Jizerské hory jsou nejsevernější české pohoří, které leží mezi Lužickými horami a Krkonošemi, v Libereckém kraji. Jeho podstatná část se nachází v Polsku, kde také leží nejvyšší vrchol celých Jizerských hor, kterým je Wysoka Kopa. Pohoří bylo nazváno podle řeky Jizery, která pramení na svazích Smrku 1124 m. n.), což je nejvyšší hora české části hor. Řada dalších vrcholů přesahuje 800 m.n.m. (Jizera, Smědava, Bukovec, Špičák). Pohoří bylo kdysi proslulé bohatstvím smrkových i bukových lesů, mohutných žulových skal a zejména rašelinišť. Příroda Jizerských hor uchvacuje návštěvníky svým drsným severským rázem a množstvím překrásných míst s ojedinělými přírodními výtvory. Charakteristickým rysem jsou náhorní plošiny. Chloubou kraje je soustava kamenných a železných rozhleden s fantastickými výhledy do okolí. (Královka, Slovanka, Bramberk, Černá studnice, Petřín a také rozhledna na Smrku). Díky své poloze mají Jizerské hory velmi hustou síť vodních toků. Po hřebenech pohoří probíhá rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Na východě je páteří řeka Jizera, na západě pohoří odvádí vodu Nisa. Je zde taky velké množství umělých vodních ploch – přehrad, které jsou převážně sypané. K největším patří Josefův Důl, Souš a Bedřichovská přehrada. Turisty je velmi vyhledávaná tzv. protržená přehrada ležící na říčce Bílá Desná, jejíž protržení v roce 1916 bylo velkou tragédií. Jizerské hory jsou dnes vyhledávány zejména milovníky aktivně strávené dovolené. Jsou ideální místo pro letní turistiku - a to jak pěší tak i cyklistickou - a zejména pro zimní sporty. Jizerské hory jsou doslova rájem pro běžecké lyžování. Desítky upravených tras, pro než se vžil název Jizerská magistrála jsou každoročně vyhledávány tisíci vyznavačů tohoto sportu. Velmi tradiční a populární je závod na běžkách – Jizerská padesátka. Řada míst, např. Tanvaldský Špičák, nabízí možnosti i vrcholového sjezdového lyžování. Současné hraniční přechody pro pěší přímo v horách umožňují rozšířit letní i zimní návštěvy hor i na polskou stranu. O turisty je při jejich putování po horách výborně postaráno. Občerstvit se mohou v rozličných hospůdkách, mezi nejvyhledávanější patří Smědava, Jizerka, Nová louka, Bedřichov, Královka a Hřebínek. Kolem hor se nacházejí města Liberec, Frýdlant, Nové Město pod Smrkem, Hejnice, Desná, Tanvald a Jablonec nad Nisou. Jizerské hory jsou od r. 1967 chráněnou krajinnou oblastí.

