Klasicistní zámek Dačice leží v stejnojmenném městě s přibližně 7950 obyvateli, okres Jindřichův Hradec, Jihočeský kraj. V Dačicích byly postaveny zámky hned dva – Starý a Nový. Historie zámku Dějiny šlechtických sídel v Dačicích jsou spojeny se šlechtickým rodem Krajířů z Krajku, z Korutan, jenž se stal majitelem Dačic v 16. století. Ti zde nechali nejdřív postavit Starý zámek, renesanční stavbu s cimbuřím, která byla dokončena v roce 1579. Předmětem našeho zájmu bude ovšem zámek Nový. Původně byl vystavěn také v renesančním slohu. Pro lepší pohodlí Oldřicha Krajíře ho postavil italský stavitel Francesco Garof de Bissone. K přestavbě dačického zámku přikročil až Heinrich Karl hrabě z Osteinu, který v roce 1728 koupil panství a zámek nechal barokně přestavět a nově zařídit. Architekt Francesco Camelli navrhl úpravu zámecké věže, do které byly vsazeny hodiny, datované rokem 1713. K zámku byla přistavěna kuchyně, v interiérech prvního patra se dochovaly bohatě intarzované parkety. Dědictvím pak přešel zámek v roce 1809 na šlechtický rod Dalbergů. Karl Anton Maximilian z Dalbergu započal empírovou úpravu průčelí zámku, kterou byl pověřen vídeňský architekt Riedl. Dominantou průčelí se stal středový rizalit se dvěma pilastry a trojúhelníkovým štítem. Ve 30. letech 19. stol. byly v empírovém duchu upraveny architektem Karlem Schlepsem také interiéry v prvním poschodí reprezentačního křídla a zejména schodiště, které je dokonalou ukázkou empírové architektury u nás. Při výměně oken na chodbách byla odkryta původní renesanční arkáda, arkádové oblouky byly zaskleny a naproti nad průjezdem byla vybudována novobarokní kaple podle projektu vídeňského architekta Hanse Prutschera. Stejný architekt navrhl také interiér pozdně secesní knihovny. Po rodě Dalbergů se stal zámek nakrátko majetkem rodu Salm-Salm, v roce 1945 byly však Dačice zestátněny a zpřístupněny veřejnosti. Zámek je dnes ve správě Národního památkového úřadu. Podoba zámku Dnešní vzhled zámku učinila klasicistní přestavba z počátku 19. stol. Za jednoduchým průčelím je skryto čtvercové nádvoří s původními renesančními arkádami. Prostota vnějšího vzhledu budovy kontrastuje s bohatým vnitřním vybavením obou pater prohlídkové trasy. Přízemní reprezentační sály zahrnují portréty bývalých majitelů pánů z Dalbergu. Místnosti prvního patra jsou vybaveny vynikajícími ukázkami empírového zařízení v ucelenosti a míře velice ojedinělé. Jejich atmosféru dotváří rozsáhlá sbírka hodin, udržovaných v chodu. Hala se schodištěm patří k nejhodnotnějším ukázkám empírové vnitřní architektury ve střední Evropě. Dětský pokoj, malá jídelna, zrcadlový sál, napoleonský a francouzský salon jsou zařízeny nábytkem s typickými empírovými výzdobnými motivy šípy a kopími, zlacenými zvířecími hlavami a tlapami. Empírová je také menší ze dvou zámeckých knihoven, se stropem zdobeným iluzivní malbou s rodovými erby a empírovými knihovními skříněmi, kde nalezneme sedm tisíc svazků. Velká zámecká knihovna je již secesní. Je zde uloženo na 17 000 knih různých vědních oborů, beletrie a časopisů. Prohlídka zámku končí na horní arkádě, rovněž empírově upravené. Zámek tak návštěvníkům poskytuje možnost kulturního zážitku prohlídkou jeho interiérů, expozice a výstav Městského muzea, které sídlí v jižním křídle, nebo možnost odpočinku na nádvoří či procházky v zámeckém parku. Dnešní vzhled přírodně - krajinářského parku vznikl v roce 1818, kdy byl rozšířen a přetvořen do podoby anglického přírodního parku. Původní romantické gloriety a fontány dnes již neexistují. Původní koncepce parku je však zachována. Uprostřed parku stojí dosud kaplička. Od kapličky se otevírá pohled na dolní polovinu parku s rybníkem. Za letních večerů ožívá nádvoří také koncerty a divadelními představeními. Pokud se vydáte na výlet, můžete navštívit starobylý kostel sv. Jakuba v Jemnicích, malebné a starobylé městečko Slavonice. Ubytování naleznete přímo v Dačicích.

Stálá expozice:Třípatrový větrný mlýn holandského typu. Expozice tradičního bydlení z 20. let 20. století - Větrné mlýny na Moravě - Mineralogie Moravského krasu - Olomučanská keramika - Historie a vývoj železářství a hornictví - Historie obce Rudice - Jeskynní systém Rudického propadání - Archeologické výzkumy rudického propadání a středověké osady Bystřec v Rakoveckém údolí. Rudická galerie (kulturní dům Rudice). Geopark.

