprandiho. Sochy jsou od kosmonoského sochaře Josefa Jelínka. Průčelí kostela zdobí plastický znak rodu Černínů. V sakristii se nachází vchod do krypty, kam byli původně pochováváni členové piaristického řádu z přilehlého kláštera.