Bývalé hradiště s pozůstatky augustiniánského kláštera se nacházejí zhruba 4 km severozápadně od Osvětiman. Původní hradisko opředené pověstmi a spojované s cyrilometodějskou tradicí bylo osídleni zřejmě nejpozději v 9. století. Nebylo nijak rozsáhlé, obytná část tvořila je několik desítek metrů. Jeho účelem bylo patrně jako opevněné místo chránící okolní obyvatelstvo v době nebezpečí a jako strážný bod na obchodní cestě. Existence kostela zde nebyla věrohodně doložena, pokud zde nějaký byl, pak patrně dřevěný, který pak zmizel beze stopy. Tato středověká pevnost byla osídlena patrně do počátku 11. století, poté její další osud není znám. Stejně tak není znám její zánik, zda to bylo vlivem klesajícího významu a tím nezájmu, či záměrné fyzické zničení. V průběhu 13. století došlo o oživení zájmu o toto místo a v roce 1350 zde byl založen klášter augustiniánů. Kamenné duchovní stavby byly ještě časem rozšířeny o hospodářská stavení obehnaná opevněním. Rozsáhlý komplex, ale nebyl nikdy dostavěn. O jeho zánik se vedou spory. Možná se stal terčem moravských husitů, kteří počátkem roku 1421 neúspěšně obléhali Kyjov. Každopádně ke skutečnému zániku došlo v průběhu 15. století. Roku 1546 byl zpustlý areál zastaven městu Kyjov a následně se dostal do jeho majetku. Poté se jeho rozvaliny staly zdrojem laciného stavebního materiálu, část byla prý snad dokonce použita na přestavbu hradu Cimburka, ke stavbě zámku Buchlovice a jinde. Na počátku 18. století prý byly ještě patrné zbytky kostelních zdí. V první polovině 19. století se začal o zdejší bývalý areál zajímat osvětimanský farář Vavřinec Jugan. Roku 1837 odkopal základy kliementského kostela a z nalezených kamenů vytvořil jeho půdorys. Boršický farář Jan Studený zde zase nechal postavi dřevěnou kapli, kterou na konci 50. let 20. století nahradila dnešní stavba. V současné době se zde konají květnové poutě, kterých se zúčastňují stovky poutníků. Areál ve kterém dnes najdeme valy a příkopy bývalého hradiště a z kamenů vyznačený půdorys bývalého kláštera je volně přístupný.

Nové Hrady, obec s přibližně 299 obyvateli se nachází v okrese Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj. První písemná zmínka o obci se datuje v roce 1293. Pozůstatky středověkého hradu (části hradeb, paláce a valy), který ztratil svůj význam v 18. století můžeme vidět v blízkosti zámku, který si zde nechali postavit majitelé koncem 18. století. Rokokový zámek Nové Hrady se nachází v oblasti pískovcových skal zvaných Toulovcovy maštale. Historie zámku Panství vlastnili páni Harbuvalové de Chamaré, kteří zde začali stavbu zámku ve stylu francouzských letních sídel v roce 1773. Vznikl tak patrový zámek s mansardovou střechou, s nádherným jižním průčelím, z jehož konců vystupují dvakrát odstupňovaná boční křídla. V letech 1778 - 1783 byly přistavěny dvě přízemní budovy k postranním křídlům. Sloužily jako kanceláře a byty panských úředníků. Jejich zakončení je propojeno ozdobnou zdí a tvoří vstupní bránu do areálu zámku. Architektura celého objektu je doplněna díly sochařů Jana Mělnického, Víta Čermáka a kameníka Ignáce Víchy. Interiéry kaple jsou vyzdobeny rokokovými štuky Josefa Procházky. Rod Harbuval byl vlastníkem zámku až do roku 1903. Po roce 1989 bylo sídlo navráceno v restituci vnukům tehdy původního majitele - textilního továrníka Josefa Bartoně z Nového Města n. Metují, kteří jej prodali v roce 1997 manželům Kučerovým z Prahy. Od této doby prochází rekonstrukcemi a modernizací. Slavnostní otevření zámku se konalo v roce 2001. Na předním nádvoří byla nově vybudována rokoková zahrada s fontánami a broderiemi, rekonstrukcí prošel i barokní špýchar, kde je nyní umístěno První české muzeum cyklistiky, klasicistní zahradní altán i domek zahradníka. Na druhém nádvoří zámku vznikla ukázka užitkové zeleninové zahrady, na terase před špýcharem je dnes barokní divadélko ze stříhané zeleně a zahrada s perénovými záhony. Ve výstavbě je zámecký hotel, budova oranžérie s rozsáhlým labyrintem, dokončuje se ustájení a výběhy pro koně a postupně se rozšiřuje chov jelení a daňčí zvěře. Zámek dnes Dnešní sídlo po rekonstrukci nabízí přístupné hlavní zámecké interiéry. Ve slavnostním rokokovém sále zámku se konají koncerty, přednášky a recepce, a především romantické svatební obřady. V prostorách bývalé kočárovny a konírny zámku, nyní banketním sále, se pořádají svatební hostiny, oslavy a společenské akce. Pro veřejnost je otevřena také Zámecká restaurace a Zámecká kavárnička. Součástí prohlídky zámku je i expozice nábytkového umění z UPM Praha a periodické výstavy v Zámecké galerii. Průčelí zámku Nové Hrady má řadu shodných prvků jako rezidence habsburských císařů, proto je taky nazýván Malým Schönbrunnem. Tipy na výlet Výlet si můžete udělat do údolí řeky Korunky. Navštívit můžete zámek Nové Hrady nebo hrad Rychmburk. V Luži uvidíte zříceninu hradu Košumberk, synagogu a židovský hřbitov. Ve Skutči můžete navštívit Muzeum V. J. Tomáška a městské muzeum, jehož je součástí. Rozhled po okolí nabízí rozhledna Terezka u Proseče.  Ubytovat se můžete v Litomyšli.

