Barokní zámek, se kterým si zle pohrál zub času, se nachází na východním konci obce Buštěhrad na Kladensku ve Středočeském kraji. Nedaleko zámku je unikátní zřícenina hradu Buštěhrad. Barokní buštěhradský zámek s půdorysem ve tvaru U či podkovy nechala v l. 1699–1705 postavit velkovévodkyně Anna Marie Františka Toskánská.  Pro jeho výstavbu bylo zvoleno místo v těsném sousedství zničeného buštěhradského hradu. Patrovou stavbu zaštítil pražský stavitel Jindřich Klingenleitner. Ten vystavěl podélnou budovu s věží, k níž od jihu a východu přiléhaly hospodářské budovy. Tato podoba však příliš nevyhovovala dalšímu majiteli, bavorskému vévodovi Klementu Františkovi, který tak v letech 1747 – 1754 nechal provést stavební úpravy ve slohu vrcholného baroka.  Zámecká kaple Věž s kaplí byla snesena a k zámku byla z obou bočních stran přistavěna křídla ve výši dvou pater, čímž se jeho fronta prodloužila, upraveny byly střední rizality a hlavní zámecký sál. Stavební práce prováděl pražský stavitel František Keymel, který se řídil návrhy K.I. Dienzenhofera a Anselama Luragha. Interiér zámku byl vyzdoben freskami pražského malíře Ant. Schmidta a štuky Karla Antonína Ballioriho. Klement František byl zetěm toskánské vévodkyně. Dnešní vzhled zámek získal v letech 1814 – 1816, kdy byla připojena dvě boční křídla a zámecká kaple, která od roku 1897 slouží jako farní kostel. S jeho vzhledem se střídaly i jeho majitelé. V r. 1805 postoupil bavorský kurfiřt Maxmilián Josef buštěhradské panství arciknížeti Ferdinandovi Habsburskému, pozdějšímu velkovévodovi toskánskému. Zajímaví hosté v historii zámku V r. 1847 přešlo buštěhradské panství do rukou císaře Ferdinanda V.  V l. 1832–1836 tu několikrát pobýval také bývalý francouzský král Karel X., jemuž byl Buštěhrad vykázán za letní sídlo. V jeho doprovodu byl též proslulý geolog Joachim Barrande, po kterém je mimojiné pojmenovaný Barrandovský most v Praze. Barrande na Buštěhradě působil jako vychovatel prince Jindřicha z Chambordu. Zámek postupně přestával plnit svou sídelní úlohu a v jeho zdech se postupem času usídlili úředníci. Všechen původní mobiliář byl odtud odvezen. Po vzniku ČSR v r. 1918 byl zámek zestátněn a dnes je majitelem město Buštěhrad.  Zámek není veřejnosti přístupný a je ve velmi špatném technickém stavu. V okolí můžete navštívit například Muzeum památníku Lidice. Ubytovat se můžete hned na Kladně.

Ofner Wily, usmrcen německými okupanty. Pamětní deska je umístěna na rodinném hrobě na Novém židovském hřbitově na Olšanech. Izraelská ulice.

Vchynicko-tetovský kanál měl za úkol dopravit těžené dřevo v této oblasti Šumavy do řeky Otavy. Tento kanál vyprojektoval stejně jako Schwarzenberský plavební kanál ing. Josef Rosenauer. S výstavbou bylo započato v polovině roku 1799. Kanál obcházel nesplavné koryto Vydry. Na jaře roku 1800 na stavbě pracovalo 203 tesařů, 108 zedníků a okolo 1000 nádeníků což mělo za následek dostatek pracovních příležitostí pro tento kraj. Na výstavbu kanálu následovaly i další práce aby byla zajištěna plavební cesta do Prahy. Znamenalo to proražení kamenných prahů v korytě řeky Křemelné, odstranění kamenů v Otavě a úpravě koryta Vltavy. Oficiální povolení k plavbě bylo uděleno 3.9.1801.Vlastní kanál dlouhý 17,8 km se sestával ze tří částí spojených kamennými skluzy a závěrečného skluzu do Křemelné. Začíná u hradlového mostu před obcí Modrava a končí trubním skluzem nedaleko obce Srní. Kanál překonává na celou svoji délku výškový rozdíl 243 m, spád má ale někde okolo 2-3 promile což umožňovalo rychlost plavení 4 km/hod. To byla bezpečná rychlost nejen pro kanál, ale i pro plavené dřevo. Dostatek vody pro plávku zajišťoval systém 8 nádržek nazývané také „Švele“, které byly budovány na horních tocích potoků. I když dokázaly akumulovat celkem 90.000 m3 vody plavilo se jen v průměru 30 dní v roce většinou v měsících dubna a května. Dnes se již vodní nádrže nevyužívají. Dřevo které se v kanelé plavilo mělo délku cca 75-100 cm, takže šlo spíše jen o dřevo určené jako palivové. Kanál nebyl uzpůsoben pro plavení dlouhých kmenů. Ty byly nadále sváženy volskými potahy k řece Otavě. Plavební cesta i kanál sice pomohla k vyššímu zhodnocení dřeva, zaroveň znamenala další neřízenou těžbu a drancování lesa. Jeho výsledkem bylo rozsáhlé odlesnění panství, kterého se zděsil i sám kníže Schwarzenberg. Asi po 40 letech klesla poptávka po dříví, které více nahradilo uhlí z povrchových těžeb. Nového oživení plavby nastalo po noci 26.10.1870, kdy vichřice a následná kůrovcová kalamita zlikvidovala poslední zbytky pralesa na Šumavě. K plavení dřeva přestal kanál nadobro sloužit v roce 1958. Za celou dobu přepravil 4.000.000 m3 dřeva. Od roku 1942 je využíváno 9 km plavebního kanálu (od rechlí po Mosau) pro účely vodní elektrárny. Z lokality Mosau, z tzv. vtokového objektu je voda sváděna potrubím o délce 3.218 m do akumulační nádrže Sedlo. K překonání údolíček s výškovým rozdílem pouhých 10 m byly využity dvě shybky. Ze Sedla putuje voda do vyrovnávací komory tzv. vodního zámku a odtud padá tlakovým potrubím o délce 900 m s výškovým rozdílem 216 m do vodní elektrárny Vydra na Čeňkově pile. Na plavebním kanále se nachází celkem osm historických obloukových mostků, které také chrání tento kanál. Stavěly se z místního kamene, hlavně žuly. Nejdůležitějším kamenem těchto mostků je ten úplně prostřední tzv. vrcholový klenák, ten drží most pohromadě, bez něj by se zřítil.

Kostel Panny Marie na Pražském hradě byl postaven v letech 882 - 884 a je druhým nejstarším kostelem v Čechách. Zachovaly se pouze části zdiva. Jsou vystaveny v průchodu mezi II. nádvořím a zahradou Na baště.