Malebná zřícenina hradu Brníčko stojí na samostatné a výrazné vyvýšenině přibližně půl kilometru jižně od stejnojmenné obce a je volně přístupná. Historie hradu Poprvé je hrad v písemných pramenech nepřímo zmiňován v predikátu Jimrama a Micháče z Brníčka v roce 1356. To už měl hrad za sebou přibližně 20 let existence. Zanedlouho se hrad dostal do rukou moravského markraběte Jošta, který jej roku 1387 dal do zástavy Bernartovi ze Slavoňova. Po Bernartově smrti zdědili zástavní právo na hrad Jan a Hynek ze Šumvaldu, první z nich jmenovaný roku 1408 od Jošta hrad zakoupil. Někdy ke konci husitských válek získal Brníčko Jan Tunkl a začal se po něm psát „z Brníčka“. Jeho potomci vlastnili hrad až do roku 1510, kdy jej Jindřich Tunkl z Brníčka prodal Mikulášovi mladšímu Trčkovi z Lípy.  Trčkové z Lípy již na hradě nesídlili, měli v Zábřehu pohodlnější sídlo a to i proto, že byl hrad dobyt a pobořen v době válečného konfliktu mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem. Roku 1513, kdy jej kupuje Ladislav z Boskovi, je již pustým. Podoba hradu Před vlastním hradním jádrem příchozí nejprve minul bolverk ledvinovitého tvaru (důsledek opevňování hradu v 15. století) a předhradí, následně vstoupil na rozšířený obezděný val, až došel k dřevěnému mostu, který podpíral kamenný pilíř. Hradní jádro vcelku pravidelného kruhového půdorysu bylo obehnáno dvojitými příkopy a valy. Dle typologie lze Brníčko zahrnout mezi hrady s plášťovou zdí, tedy bezvěžový typ. Zalamovaná, 2 metry silná hradba, na nejslabší jižní straně hradu v 15. století posílená třemi masivními pilíři, byla základním obranným prvkem hradu. K severovýchodní straně hradby přiléhal trojprostorový palác, později na jižní straně rozšířený. Další, blíže prozatím nedatovaná budova, stávala na jihozápadní straně hradního jádra. Dodnes se dochovaly vysoké zdi severovýchodního paláce, tři mohutné pilíře opevnění, pilíř, který kdysi podpíral dřevěný most, valy a příkopy a skromnější střepy zdí ostatních součástí hradu. Tipy na výlet V nedalekém Zábřehu najdete Muzeum Zábřeh, Farní muzeum. Navštívit můžete také Lázně Bludov nebo zámek Bludov. Po okolí se můžete rozhlédnout z rozhledny Háj u Šumperka. Ubytovat se můžete v Zábřehu. M.K.

V centru obce Horní Stropnice stojí původně románský kostel sv. Mikuláše. Kostel byl založen kolem roku 1200. V roce 1486 byla obec i kostel vypálen. Po tomto požáru byl z velké části přestavěn goticky. Vzniklo nové trojlodí, presbytář, sakristie a hodinová věž nad západním vchodem. Později byla připojena renesanční předsíň před jižním vchodem. V barokním období vznikla ještě nová sakristie a kaple na jižní straně. Do roku 1801 se kolem kostela rozkládal hřbitov. Kostel byl až do roku 1945 ve správě cisterciáků. Z doby románské se zachovala věž se sedlovou střechou a sdruženými románskými okénky. V hlavní lodi vytváří osmiboké pilíře síňové trojlodí zaklenuté síťovou klenbou. V presbytáři je jedno pole křížové klenby, v závěru paprsčitá. Kaple sv. Kateřiny je sklenutá křížovou a hvězdovou klenbou. Zařízení interiéru je převážně barokní, hlavní oltář nese obraz sv. Mikuláše klanícího se Panně Marii s Dítětem, nad ním je obraz Nejsvětější Trojice se sochami sv. Víta a sv. Václava. Dále zde můžeme najít gotickou křtitelnici a rokokovou kazatelnu (1777).

Malý kostelík netradiční architektury se nachází v obci Řimice nedaleko Olomouce. Pravoslavný kostel sv. Ludmily byl vystavěn v letech 1933-1934. Kostelík je přístupný v době bohoslužeb.

Uhelný trh, do něhož ústí Havelská a Rytířská ulice a ulička V Kotcích, tvořil jihozápadní cíp Havelské čtvrti. Byl pojmenován podle domu, který stával do roku 1807, uprostřed prostranství a v němž byla kovárna a havířská huť, kde se prodávalo dřevěné uhlí. Na jeho místě dnes stojí klasicistní kamenná kašna s plastikami Fr. Xavera Lederrera, kterou věnoval baron Jakub Wimmer k výzdobě Nových alejí, dnešní Národní třídy. Později byla kašna přenesena do Vrchlického sadů a v roce 1951 byla přemístěna sem. Uhelnému trhu se později začalo říkat Zelný trh, protože si tu své stánky zřídili zelináři a květináři a prodávali zde své výpěstky ze zahrad v okolí Prahy. Velké proslulosti si trh kromě široké nabídky potravinářského zboží a zeleniny dobyl svými kuchyněmi pod širým nebem nebo v podloubích zdejších domů. Krátce před polednem se přiřítily různé, né právě vábně vyhlížející kuchařky s nůšemi a obsadily svá tradiční místa. Pomocí pánví, na kterých bylo rozžhavené uhlí, přihřívaly hrnce plné knedlíků se zelím nebo brambor s kyselou omáčkou. Některé měly i pekáče se zaječí pečení, v nabídce nechyběly ani smažené vdolky. Zakrátko se uhelným trhem linula vůně teplého jídla, která by dnes u hygieniků určitě propadla, ceny však byly bezkonkurenční a tak šlo zboží rychle na odbyt. Jídlo se dávalo většinou jen na papír, říkávalo se za dva na dlaň. Uznávanou autoritou byla jistá paní Fróny, která provozovala pět kuchařských výdejních stanovišť. U ní se nedávalo na dlaň, ale jak pamětníci vzpomínají jen do přinesené nádoby. Jejím typickým originálním oslovením bylo: „Né, na ruku nedám, vy čuňata, přineste si nějaký ten střep.“ Zákazníci byly většinou svérázné pražské postavičky flašinetáři, metaři, žebráci a mnoho dalších z těch co měli hluboko do kapsy.