Zdálo by se, že kamenná vyhlídka stojící na Dobětické výšině v Ústí nad Labem, vzdává svým názvem hold klasikovi české literatury. Zmýlená ovšem neplatí, svůj název dostala podle Alexandra Erbena, předsedy ústeckého spolku. Ovšem nepředbíhejme a začněme od začátku. Dějiny vyhlídkových staveb na této výšině jsou pestré a dlouhé. Roku 1888 slavil císař František Josef I. 40 let panování. Spolek pro České středohoří a Krušné hory přišel s nápadem oslavit jubileum stavbou vyhlídkové věže. Stavitelem dřevěné trámové rozhledny, vysoké 20 metrů, byl Alwin Köhler. Věž však sloužila turistům jen 9 let. Za prudké zimní bouře na počátku roku 1898 se její dřevěná část zřítila. Rok nato zde byla vztyčena stejným stavitelem rozhledna nová – trámová, aby lépe odolala větru. Vydržela však jen 5 let. V roce 1903 ji strhla vichřice. I přesto rozhledna tvořená kamennou podezdívkou sloužila dále. Její osud zpečetil roku 1911 úder blesku. V první polovině 30. let se vedení ústeckého spolku rozhodlo, že na výšině, které se také říká Brand, postaví novou věž. Stavitel Köckert vybudoval hranolovou věž s otevřenou vyhlídkovou plošinou. Osmimetrová kamenná věž byla pojmenována Erbenova na počest již zmíněného někdejší předsedy spolku. Za komunistů volný přístup, vandalové a macešský postoj té doby k rozhlednám zhoršovl její stav a také vzrostlé stromy zhoršovaly výhled. Drobnější opravy proběhly na počátku 80. let a také v 90. letech. Snahy o zvýšení a opravu rozhledny narážely na finanční těžkosti a také na snahu ochránců přírody a občanských iniciativ. Snahy nakonec vyústily k opravě a navýšení věže o 7 metrů, které proběhly v létě 2006. Upravená věž byla znovuotevřena 15. října 2006 a je volně přístupná.

Rozsáhlý pseudogotický zámek Hradiště stojí uprostřed anglického parku na okraji obce Blovice asi 25 km od Plzně. Historie zámku                                  V místech dnešního zámku Hradiště stávala tvrz prvně zmiňována v roce 1545. Patřila rodu Hradišťských z Hořovic. Koncem 17. století se stal držitelem panství Jan Josef z Újezda, který dal v roce 1704 zdejší tvrz barokně přestavět. Roku 1775 za Josefa hraběte Krakovského z Kolovrat byl zámek upraven v pozdně barokním stylu. Od roku 1824 se stává majitelem hradišťského, březnického a merklínského panství hrabě Hanuš z Kolovrat. Ten dal zřídit roku 1853 ve východní části zámeckého sídla kapli sv. Ondřeje. V roce 1873 byl celý hradišťský zámek přestavěn Eduardem Pállfym z Erdödu dle starších návrhů J. F. Jöndla ve stylu anglické gotiky. Roku 1918 koupil hradišťské panství hronovský továrník Adolf Klikar, který zde sídlil až do roku 1945. Poté byl objekt přizpůsoben potřebám zemědělského školství. V roce 2000 byl zámek předán do majetku okresního muzea. Počátky muzejní činnosti v Blovicích spadají do roku 1913, kdy z iniciativy ředitele blovických škol Františka Raušara byl při místním okrašlovacím spolku založen muzejní odbor. Roku 2002 se poprvé restaurovaný zámek otevřel veřejnosti. Muzeum Dnes sídlí na zámku Hradiště Muzeum jižního Plzeňska, které představuje sbírky z oblasti archeologie, historie i výtvarného umění. Zámecká expozice nabízí dvě prohlídkové trasy, kde zachycuje muzejní sbírky Františka Raušara, expozice věnované rodu Kolovratů a Pálffyů, i výstavu z tvorby Milana Knížáka a jiných umělců. Zámecká kaple sv. Ondřeje, zdobená obrazy svatých od akad. malíře J.V. Hellicha, slouží i jako obřadní a výstavní síň. Zámecký park Nedílnou součástí zámku Hradiště je zámecký park. Je zčásti lemován řekou Úslavou, do níž se vlévá voda z mlýnského náhonu a voda z potoka, který tvoří v parku meandry. Park byl pravděpodobně založen kolem roku 1800. Velké změny parku nastaly za hraběte Hanuše Kolovrata a především v letech 1872 - 1873 za hraběte Eduarda Pállfyho, který jej dal upravit v anglickém slohu. Park dnes zdobí mnoho různých stromů a křovin s vysokou historicko-přírodovědnou hodnotu. Tipy na výlet Původně renesanční, později také pseudogoticky upravený zámek najdete ve Spáleném Poříčí. U obce Řenče můžete vystoupit na rozhlednu na vrchu Kožich a rozhlédnout se po okolí. Za návštěvu stojí i barokní zámek Dolní Lukavice nebo renesanční zámek Lužany. Ubytování najdete přímo v Blovicích.

