Neúplně typické skalní město, spíše soubor několika skalních útvarů na malém prostoru se nachází jižně od vodní nádrže Bystřička a západně od Malé Bystřice. Na zalesněném hřbetu zde najdeme pískovcové skalky tvořené arkózovým pískovcem a slepencem rusavských vrstev. Pískovcové skalní výchozy jsou až 19 m vysoké a zvětráváním vymodelované do skalních mís, říms a jiných útvarů. Najdeme zde rovněž dvě malé pseudokrasové jeskyně. Na nejvyšším bodě (Zámčisko) vystupuje asi 7 m vysoký hřibovitý skalní útvar zvaný Havránka. Severním směrem vystupuje přibližně 200 m dlouhý mrazový srub se skalním oknem dlouhým 165 m a širokým  35 m. Západním směrem pak vybíhá skalnatý hřbet končící asymetrickým skalnatým hřebenem. Zde se rovněž nacházejí impozantní hřibovité a věžovité skalní útvary, např. skalní útvar Komín je vysoký 15 m. V oblasti skalního útvaru Havránka o rozměrech 13 x 9 m najdeme pozůstatky po umělých zásecích a zakotveních trámů. V těch místech se měla nacházet dřevěná templářská tvrz Freundsberg. Zřejmě zde existovala od konce 13. století a v průběhu 14. století zanikla. Velkou částí Klenova vede turisticky značená cesta.

Hrad můžeme navštívit ve stejnojmenné jihočeské obci, 2 km po silnici od zastávky vlaku Sudoměřice u Tábora. Historie hradu Původními vlastníky hradu byli páni z Landštejna, kteří se ho roku 1446 zbavili prodejem Janu Malovcovi z Pacova. Od Malovců jej roku 1613 koupil Kryštof Vojkovský z Milhostic. V odplatu za účast jeho tří synů ve stavovském povstání 1618 vypálili císařští vojáci hrad i dvůr. Jako konfiskát koupila panství Polyxena z Lobkovic a připojila sídlo i s okolními vesnicemi k panství jistebnickému. Hrad však nebyl obnoven a rychle pustl. R. 1829 koupil borotínské panství od Ferdinanda Lobkovice Jan Nádherný z Prahy. Kolem r. 1840 byla část hradní zříceniny zbourána a kamene bylo použito ke stavebním účelům. Na jižní straně je dosud rybník, který tvořil jeho přirozenou obranu. Podoba hradu Jádro nejstarší fáze hradu mělo zřejmě polygonální obrys. Nad příkopem se vypínal okrouhlý bergrift, téměř celou svou hmotou předstupující před čelo hradu. Příchozí vstoupil prvou věžovitou branou do parkánu, kterým obešel část obvodu dispozice včetně druhé okrouhlé věže, vedle níž byla druhá brána umožňující vstup na nádvoří. Jádro tvořil na východě minimálně dvouprostorový palác, jehož součástí byla i místnost ve zmíněné věži při druhé bráně, zaklenutá křížovou žebrovou klenbou. Z další zástavby, zvláště na protilehlé, lámáním kamene poškozené straně nádvoří, se dochovaly nad úrovní terénu pouze nepatrné zbytky zdiva. Zásadní změny do podoby hradu přinesla druhá polovina 15. století, kdy byla v důsledku rozvoje dělostřelby zlepšována především jeho obranyschopnost. Téměř celé jádro obklopil nový mohutný okružní příkop. Úprava si vyžádala i změnu vedení vstupní komunikace. Z předhradí neznámé podoby, na místě dnešního barokního dvora, se nyní vcházelo přímo od východu novou protáhlou plochostropou vstupní branou. Ta byla vybavena početnými střílnami a téměř celou svou hmotou vystupovala z obrysu hradu do příkopu. Na přelomu 15. a 16., či spíše na počátku 16. století byl vystavěn nový palác, jehož součástí se stala i zmíněná nová brána, která při této příležitosti získala dvoulodně klenutý suterén. Z bývalého hradu, dnes nazývaného Starý zámek, stojí dosud zbytek válcové věže a přilehlého gotického paláce, který měl klenuté přízemí. Z vnitřního opevnění zůstal jen zbytek vysunuté hranolové věže. Na výlet se můžete vypravit třeba na tvrz Vrchotice, Čertovo Břemeno nebo malebnou obec Jistebnici, kde najdete i ubytování.

Hrad Točník patří sice mezi nejmladší české hrady, ale svou rozlohou je jeden z největších. Leží v okrese Beroun, kousek od Hořovic. Nechal ho postavit český král Václav IV. před rokem 1398. Po stopách Václava IV. Václav IV. si tento kraj velmi oblíbil, trávil tu mnoho času a nejdříve využíval pro svou potřebu blízký hrad Žebrák. Když ovšem Žebrák vyhořel rozhodl se král pro výstavbu Točníku. Tím nechal vzniknout v Čechách nejmajestátnější a dodnes nejzachovalejší souhradí. Točník byl nejen bezpečnějším, ale i důstojnějším královským sídlem a tvoří přechodový článek mezi českou hradní a zámeckou architekturou. Jméno prý dostal podle toho, že se příchozí musel otočit třikrát kolem hory, než se dostal k bráně. Točník se ovšem těšil pozornosti jen za života Václava IV. Jeho nástupce král Zikmund Lucemburský ani další zástavní páni neměli o hrad zájem. Spíše se starali o zisky z panství. Po renesančních úpravách, provedených pány z Vartemberka a pány z Lobkovic, se stal roku 1594 téměř na tři století majetkem české komory. Hrad tím ztratil význam jako správního centra a postupně chátral, nadále byl udržován pouze bývalý královský palác, jehož reprezentační sál byl v 18. století barokně upraven na poutní kapli sv. Bartoloměje. A tak kdysi reprezentační královské sídlo sloužilo za třicetileté války jako vězení pro těžké zločince a útočiště chudiny před útrapami války. Poslední šlechtický majitel Josef Colloredo-Mannsfeld vlastnil hrad do roku 1923, kdy ho daroval hrad ve dvacátých letech Klubu českých turistů. Točník začal být postupně rekonstruován a zachráněn tak od úplného zničení. Kulturní život a středověký jeřáb Dnes žije hrad nebývale rušným životem. Pořádají se tu různé kulturní akce, z hradního ochozu je rozhled směrem na Křivoklátsko. Prohlédnout lze královský palác s dobovým nábytkem, Velký palác se sgrafitovou výzdobou, západní bránu s heraldickými znaky a východní bránu s mohutným mostem přes příkop, kde jsou chováni medvědi. Probíhá zde historický experiment pod patronací ČAV a Národního technického muzea. Na vnější fasádě Královského paláce byla instalována replika středověkého šlapacího jeřábu. V současné době slouží k vyzdvižení natesaných trámů a břemen pod střechu paláce (oprava krovu Královského paláce). Ubytování naleznete například v nedalekých Hořovicích, kde stojí za návštěvu i barokně-klasicistní zámek.

Sochu Amorka z bílého carrarského mramoru a nechala zbudovat císařovna Marie Terezie. Učinila tak na paměť Josefa Steplinga - autora matematických spisů, ředitele filozofských studií, organizátora astronomických a meteorologických pozorování v Klementinu. Stalo se tak roku 1780 a autorem je Ignác Platzera.