Martinický palác na Hradčanském náměstí pochází ze třetí čtvrtiny 16. století. Dal ho postavit Ondřej Teyfl z Kinsdorfu na místě bývalého domu pánů z Rožmberka. Své jméno nese po svém druhém majiteli, Jaroslavu Bořitovi z Martinic, který nechal v první polovině 17. století, po roce 1620, palác rozšířit. Palác byl vyzdoben renesančními štíty a nad hlavní průčelí byl umístěn znak pánů Martinců. Od roku 1837 byl využíván jako vojenská nemocnice. Dům je vyzdoben sgrafity, které byly objeveny v roce 1971.Dnes je palác otevřen veřejnosti. K vidění je unikátní expozice renesančního bydlení šlechty a v bývalé konírně je interaktivní Muzeum hracích nástrojů. Otevřeno je každý den od 10 do 18 hodin. Na severní straně náměstí kde stojí Martinický palác, stávaly v polovině 14. století menší domky patřící vyšším i nižším církevním hodnostářům. Zhruba deset let po velkém požáru v roce 1541 koupil vyhořelé objekty Ondřej Teyffle z Zeillberku. Na tomto místě si pak vybudoval rezidenci se zahradou.  V roce 1580 jej prodal Jiřímu Bořitovi z Martinic. Tak se dostal objekt do šlechtického rodu Martiniců po nichž má dnešní objekt jméno. Jaroslav Bořita z Martinic přestavěl pravděpodobně jednopatrový dům v palác hodnotný jeho bohatství a politického postavení. Palác v té době dostal sgrafitovou výzdobu. Dispozice kolem západního dvora byla uzavřena výstavbou severního křídla s velkým reprezentačním sálem. Byl doplněn soubor trámových malovaných stropů. Do hlavního průčelí byl vsazen obdélný kvádrovaný portál s půlkruhovým záklenkem. Ve střední části jeho vrcholu byla zasazena deska z červeného mramoru s hraběcím znakem Martiniců. Po smrti Jaroslava Bořity se stávali majiteli další členové rodu až do roku 1788 kdy rod vymřel po meči. Palác měl tehdy pět dvorů, jednu jízdárnu a dvě konírny. Palác pak začal sdílet osud některých jemu podobných objektů. Nová majitelka si nechala pouze pětipokojový byt a dala v objektu z důvodu většího zisku zřídit 25 nájemních bytových jednotek. V přízemí byla dokonce policejní strážnice. Po požáru v roce 1835 ho koupila Barbora Trödlová. Ta nechala ve snaze ještě více zvýšit zisk přepatrovat velký sál. Při těchto úpravách byl zničen malovaný strop velkého sálu. Ještě že byl kresebně zachycen synem někdejší majitelky. Na 43 polích kazetové stropu slavnostního sálu byly namalovány alegorie Církve a biblických hostin jako Svatební hostina v Káni Galilejské nebo Hostina žebrákova. Dílo zkázy dovršily další přestavby. Do interiéru byly vestavěny příčky, v přízemí zřízena pekařská pec, trámové stropy byly překryty omítanými rákosovými. Počet partají zde bydlících se v jedné době blížil k sedmdesáti. Dům byl také přefasádován hladkými omítkami čímž zmizela sgrafitová výzdoba jak hlavní průčelí tak dvorních traktů. Po druhé světové válce se dům dočkal své plné rehabilitace. Generální rekonstrukce pro potřeby Útvaru hlavního architekta proběhla v letech 1967-72. Vzorově provedená rekonstrukce odkryla a zachovala, pokud to bylo možné, všechny renesanční a raně barokní prvky objektu. Byly restaurovány i nástěnné malby Adama a Evy provedené v nadživotní velikosti ve velkém sále, malované stropy, renesanční sgrafita a další. 

Vodní nádrž se nachází 2,5 km severozápadně od obce Staré Město pod Landštejnem. Nádrž jejíž účelem je zajištění proti povodni a její akumulace jako zdroj pitné vody pro okolí byla uvedena do provozu v roce 1973. Hráz je kamnitá, sypaná, dlouhá 376 m a 23,4 m vysoká od dna nádrže. Celkový objem nádrže je 3,262 mil. m3 vody a zatopená plocha tak činí 40,5 ha. Přístup na hráz a k nádrži není dovolen.

Orloj podle dochovaných pramenů sestrojil již v roce 1410 mistr Mikuláš z Kadaně. Jeho duchovním otcem je ale matematik, astronom, lékař a profesor Univerzity Karlovy Ondřej Šindler. Neprávem je mnohdy toto dílo připisováno mistru Hanušovi z Růže. Ten na orloji koncem 15. století prováděl pouze údržbu. V letech 1552 – 1560 ho zdokonalil písař Jan Táborský z Klokotské Hory. Pověst také praví, že Mikuláš z Kadaně byl po vykonání díla oslepen, aby nemohl sestrojit další orloj. I tato legenda se nezakládá na pravdě. Naopak, dostal za svou práci pěkný dům.Celý orloj má tři části, patra.Horní patro je opatřeno stříškou a jsou zde umístěna dvě okénka. Ta se každou celou hodinu otevřou a zjevují se v nich postavičky uklánějících se apoštolů. Postavy jsou dílem sochaře Vojty Suchardy. Původní sošky, které zhotovil v roce 1864 Eduard Veselý, byly zničeny při povstání Pražanů proti německým okupantům v roce 1945. V době apoštolské promenády ¨se také představují čtyři sošky umístěné kousek níž. Je to Kostlivec, který převrací přesýpací hodiny a kývá na postavu Turka. Ten zamítavě kroutí hlavou a dává tak Kostlivci najevo, že jeho nabídku odmítá. Dále se zde představuje postava Marnivce, který se vzhlíží v zrcadle a postava Lakomce, který potřepává měšcem s penězi. Celý ceremoniál uzavírá kokrhání kohouta, který se zjeví nad okénky s apoštoly.Střední patro orloje zvaná sféra (číselník). Znázorňuje pohyb nebeských v podobě, kdy za střed vesmíru byla považována Země, znázorňuje pohyb měsíce a také ukazuje čas.Třetí, spodní, část orloje tvoří kalendářní deska, nebo-li měsíčník. Ve středu měsíčníku je znak Starého Města. Kolem něho se pohybují tři kruhy vyobrazení. Na vnitřní straně je dvanáct vyobrazení zvěrokruhu. Ve střední části je dvanáct medailonů s venkovskými náměty. Třetí, vnější, kruh je rozdělen na 365 dílků ve čtyřech provedeních, které znázorňující dny v roce. Příslušný den udává ukazatel nad kruhem. Měsíčník je opatřen 365 zuby a každý den, vždy o půlnoci, se o jeden pootočí. Originály medailonů jsou dílem malíře Josefa Mánese z roku 1866 a jsou uloženy v Muzeu hlavního města Prahy. Kopie na číselníku podle těchto předloh vytvořil v roce 1946 malíř Bohuslav Číla.Orloj je umístěn na jižní straně věže Staroměstské radnice je klenotem dokladujícím um českých rukou. Patří mezi nejvyhledávanější pražské památky.

Židle umístěná od roku 2003 u Sovových mlýnů na zdi smíchovského zdymadla je dílem Magdalény Jetelové. Je vysoká šest metrů.  Původně zde byla stejná plastika, ale o něco menší. Ta byla unesena vodou Vltavy při povodních v roce 2002. Byla nalezena až u Mělníka.