Kostel sv. Václava na Smíchově byl postaven v letech 1881 – 1885 staviteli V. Mildem a J. Linhartem. Projekt vypracoval architekt A. Barvitia. Vnějšek kostela má novorenesanční vzhled, nad vstupními portály je mozaiková výzdoba od L. Šimka. Jsou zde zobrazeni čeští patroni. Vnitřek kostela tvoří starokřesťanská bazilika. Návrh zařízení kostela rovněž vypracoval A. Barvitia. Interiér je vyzdoben mozaikou Krista a českých světců, která byla vyhotovena podle návrhu J. Trenkwalda, výjevy z legend sv. Václava od F. Sequense, mozaikami ze života Kristova od Z. Rudla a pracemi dalších mistrů. U hlavního oltáře jsou sochy sv. Ludmily a sv. Vojtěcha od Č. Vosmíka z roku 1923. Ten také podle návrhu S. Suchardy a L. Šimka zhotovil boční oltář Krucifixu s anděly. Sochy Panny Marie a sv. Jana před tímto oltářem jsou dílem J. Paši. V kostele, v jeho předsálí, jsou umístěny památníky obětem I. světové války. Jejich autorem je Č. Vosmík. Kostel sv. Václava na náměstí 14. října patří mezi významné památky české architektury 19. století. Když byl v roce 1891 kostel sv. Filipa a Jakuba zbořen, nesli to Smíchováci těžce. Zvony byly přeneseny do kostela na Malvazinkách. Ještě před zbořením se však již měšťané za svůj venkovský kostelík styděli a tak byl ustaven v roce 1866 kostelní výbor a do roku 1881 se podařilo shromáždit přes 180.000 zlatých. Arciděkanský kostel sv. Václava se dvěma 50 metrů vysokými věžemi byl postaven na pozemcích rodiny Portheimů na dnešním náměstí 14. října. Vystavěn byl v novorománském stylu v letech 1881-1885 podle plánů Antonína Barvitia. Při stavbě vzalo za své levé křídlo Dientzenhoferova letohrádku známého jako Portheimka. Novorománská svatyně s apsidou je bezesporu nejkrásnější pražskou církevní stavbou 19. století. Stojí na 7 metrů hlubokých základech z hlubočepského vápence a opuky, portál a věže má z hořického pískovce. Mezi okny bylo použito různých druhů omítnutých i neomítnutých cihel. Uvnitř je bazilika rozdělena na tři lodě. Postranní jsou odděleny od hlavní čtyřmi sloupy z carrarského mramoru. Každá loď má 6 oken, vyzdobených postavami 12 Kristových apoštolů.  Ke ztvárnění celého komplexu použil autor různých mramorů, pouze baldachýn klenoucí se nad oltářem je ze dřeva. 

