Zřícenina hradu Libštejn s jeho předsunutými baštami se vypíná na návrší v údolí řeky Berounky, na jejím pravém břehu. Jeho historie je spojena se vsí Liblín, která je ovšem starší. Historie hradu Hrad založil, jako své pohodlné sídlo, magister fabriciae Karla IV. Oldřich Tisa z Hedčan, který se po něm poprvé psal v roce 1361. Jeho funkce byl vrchní stavitel Karla IV. Koncem 14. století přešel do majetku pánů z Kolovrat, jejichž významná větev se pak po Libštejně psala. Na hradě zpravidla nebydleli, ale měli tu své purkrabí. V době husitských bouří majitelé hradu Beneš a Hanuš Kolovratové byli horlivými katolíky a stoupenci Zikmunda Lucemburského. Proto hrad v roce 1430 obléhalo silné husitské vojsko. Když husité viděli, že hrad nezískají útokem, zanechali tu 400 bojovníků, aby jej vyhladověli. Po sedminedělním obléhání se Bedřich i Hanuš Kolovratové rozhodli smluvit s husity smír a uzavřeli s nimi spolek. Úmluvu věrně plnili. Zúčastnili se tažení polních vojsk i slavné bitvy u Domažlic 14. srpna 1431. Od roku 1510 přešel Libštejn do rukou Valdštejnů. Roku 1543 byl hrad rozdělen mezi tři bratry, a byly proto provedeny stavební úpravy. Ale již velmi brzy přestal být rezidenčním objektem a rychle chátral. Hrad je koncem 16. století již pustý a definitivní zánik mu pak přinesly vojenské operace třicetileté války. Dispozice hradu Oldřich Tista, použil při stavbě dvojdílného hradu, nových prvků z královského Karlsfriedu. Vystavěl hrad na nepřístupném místě, které na západní straně spadá příkře do údolí řeky Berounky, na severu a jihu je ukončeno strmými roklemi dvou potoků. Přístupná byla jen východní stran, a proto tu bylo třeba vybudovat opevnění. Předhradí, jež bylo na této východní straně i s hospodářskými budovami, bylo odděleno od hradu příkopem a chráněno rovněž vlastním příkopem. Hrad stál na skalnatém hřebenu a na každém jeho konci byla mohutná čtverhranná věž, z nichž se dnes zachovala jen severní se zbytkem omítky. Níže položené čtverhranné předhradí bylo zastavěno při obvodu. Z těchto staveb, nepochybně převážně hospodářských a provozních, se dochovaly pouze terénní náznaky. Hlavními objekty jádra byly dva rovnoběžné obdélné paláce svírající mezi sebou dlouhé, úzké nádvoří. Spojení mezi jednotlivými prostorami palácového komplexu umožňovaly pavlače. Za věží s kaplí stávaly ještě další obytné budovy, zakončené nepravidelně oblou baštou. V pozdní gotice došlo k významné přestavbě, která především doplnila nový spodní palác do vnějšího ohrazení jádra. Tipy na výlet V nedalekých Radnicích můžete navštívit zámek. Za návštěvu stojí i krásné Hromnické jezýrko nebo jeden z prvních renesančních zámků u nás - zámek Kaceřov. Dále na jih najdete i zříceninu hradu Věžka. Ubytovat se můžete v Rokycanech.

Akt ženy. Postava štíhlé ženy sedící na kameni a na rameni držící amforu. Socha je zhotovena z mramoru. Autor: J. Hošic, 1960.

Dnes nedokončená dálnice měla spojit tehdy nová největší německá města Vratislav a Vídeň. O jejím vybudování uvažoval Hitler již v době, kdy ještě nebylo Československo obsazeno. Jako dobrý terén se jevila protáhlá sníženina Boskovické brázdy. Dálnice měla i strategický význam, procházela kolem zbrojního centra v Brně a měla být zároveň případným předmostím pro případnou expanzi na východ. Proto si vybudování této stavby Hitler vynutil již jako součást Mnichovské dohody v roce 1938. Plán počítal s tím, že se Československo vzdá území pro vybudování této stavby ve prospěch Německa. Dálnice tak měla patřit Německu a tak by Němci nepotřebovali k cestě po ní pas. Českoslovenští občané by ji směli taktéž používat, ale najíždět pouze na několika výjezdech s celnicemi. Přípravné práce byly zahájen ještě před koncem roku 1938. Po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se stavba ještě uspíšila a stavět se tak začalo již v dubnu 1939. V prvním roce stavba probíhala velmi rychle a podle plánu měly být již některé části zprovozněny v roce 1940. Jenže toto svižné tempo se podařilo držet jen první rok, po plném vypuknutí války na počátku roku 1940 začalo tempo upadat a jak postupně přibývalo německých neúspěchů v boji, zpomalovala i výstavba dálnice, až se v dubnu 1942 zastavila zcela. Podél stavěné dálnice se nacházely pracovní tábory, ve kterých panovaly bídné podmínky. Tábor u Vísky u Jevíčka byl původně dělnický, později zde pracovali němečtí Židé a na konci roku 1941 byl přestavěn na zajatecký. V důsledku špatných hygienických podmínek zde zemřelo na 143 sovětských zajatců. Po konečné likvidaci tábora v roce 1950 byl na místě uložení ostatků zajatců zřízen hřbitov s pomníkem. I dnes jej zde najdeme, vede kolem něj turisticky značená cesta z Jevíčka na Moravskou Třebovou. Během zbylé doby trvání války bylo staveniště opuštěno a pouze střeženo. Po roce 1945 pak staveniště nadobro vyklizeno. Po válce nebyl tento směr od Brna prioritou a tak nedostavěná dálnice zvolna podléhala zubu času a zarůstala. Postupně se tak proměnila v ideální biokoridor a stala se součástí místního systému ekologické stability, především na Blanensku. Z celkové délky 320 km bylo rozestavěno přibližně 85 km. Dnes můžeme na některých místech spatřit zrostlou linii koridoru dálnice, prohlédnout dokončené i nedokončené mosty, jenž byly navrženy v honosném antickém stylu. Dále pak různé prospustě, pilíře, betonové nádrže na vodu, kanalizaci apod. Nejvíce se toho zachovalo v úseku Víska u Jevíčka – Černá Hora. Úsek Jevíčko – Chrudichromy byl dokonce v takovém stupni dokončení, před položením vozovky. U Bačova se pak nachází jeden z nejvyšších dálničních náspů (28 m). Pouze malá část tohoto tělesa byla dokončena a využita pro dopravu, ve dvou úsecích jde dohromady o asi 7 km. Dopravní koncepce do budoucnosti počítá s využitím téměř celé trasy pro zamýšlenou rychlostní silnici R43.

Pomník obětem II. světové války v Praze Lochkov.