Městská část Praha - Královice je součástí správního obvodu Praha 22.

Dům Pod Podloubím,kde sídlí Muzeum Zábřeh, je cenným dokladem vývoje měšťanského domu na severní Moravě. Mezi jeho majitele patřili většinou přední zábřežští měšťané. Jedním z nich byl i rentmistr na Žerotínově panství Burian Vizovský, jehož dcera Magdalena byla první ženou J. A. Komenského. Jedná se o dům mázhausového typu s gotickými sklepy, který byl ve druhé polovině 16. století renesančně přestavěn. Tehdy byla přistavěna věž s podloubím. Období baroka připomínají stropy v přízemí a prvním poschodí. Na začátku šedesátých let byla budova upravena pro potřeby muzea, které v něm sídlilo až do roku 1981. Pro havarijní stav objektu muselo dům Pod Podloubím opustit a vrátilo se do něho až za 17 let. Stálá expozice Historie Zábřeha od středověku do roku 1945 Z pokladů zábřežského muzea Polární cestovatel Jan Eskymo Welzl Muzeum v Zábřehu patří pod Vlastivědné muzeum v Šumperku.

Pod hradem Kotnov v údolí řeky Lužnice najdeme zajímavou přírodní památku Granátová skála. Jde o klínovitý, dole rozšířený skalní výchoz o výšce asi 20 m a šířce přibližně 10 m. Původně však byl větší a jeho dnešní stav je pouze torzem. Zřejmě skalní výchoz kdysi zasahoval až k řece. Skála je tvořena světlou hmotou (neosomem) s velkým množstvím granátů a tmavší základní hmotou (paleosomem). Takové horniny vznikly vysokoteplotními a vysokotlakými přeměnami, označujícími se jako migmatity. Granáty nacházející se ve skále jsou výjmečně o velikosti vlašského ořechu, většinou jsou však menší. Jsou běžného typu tzv. almandinu (železnatohlinitý křemičitan). Má nafialovělou až hnědočervenou barvu. Nejsou tedy toho vzáceného typu českého granátu (pyropu) jako ten co se nachází v Českém Středohoří. Dalšími částmi skály jsou jemnozrnná žula, aplit a pegmatit. Podle odborníků vznikla při meteoritickém dopadu před dvěma miliardami let. Kamene ze skály bylo v minulosti použito při dlážední staré části města a také jako zdivo některých domů.

Kromě dnešního názvu se dříve obec nazývala Lyzolay, Lischolay či Lissolage. Název vznikl patrně jako pojmenování pro místo, kde láli lisové, tj. kde štěkaly lišky. Obec se poprvé písemně připomíná k roku 1227. Na přelomu 14. a 15. století tu stály jen zhruba 4 chalupy a tři dvory. Vysazování vinic Karlem IV. do těchto končin nezasáhlo a tak vinařství do obce přichází poměrně pozdě až v 16. století. I tak se zdejší vinice netěšily dobré pověsti, s oblibou se v nich skrývali pašeráci a pytláci. Po bělohorské bitvě tu tábořila část vítězného vojska, v roce 1631 saská armáda a v následujích letech pak střídavě císařská armáda a Švédové. Po třicetileté válce obec téměř neexistovala. Písemnost z roku 1654 uvádí 6 pustých hospodářství a téměř všechny vinice byly zničeny. Ze všech těchto pohrom se na konec osada vzpamatovala a i když dlouho zůstávala malou vesnicí, přesto se pomalu rozrůstala. Po druhé světové válce začala nesmělá výstavba rodinných domků. Část Lysolají byla připojena k Praze již v roce 1960, celé pak k 1.1.1968. Dnes je MČ Praha – Lysolaje součástí správního obvodu Praha 6