V jihovýchodním nároží Mírového náměstí stojí objekt staré radnice. Jeho základem je gotická radnice doložená k roku 1397. V roce 1537 byla zpustošena požárem a následně renesančně přestavěna. Kolem roku 1662 byla snížena střecha objektu. Jako radnice sloužila až do roku 1839, v roce 1916 se část stavby vlivem spodních vod zřítila a oprava dokončena až roku 1926. Dnes zde sídlí městské muzeum. V obloucích podloubí se dochovaly zbytky původní gotické stavby. Na severním rohu můžeme vidět nejstarší plastiku ve městě z roku 1539 představující Rolanda v podobě divého muže s kyjem. Dále je možno najít železný tvz. český loket (předmět určující délkovou míru), dva erby (říšský a městský) a na jižním průčelí zbytky pranýře.

Území bylo chráněným přírodním výtvorem vyhlášeno v roce 1964. Má rozlohu 25,35 ha a rozkládá se na katastru Liboc. Divoká Šárka patří mezi nejkrásnější, nejznámější a také nejnavštěvovanější přírodní lokality v Praze. Masív je tvořen buližníkovými skálami s hlubokými údolími. Vyskytuje se zde řada vzácných živočišných a rostlinných druhů. Územím protéká Šárecký potok, který ústí do vodní nádrže Džbán. V počátcích českého státu zde bylo významné hradiště ovládající značné území.Tradiční cíl vycházek Pražanů, jedno z nejhezčích a nejromantičtějších míst na pražském území. Jméno tohoto skalnatého údolí, protékaného Šáreckým potokem, je spojeno s romantickými pověstmi o Šárce, která během dívčí války z příkazu své velitelky Vlasty vlákala do pasti zamilovaného Ctirada a vydala jej tak na smrt. Podle jiné pověsti prý vedl přes soutěsku Džbánu dřevěný most, po kterém každý večer jezdila za Přemyslem do Stadic kněžna Libuše. Eduard Štorch sem zase umístil část děje svých knížek pro děti Osada Havranů a Lovci Mamutů, zasazené do dávného pravěku. Především je však Divoká Šárka přírodní rezervací o rozloze 25,34 ha vyhlášenou v roce 1964. Na zdejších výslunných stráních se dochovala teplomilná vegetace skalních stepí. Roste tu například koniklec luční načernalý, kavyl Ivanův, tařice skalní. Území se rozděluje na dvě části a každé má svoje výstižné pojmenování. Pokud vstoupíme do Šárky směrem od západu, vejdeme nejdřív do části nazývané Divoká Šárka. Tato část má podobu úzké skalnaté rokle, sevřené strmými stěnami, vymodelovanými z buližníků. Pozoruhodné je již vstupní soutěska Džbán, kterou začal hloubit dnešní Šárecký potok již v době třetihor v měkkých horninách svrchní křídy. Když se pak dostal na úroveň níže položeného velmi tvrdého buližníkového podloží, nemohl už směr svého toku měnit a dále se do něj zařezával. Až vyhloubil dnešní kaňonovité údolí. Velmi malebná partie je Dívčí skok. Právě odtud prý skočila do hlubin výčitkami pronásledovaná Šárka. Dívčí skok je vynikajícím výhledovým místem, nikoliv ale jediným. Naproti tomu druhá východní část území se nazývá jako Tichá Šárka. Toto pojmenování je výstižné, od Jenerálky se údolí rozšiřuje, je prostornější a přehlednější, mnoho strání je povlovnějších a zalesněných. Dominantou už nejsou jen ojedinělé skalní útvary, ale vyvýšenina s kostelíkem sv. Matěje. V celém údolí se setkáme s řadou bývalých mlýnů a usedlostí. Ještě počátkem 20. století zde vedla jen úzká polní cesta.  

Zříceniny goticko-renesančního hradu Šelmberk jsou výraznou siluetou návrší nad údolím Blanice severně od Mladé Vožice.   Historie hradu Šelmberk byl založen zřejmě na začátku 14. století rodem Buziců, kteří se pak podle postaveného hradu zvali ze Šelmberka. Poprvé je hrad doložen r. 1318 jako majetek Přibyslava z Křimína z rodu Buziců. Jeho následovníci zde sídlili až do devadesátých let 14. století, kdy hrad přešel na Aleše z Rýzmburka. Vzhledem ke skutečnosti, že se majitelé hradu v 15. věku často střídali, je pravděpodobné, že se Šelmberka dotkly bouřlivé události husitských válek. V první polovině 16. století proběhla renesanční přestavba. Stalo se tak za Václava Předbora z Radešína.  Ve druhé polovině 16. století, za Michala Španovského z Lisova, byl hrad spojen s mladovožickým panstvím a novým správním centrem se stal zámek v Mladé Vožici. Šelmberk tak ztratil svou rezidenční funkci a již na počátku 17. století bylo jeho jádro zříceninou. Od r. 1678 náležel pustý hrad Kuenburgům. Leopold Kuenburg nechal ve dvacátých letech 19. století velkou věž opravit a upravit ji na rozhlednu s pseudogotickým cimbuřím a v okolí zříceniny zřídit anglický park. R. 1940 se zřícenina Šelmberka stala majetkem města Mladé Vožice, jemuž náleží dodnes. Podoba hradu Šelmberk, hrad bergfritového typu, byl nepochybně vybaven předhradím, jehož podobu však neznáme.  Jádro se rozpadalo do dvou výškových úrovní. Horní tvořil skalní hřeben, na němž v čele stojí okrouhlý bergfrit obíhaný původně kličkou obvodové hradby. Za ním prakticky celou plochu hřebene zaujímá komplikovaný palác ve tvaru písmene L, který si doposud uchoval některé valeně klenuté místnosti v nejspodnější úrovni. Trojúhelné, níže položené nádvoří se studnou bylo k hřebeni přihrazeno z boku a přímo z něho se vcházelo i do části palácových sklepů. V 1. pol. 16. stol. nahradila pozdně gotický palác prostorná renesanční budova. Hrad dnes Dnes tvoří dominantu hradu 26 m vysoká hlavní věž, která byla opravena a z níž se návštěvníkovi nabízí daleký výhled do okolí. Poměrně výrazné jsou zříceniny renesančního traktu a obvodové hradby s pilíři na východě, zatímco ze starého paláce se dochovaly pouze základy se sklepeními. Předhradí zaniklo úplně. Přístup k hradu je možný polní cestou spojující silnice Mladá Vožice - Votice a Mladá Vožice - Načeradec (obojí asi 3 km za Mladou Vožicí). Z Mladé Vožice vede k hradu také červeně značená turistická cesta (asi 3 km). V nedaleké Mladé Vožici můžete navštívit barokní zámek.

Mezi Kamennou a Dominikánskou ulicí byl založen roku 1294 králem Václavem II. dominikánský klášter. Při něm byl v letech 1674-1688 vystavěn barokní kostel. Jeho půdorys byl změněn a průčelí otočeno do Kamenné ulice. Vchod zdobí habsburský erb. V interiéru kláštera v bývalé knihovně se dochovala cenná nástěnná malba z první čtvrtiny 18. století. Dnes funguje příležitostně jako koncertní síň.