Muzeum techniky a řemesel v Kolovči na Domažlicku překvapí návštěvníka nebývalou velikostí výstavní plochy a pestrou paletou vystavených exponátů. Těšit se tak můžete na výstavní plochou 900 m2 a více než 6000 vystavených předmětů. Tímto počtem se muzeum řadí mezi nejobsáhlejší svého druhu v České republice. Jak už název muzea napovídá, čeká zde na nás přehled všech tradičních řemesel a živností provozovaných na vesnici. V současnosti se v muzeu nachází 48 kompletních řemeslných dílen a živností a dalších 12 technických expozic. Řemeslné dílny Návštěvníci mohou zhlédnout například tyto řemeslné dílny -  řeznickou, pekařskou, cukrářskou, vlásenkářskou, bednářskou, sedlářskou, kloboučnickou, kartáčnickou, kamenickou, hodinářskou. Živnosti zde jistě zaujme - holičství a kadeřnictví, hostinec ,koloniální obchod, řeznický obchod, tkalcovna i ordinace dentisty s laboratoří. Dále je k vidění expozice hodin a hracích strojů, kočárků a hraček, elektropřístrojů, zařízení kuchyně, pastí na zvířata, zpracování mléka i hasičskou zbrojnici. K zajímavostem patří i světoznámý kolovečský mlýn na přemílání starých bab na mladá děvčata. Keramika Součástí prohlídky je funkční hrnčířská dílna. Již od roku 1785 vyrábí v Kolovči rod Volfů tradiční lidovou keramiku. Hrnčířské umění se v této rodině již po sedm generací předává z otce na syna. U zrodu této tradice stál Lambert Wolf a v současnosti v ní pokračuje Rudolf Volf se synem Martinem. Kolovečská keramika je charakteristická svým červenohnědým střepem a tradičním dekorem. Od roku 1900 se vyrábí také tmavě modrá keramika. Všechny výrobky jsou vyráběny ručně a do dnešních dnů jsou dodržovány původní technologické postupy. Za svou práci byl Rudolf Volf jmenován „Mistrem lidové umělecké výroby“ a v roce 2001 obdržel z rukou ministra kultury titul „Nositel tradice lidových řemesel“. Služby prohlídka s odborným výkladem možnost volby základní a rozšířené prohlídky zhlédnutí krátkého filmu, pojednávající o vzniku a historii mlýna na přemílání bab na mladá  děvčata pro skupiny nad 10 osob ukázka práce na hrnčířském kruhu možnost nákupu z širokého sortimentu keramiky za výrobní ce návštěva původní hrnčířské dílny rodiny Volfů organizované výpravy je lépe objednat předem telefonicky pro organizované výpravy nad 30 osob sleva na vstupném parkoviště 50m od budovy muz cykloturistům možnost uzamčení kol ve dvoře

Původně hřbitovní kostel sv. Michala nacházející se v Michalské ulici severně od centra města byl vystavěn v letech 1667-1670. Hřbitov kolem kostela byl zrušen roku 1966. Stavba je to jednolodní s půlkruhovým kněžištěm, k němuž se přikládají dva pětiboké prostory, z nichž jedna funguje jako sakristie.

Velký okolo 12 m vysoký, z části utajený skalní útvar s názvem Buchlov kámen nebo také Velký Buchlovský kámen se nachází asi 3 km severně od hradu Buchlov, vede sem turisticky značená cesta. O tomto kameni je první písemná zmínka již z roku 1555. Poskytuje lehčí horolezecký terén, je zde uváděno 6 výstupů. V době kdy nebyl okolní terén zalesněný musel působit dominantním dojemem. Stejně tak okolí vyhledávali již naši pravěcí předci, kteří zde zanechali po sobě stopy. Ke vzniku kamene se váže legenda. V nedaleké Stupavě žil mlynář o jehož dceru se ucházel čert. Mlynář mu samozřejmě nechtěl dát svoji dceru a chtěl se čerta zbavit. Dal mu proto úkol aby do prvního ranního zakokrhání přinesl balvan velký jako jeho mlýn. Než se dal čert do práce, chtěl si to pojistit a tak zardousil všechny kohouty v okolí až na jednoho, kterého ukryla mlynářka, když viděla co čert dělá. Když pak viděla s ranním rozbřeskem jak se čert s velkým balvanem blíží, vypustila kohouta, jenž zakokrhal. Čert kámen upustil a ten dopadl na zdejší místo. Jde sice o legendu, ale pravda je že kámen vypadá jako by ho zde opravdu upustil nějaký pekelník. Kousek od Velkého Buchlovského kamene se nachází menší skalní útvar, jenž dostal příznačné jméno Malý Buchlovský kámen.

