Pojmenování je odvozeno patrně od jména dávného vlastníka a původně šlo o Chodův (nebo možná i Hodův) dvůr. Vesnice Chodov se připomíná od roku 1185, kdy patřila vyšehradské kapitule. Od roku 1349 byla v držení zderazského kláštera křížovníků a to až do husitství, kdy ves zabrali Pražané. V 17. století přešla ves do držení benediktinů u sv. Mikuláše na Starém Městě, v 18. století patřila hrabatům Goltschům a od roku 1801 Korbům z Weidenheimu. V roce 1849 se stal Chodov samostatnou obcí, jejíž součástí byly osady Litochleby, Chodovec, Hrnčíře a Šeberov. V roce 1909 se pak oddělily posledné dvě jmenované pod jedním jménem Šeberov. V roce 1968 byl Chodov připojen k Praze. V 70. letech 20. století zde proběhla výstavba velkého obytného souboru panelových domů označené jako Jižní Město I. (Háje, Opatov, Chodov, Litochleby), na který navázal v roce 1978 další komplex Jižní Město II. (Horní Kunratice a Roztyly). Při této výstavbě vzalo za své mnoho starých domů a prakticky přitom zanikla osada Litochleby. Památek v tomto katastru mnoho není, za zmínku stojí hlavně dochovaná chodovská tvrz.

Klub Kaštan nabízí vedle koncertů také filmové večery, přednášky a divadelní představení.

Monumentální novorenesanční bazilika Božského spasitele v italském duchu byla vystavěna v letech 1883-1889 podle projektu arcibiskupského architekta Gustava Meretty. Architekt se zde zjevně nechal inspirovat římskou katedrálou Santa Maria Maggiore. Trojlodní bazilika zakončená půlkruhovou apsidou je netradičně orientována sever-jih, přičemž oltář se nachází na jižní straně. Chrám je 67 m dlouhý a 29,8 m široký, hlavní loď je 14 m široká a 22 m vysoká, boční lodě pak mají proporce poloviční. V hlavní lodi je trámový strop s kazetami a nad kněžištěm se nachází fresková malba Klanění beránkovi. V průčelí chrámu stojí dvě 64 m vysoké věže. Ve východní se nachází největší zvon (Salvátor) o průměru 164 cm a váze 2.446 kg. V západní věži pak tři zvony: Cyrila a Metoděj (1.194 kg), Prokop (724 kg) a nejmenší Florian (435 kg). Katedrála Božského spasitele je po chrámu na Velehradě druhým největší církevní stavbou na Moravě a pojme na 4.000 věřících. Ve vybavení kostel je i zajímavá křížová cesta řezaná do dřeva. Objekt je většinou přístupný veřejnosti.

Dnes již sporé zbytky kdysi malého kostelíka najdeme 1 km západně od obce Mnichov nedaleko Mariánských Lázní. Podle písemných pramenů byl postaven na místě původní osady jedním saským hrabětem přibližně v době založení kláštera v Teplé. Za hustiských válek byl pobořen, přesto se v jeho ruinách zachoval jakýsi starý obraz sv. Siarda. V roce 1615 proběhla renovace za finanční účasti tepelského opata Andrease Ebersbacha. V období třicetileté války byl opět pobořen a znovu zásluhou opata Raymunda I. Wilferta v roce 1664 obnoven. Definitivní zkázu přinesl rok 1782 kdy byl z nařízení císaře Josefa II. zrušen. Postupně byl rozebrán na stavební materiál, který byl použit při výstavbě školy v Mnichově a kostela v Rájově. Starý zvon z kostela byl věnován kostelu v Otročíně. Dnes je k vidění jen porušené obvodové zdivo v nepříliš velké výšce. Podle pověsti se nachází v blízkosti kaple hrob sv. Siarda. Nad ním stávala socha a rostla památná borovice. Siard je uložen v dřevěné rakvi, ta v rakvi želené a další v rakvi zlaté. Kdo by se k místu neuctivě přiblížil, bude postižen spravedlivým trestem! Jen pár kroků pod kaplí se nachází tzv. „Svatá studna“ označovaná dnes jako Siardův pramen. Objeven byl kolem roku 1654 a již od jeho objevení se v okolí tradovala jeho léčivá moc při hojení ran a léčbě různých neduhů. Největší slávu prožíval při velkých poutích v 17. století.