Židovský hřbitov v Dolním Bolíkově se nachází přibližně 500 m jihozápadně od obce. Je potřeba vyjít z města po značené cestě (žlutá) směrem na Vlastkovec. Poté co cesta za obcí vystoupá úvozem se dát vlevo přes pole k okraji lesa, kde se nachází židovský hřbitov. Hřbitov vznikl na počátku 18. století. Nejstarší náhrobek je z roku 1701 a patří Aronovi synu Jakoba Austerlitze. Na ploše 732 m2 se dochovalo okolo 120 náhrobků. Ohradní zeď není přiliš vysoká a místy pobořená. V roce 2002 byla opravena průjezdní márnice. Někdy na počátku 18. století byla postavena v obci synagoga, která byla zbořena v roce 1899. Na přelomu 19. a 20. století zaniká také židovská škola.

Již několik desítek let neslouží svému původnímu účelu secesně-eklektická budova bývalého vyšehradského nádraží. Částečně opuštěný obejkt chátrá a okolo bývalého nástupiště projíždí denně asi 120 vlakových souprav, ale ani jedna z nich tu nezastaví. Vznik zastávky podmínila stavba spojovací tratě mezi Habrovkou a nádražím na Smíchově. Na realizaci Spojovací dráhy čekali netrpělivě také v Ringhofferově továrně na železniční vagóny na Smíchově. Ty byly do té doby dopravovány spolu s dalším rozměrným nákladem, jako například kotle a těžké stroje, velice složitým způsobem na dnešní Masarykovo nádraží. Po naložení vagónu na mohutný valník probíhal transport přes Újezd do Karmelitské. Tam se odbočilo na Maltézské nám. a dále ulicí Lázeňskou a Mosteckou přes Karlův most a Křížovnické náměstí, kolem Klementina na Malý ryneček, přes Staroměstské nám., poté ulicí Celetnou, průjezdem Prašné brány do Hybernské a do dnešní Havlíčkovy ulice k nádraží. Takový transport úzkými pražskými ulicemi byl sice vždy vítanou diváckou senzací, ale zároveň velice složitou a riskantní záležitostí, kterou se zabývaly pouze renomované speditérské firmy a který si dnes už snad neumíme ani představit. Železniční stanice byla uvedena do provozu 15.9.1899 s budovou jejíž podoba nám dnes není známa. Zato se však dochovala zpráva o železničním neštěstí, které se 28.5.1901 v 7 hod. odehrálo přímo v prostoru stanice. Podle jízdního řádu tu měly projíždět dva protijedoucí vlaky v rozmezí jedné minuty. Vlak z Prahy se malinko opozdil, a přestože jeho strojvůdce, vida nepříznivé znamení, intenzívně brzdil, stejně tak jeho kolega ve vlaku přijíždějícího od Smíchova, došlo k čelní srážce. Nádraží se proměnilo v lazaret, a lékaři museli ošetřit několik desítek zraněných. V letech 1904-05 se dostalo vyšehradskému nádraží dnešní nové důstojné budovy. Zástavka byla spolu s některými dalšími neefektivními zrušena na přelomu 50. a 60. let 20. století. Diskuse o jejím zprovoznění definitivně ukončila výstavba trasy B, kdy se důležitou stanicí stalo Smíchovské nádraží. V současné době se mluví opět o zprovoznění v rámci zvyšující se důležitosti PID do které jsou zapojeny i železniční tratě vedoucí z Prahy do větších měst v její blízkosti. 

Propusti pro vory jsou dnes jen nostalgickou vzpomínkou na časy, kdy bylo po Vltavě splavováno dřevo z jižních krajů. Tato zašlá sláva vorařů, která skončila v polovině minulého století, měla své centrum v bývalém podskalí. Dnes ji připomíná celnice a památník na rohu Rašínova nábřeží a Svobodovy ulice. Propusť v Helmovském jezu je umístěna při levém břehu Vltavy a je široká 12 m.

Děkanský kostel sv. Mikuláše se nachází v ulici Jiráskova severním směrem od centrálního náměstí. Poprvé se kostel připomíná roku 1357. Jeho mohutná věž vysoká 25 m plnila jistě i obrannou funkci, jelikož město nemělo souvislé kamenné hradby. Současnou podobu dostal kostel po požáru (kdy až na věž shořel) v období baroka. Naproti hlavnímu vchodu stával malý oltář s obrazem Neposkvrněného početí, který byl pořízen turnovskými brusiči drahokamů. Dnes ho najdeme v turnovském muzeu. Starší dějiny kostela připomínají renesanční náhrobky čtyř členů rodiny Vartemberků, osazené dnes pod kruchtou.