Pražská Loreta je jednak významná architektonická památka a zároveň proslulé barokní poutní místo. Lorety jsou vlastně katolická poutní místa, které byly zakládány po celé Evropě, u nás zejména v 17.století. Název Loreta vznikl podle italského poutního místa, kde se nachází Santa Casa – Svatá chýše. To byl původně domek, obývaný Pannou Marií v Nazaretu v Palestině, který se stal relikvií a podle legendy jej přenesli andělé ve 13.století do Itálie. Podle italského vzoru architekta Donata Bramanteho se stavěly Lorety v dalších katolických zemích. Loreta na Hradčanech se začala stavět v roce 1626 a k jejímu vysvěcení došlo 25.března 1631. Vzorem pro pražskou Loretu byla Svatá chýše v Mikulově, postavená kardinálem Diettrichsteinem, která se zalíbila hraběnce Kateřině Benigně z Lobkovic. Právě ona poskytla na stavbu pozemky, stala se její patronkou a z Vídně povolala italského architekta Giovanniho Orsiho. Pod patronátem Lobkoviců byla Loreta až do 20.století a uvnitř areálu je i jejich rodinná krypta. Jelikož se proslulost Lorety postupně zvyšovala a rostla její navštěvovanost bylo potřeba zvětšit liturgické prostory poutního místa. Postupně byly přistavěny kaple v rozích dvora, zvětšeny obě původní kaple a původně kaple Narození Páně byla přestavěna na kostel. Počátkem 18. století byla Svatá chýše obehnána barokním průčelím, pod dohledem architektů Kryštofa Dientzenhofera a Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Ve 20.století byla vybudována nová klenotnice přístupná veřejnosti. Dnešní areál Lorety tvoří tedy uzavřený komplex staveb kolem Svaté chýše, která stojí uprostřed arkádového nádvoří, jež je obklopeno šesti kaplemi, kostelem Narození Páně a věží s hodinami se světoznámou zvonkohrou. Zvonkohru vyrobil roku 1694 hodinář Petr Neumann a zvonky odlil amsterdamský zvonař Claudius Fremy. Mramorové schodiště vede do patra ambitu, kde jsou prostory nové klenotnice s překrásnou sbírkou liturgických předmětů, hlavně monstrancí, z nichž nejcennější je Diamantová monstrance, zvaná Pražské slunce. O Loretu i o poutníky od založení až do dnešních dnů pečují řeholníci Řádu menších bratří kapucínů, jejichž klášter s kostelem Panny Marie Andělské je v sousedství.Loreta na Hradčanech byla postavena jako mnoho jiných loret, podle známé Svaté chýše v italském Loretu. K pravzoru loretánských kaplí se pojí pověst, že to bylo opravdu stavení, v němž žila Svatá rodina a které roku 1291 přinesli andělé z Nazareta do Dalmácie, aby ho zachránili před Saracény. Poté se chýše objevila v Itálii, nedaleko Ancony, ve vavřínovém lese jisté paní Laurety. Po ní dostal dům jméno Lauretin z čehož vznikl název Loreto. V Praze na Hradčanech založila Loretu paní Benigna Kateřina, manželka Viléma Popela knížete z Lobkovic. Podnětem k tomuto činu byla v roce 1626 Svatá chýše olomouckého biskupa kardinála Ditrichštejna v Mikulově na Moravě. Po bitvě na Bílé hoře emigrovalo mnoho pražských protestantů do zahraničí. Jejich domy zůstaly opuštěny a katoličtí Habsburkové