Klášter bosých karmelitánek je raně barokní stavba z roku 1655, založená při kostele sv. Benedikta, který byl v gotickém období farním kostelem Hradčan. Původně zde stál dům který patřil humanistickému básníkovi Bohuslavu Hasištejnskému z Lobkovic. Kostel sv. Benedikta byl několikrát přestavován. Dnešní jeho barokní podoba je z 50. let 17. století, kdy se stal součástí kláštera barnabitů. Za josefínských reforem byl kláštěr i kostel zrušen. V roce 1792 daroval císař Leopold II. klášter i kostel bosým karmelitkám. Tento řád přišel do Prahy již po třecetileté válce kdy je sem přivedl císař Ferdinand III. Zakoupil pro ně dům na Malé Straně ke kterému patřil i velká zahrada a dal ho upravit v prozatimní klášter. Tento se dnes nachází u kostela sv. Josefa a zahrada je dnes Vojanovými sady. V čele těchto karmelitek přišla do Prahy přední členka řádu Marie Elekta. Legenda o jejím narození vypráví, že maličká na svět přišla s velmi jemnou pokožkou, která působila dojmem, jakoby děvčátko mělo bělounké šatičky, a proto ji lidé věštili budoucnost jeptišky. V roce 1626 skutečně vstoupila spolu se svojí sestrou Lucií do řádu bosých karmelitek a dostala své řádové jméno. Všechny prameny uvádějí že Marie Elekta vynikala zbožností, pracovitostí a mnohými dalšími ctnostmi. Jejím hlavním úkolem v Praze bylo zajistit stavbu klášterních budov. Dokončení dobře započatého díla se nedočkala neboť těžce onemocněla. K poruchám funkce jater a častým bolestem hlavy se přidalo chrlení krve a dokonce ochrnula na jednu nohu. Marie Elekta zemřela ve své klášterní cele 11.1.1663. Dubová rakev která byla pro ni zhotovena ji byla malá a tak jí musel být zlomen vaz. Pohřbena byla v klášterní zahradě uprostřed kaple sv. Eliáše. Kaple je ve Vojanových sadech dodnes. Po třech letech bylo tělo Marie Elekty před blížící se povodní z hrobového sklípku vyjmuto a přitom bylo zjištěno, že pod zbytky roucha zůstalo tělo neporušené, přestože byl sklípek zaplaven vodou. Užaslé sestry přenesly tělo do kláštera aby vyschlo, omyly ho odvarem vína, listů růží, rozmarýny a levandule. Následkem tohoto dobře promyšleného počínání však pleť zhnědla. V domnění, že octovými obklady přiloženými na tvář nebohé docílí jejich bělosti, dosáhly sestry pravého opaku – tváře úplně zčernaly. Tak vypadá tvář mumifikované Elekty dodnes. Neporušenost těla znamenala v baroku zázrak. Sestry oblékly tělo do řádového roucha a chtěly ji posadit do křesla. To se jim však vzhledem k posmrtnému ztuhnutí nemohlo podařit. A nyní vstupujeme na půdu legend. Sestry šly proto za matkou představenou pro radu. Ta po nich Marii Elektě vzkázala, aby byla poslušná tak jako za svého života. A skutečně jakmile byl vzkaz vyřízen, Marie prý ohnula kolena a nechala se do křesla usadit. Nastal další problém, neboť hlava zůstala silně zakloněná, připomeňme že ji museli při ukládání do rakve zlomit vaz. Matka představená opět dala rozkaz a sotva byl vyřízen, hlava se pozvedla a dodnes tak zůstává. Později bylo křeslo s Marií Elektou postaveno do zvláštní kapličky v řádovém kostele sv. Josefa. Za josefínských reforem museli řádové sestry Prahu opustit a sebou vzali i Marii Elektu. V roce 1792 se vrátili do Prahy sem do darovaného kostela a kláštera Leopoldem II. Marie Elekta oblečená v řeholní roucho a sedící v křesle byla umístěna po epištolní, pravé straně oltáře. Karmelitky nechali opravit klášterní budovu spolu s jednolodním kostelem sv. Benedikta a žili všední i sváteční dny naplněny výhradně modlitbami a zbožným rozjímáním. Zprávy o dění v klášteře byly výjimečné. Takto žily karmelitky až do roku 1950. Tehdy komunistická moc vyklidila klášter, sestry byly nasazeny do továren a přestárlé a práce neschopné do domku v Jiřetíně pod Jedlovou. Klášter byl zabrán a přeměněn v luxusní ubytovací zařízení hotelového typu pro komunistické pohlaváry, vybavené vším možným přepychem. Na jižní straně byly prolomeny arkády s nádherným výhledem na Prahu. Výklenek z kláštera do prostoru oltáře kostela, odkud sestry sledovaly bohoslužbu a viděly i na proti sedící Marii Elektu, byl zazděn, ale bývalá převorka zůstala na svém místě. V letech 1985-1991 podstoupil objekt kláštera generální rekonstrukci, opraven byl i kostel. Interiéry bývalého kláštera byly vybaveny stylovým nábytkem na zakázku. Byly zřízeny nové kuchyně a komfortně zařízené zasedací místnosti. Po změně režimu byl objekt v roce 1992 vrácen zpět karmelitánkám. Ty samozřejmě přepychové zařízení odmíty a tak byl nábytek, koberce, luxusní svítidla a další doplňky interiéru prodány v dražbě. Klášter byl opět zařízen podle příšných řádových předpisů. Mše pořádáné v kostele sv. Benedikta jsou přístupné veřejnosti a tak je tedy možno spatřit Marii Elektu na vlastní oči.