Benediktinské opatství (do roku 1813 proboštství) s kostelem sv. Petra a Pavla je přístupné v otevíracích hodinách. K počátkům historie rajhradského kláštera se bohužel nedochovaly soudobé prameny. Informace o nejstarší době nám poskytují jen tzv. břevnovská falsa, podle kterých měl roku 1045 kníže Břetislav I. darovat břevnovskému klášteru celu, založenou ke cti a chvále sv. Petra a Pavla na pustém hradě Rajhrad. Druhé falsum, vážící se k roku 1048, nás informuje, že zde Břetislav I. nechal na vlastní náklad vystavět kostel sv. Petra a Pavla, který měl v budoucnu podléhat břevnovskému klášteru. K tomu jsou zde vyjmenovány vesnice a majetek kláštera. Obě falza však odrážejí stav z konce 13. století a  postavení Rajhradu bylo popsáno tak, jak potřeboval tehdejší břevnovský opat Bavor z Nečtin během sporu s olomouckým biskupem o podřízenosti rajhradského kláštera. Během středověku se klášteru nevyhnuly ničivé vpády, kvůli kterým byl jen ve 13. století zdejší areál několikrát opravován. Oproti tomu za husitských válek se stal útočištěm pro jiné benediktiny z postižených klášterů. Krize se dostavila během 16. století, kdy vyhořely klášterní budovy a dokonce se uvažovalo o jeho zrušení. Roku 1619 museli benediktini Rajhrad opustit, protože moravští stavové klášter zrušili a statky prodali. Řeholníci se sice po roce 1620 do kláštera vrátili, ale v průběhu 17. století museli ještě několikrát čelit vpádům vojsk. Během druhé poloviny 17. století se hospodářská situace proboštství stabilizovala a benediktini přistoupili roku 1690 (za probošta Placida Novotného) k obnově poničeného areálu. Počátkem 18. století přišel tehdejší probošt Antonín Pirmus (1709–1744) s radikální změnou koncepce přestavby a nechal u Jana Blažeje Santiniho zhotovil projekt, schválený břevnovským opatstvím roku 1721. O rok později začaly stavební práce bouráním starého kostela a následně přestavbou konventu s prelaturou. Avšak po Santiniho smrti (1723) byl původní plán na některých místech změněn. Svěcení nově zbudovaného kostela sv. Petra a Pavla proběhlo roku 1739 a prelatura byla dokončena o sedm let později. Po celé 18. století však kostel provázely problémy se statikou, které prohloubilo i zemětřesení v roce 1767. Z tohoto důvodu musela být stavba několikrát opravována. K definitivnímu dokončení původních projektů však nikdy nedošlo. Po vyhnání benediktinů v roce 1950 celý areál chátral. Záchrany se mu dostalo až po roce 1990, kdy byl klášter řádu navrácen a postupně se mohlo začít s opravami. A. Š.