je zkonfiskovali. To se stalo i s celou ulicí na Hradčanech, kde dnes Loreta stojí. Paní Benigna Kateřina odkoupila opuštěné a polozbořené domy a jejich parcely určila pro stavbu hradčanské Svaté chýše. Třetího června roku 1626 se začalo se stavbou kaple, kterou svěřili italskému staviteli Giovannimu Battistovi Orsimu. Postavil ji přesně podle italského vzoru, jen výzdoba stěn je trochu odlišná. Všechno je v tom svatém domečku půvabné. Nejvíc figurální štuky a sochy na fasádě, zobrazující starozákonní proroky, pohanské věštkyně a scény ze života Panny Marie a Krista. Podélnou severní stěnu zdobí kromě soch dva výjevy: Narození Panny Marie a Zasnoubení Panny Marie. Na západní straně jsou reliéfy znázorňující Zvěstování a Navštívení Panny Marie a její příchod do Betléma. Na jižní straně je Narození Páně a Klanění Tří králů. Reliéfy na východní straně zobrazují Smrt Panny Marie a přenesení nazaretské chýše do Dalmácie. Když svatyně nemohla pojmout všechny věřící, kteří sem na poutích docházeli, dala zakladatelka zřídit kolem Svaté chýše krytý ochoz – ambit, aby ti co se do kaple nevejdou, byli chráněni před nepohodou. A právě v tom ambitu je kaple plná hrůzy. Podivná svatá je tu přibita na kříž jako Ježíš Kristus. Je to dívka a má plnovous. Pod bílým svatebním atlasem se rýsují křivky ženského těla, u nohou má nápis: „Svatá, Starosto, pros za nás!“. Kdo byla svatá Starosta? Legenda o ní vypráví, že to byla velmi krásná dívka, kterou chtěl její otec, král portugalský, provdat za sicilského panovníka. Ona však tajná křesťanka, slíbila věčné panenství Kristovi a prosila nebe o pomoc, aby svů slib mohla splnit. Prosba byla vyslyšena a přes noc narostl dívce hustý plnovous. Sicilský král svou svatební nabídku odvolal a rozhořčený krutý otec dal princeznu ukřižovat. Je patronkou všech, kteří k ní utíkají obtíženi starostmi. Když zakladatelka Lorety v roce 1653 zemřela byla pochována v kryptě pod Svatou chýší. Ta se stala později mauzoleem Lobkoviců. V roce 1721 začaly další stavební úpravy Lorety za účasti K.I.Dientzenhofera. Pod vedením tohoto význačného stavitele bylo prostranství před Loretou opatřeno balustrádou se soškami andělíčků. V té době byla i postavena věž s proslulými loretánskými zvonky. Zvonkovou hru dal zhotovit v roce 1694 malostranský pláteník Eberhard z Glauchova. Na 27 zvonků odlil Klaudius Fromm v Amsterdamu a ve spojení s hodinami sestavil pražský hodinář Petr Neumann. Je možné hru uvádět do pohybu mechanismem anebo hrát ve věži na zvonečky jako na klavír. Zvonkohra má rozsah dvou oktáv. Dříve hudbu loretánských zvonků měnili, dnes zní většinou jen jedna skladba: mariánská píseň Tisíckrát pozdravujeme Tebe.Návštěvníky nejvíc láká loretánská klenotnice a v ní například diamantová monstrance, kterou zhotovili v roce 1699 zlatníci Mathias Stegnar a Johan Khünichbauer. Má úctyhodnou váhu – 12 kg. Je ze silně pozlaceného stříbra. Její základna je pojata jako skalisko, na němž stojí Panna Maria. Nad Madonou se rozvětvují paprsky koruny.