Rozsáhlý areál Benešovy vily, nacházející se na soutoku Kozského potoka a Lužnice, je většinou hlavní turistickou zastávkou v historické části Sezimova Ústí. Podle Karla Čapka je Benešova vila v Sezimově Ústí krásná a sličná. Připomíná prý domy od Středozemního moře. Manželé Benešovi si ji nechali postavit podle projektu architekta Petra Kropáčka v letech 1929-1930. Když se Beneš stal v roce 1935 prezidentem, státní úředníci mu navrhovali, aby si za venkovské prezidentské sídlo zvolil zámek Lány. Beneš a jeho žena však dali zcela jednoznačně přednost svému obydlí v Sezimově Ústí. Měli sem oba blízko svými rodovými kořeny. Bratr prezidentův, Bedřich, tu zakoupil několik nemovitostí a Hana Benešová navštěvovala v Táboře základní školu. Manželé sem po svatbě v roce 1909 jezdili hlavně do Plané nad Lužnicí na prázdniny. Osobitý a zvláštní styl jejich vily byl ovlivněn jihofrancouzskou architekturou a doplněn rozsáhlou pěstěnou zahradou. Při projektování si Beneš přál mít nízkou střechu, jakou mají domy v jižní Francii. V roce 1930 to bylo v českém prostředí přání zcela ojedinělé. Pod plochou střechou je hladké průčelí, není na něm žádný historizující detail, je to dům bez říms. Budí dojem jednopatrového, a přece je to dům dvoupatrový. Vnitřní zařízení vily bylo za Benešova života velmi střízlivé, vkusné a cenné, zhotovené většinou na míru. Vše bylo poměrně malé a úměrné Benešově postavě. Jeho výška byla jen 163 cm. interiéry všech místností vybaveny originálními kusy starožitného nábytku. Jako doplňky rozestavili po celém interiéru dary přátel a dary z Benešových cest diplomata a prezidenta. Byl zde bohatě zdobený gotický trůn z 15. století, gotický čtecí pult s figurální a ornamentální polychromovou řezbou, středověká ikona, Hollarovy rytiny Pohledy na Prahu a Léto, Švabinského grafiky, obrazy Preislera, Rabase i perské koberce.Podobu zahrady spolu se zahradními architekty nadlouho ovlivnila i Hana Benešová. Byly tu prvky anglické a japonské zahrady, poskytující nové pohledy na Benešův dům z travnatých ploch, z altánů i z mohutných balvanů a od stromoví hustého lesa. Na konci lesního parku byl vybudován tenisový kurt.Po zvolení Beneše prezidentem prodělala vila, hospodářské objekty i celá zahrada podstatné úpravy. Na střeše vily byla vztyčena prezidentská standarta a československá státní vlajka. U brány do zahrady se objevila Hradní stráž. Byla zřízena rozsáhlejší knihovna, samostatná kancelář pro prezidentského sekretáře. Nutností bylo zřídit i hostinské pokoje pro častější návštěvy. Do vily přijížděly návštěvy politiků i představitelů kultury, mezi nimiž byl zvlášť vítaným hostem spisovatel Karel Čapek. To vše přispělo k rozkvětu samotné Sezimova Ústí. Ze Sezimova Ústí odjel prezident 22. září 1938 do exilu, kde zahájil otevřený boj za obnovu Československé republiky. Během německé okupace byla prezidentova vila vypleněna gestapem a německou armádou. Vedle nábytku, uměleckých předmětů a osobních věcí byla rozkradena i obsáhlá odborná prezidentova knihovna, čítající na 12 000 svazků. Po vítězném návratu z exilu bylo vila opravena a prezidentem opět využívána. Když se 2. června 1948 vzdal po komunistickém puči prezidentské funkce, opustil Pražský hrad a natrvalo přesídlil do svého domu v Sezimově Ústí. Zde ve své vile zemřel 3. září 1948. Místem jeho posledního odpočinku je hrobka na místě bývalé kamenné kazatelny mistra Jana Husa. Tehdejší první dáma republiky Hana Benešová sem byla po utajeném pohřbu pochována v roce 1975. Vila prošla v 70. letech rekonstrukcí a nyní je majetkem Úřadu vlády České republiky a pro veřejnost je otevřena pouze její část s parkem a hrobkou. Teprve v roce 2000 byl naplněn testament hany Benešové, která si z vily přála vybudovat muzeum a památník jejího chotě. V době státních svátků a ve výroční dny narození a úmrtí dr. Edvarda Beneše jsou pro veřejnost zpřístupněny dvě dobově rekonstruované místnosti - pracovna dr. Beneše a jeho ložnice.

Komplex františkánského kláštera s kostelem sv. Josefa v Moravské Třebové se nachází nedaleko centra města ve Svitavské ulici. Kostel sv. Josefa je přístupný v době bohoslužeb, klášterní budovy opět slouží svému prvotnímu účelu. Františkáni byli do Moravské Třebové přivedeni na popud provinciála Bernarda Sanniga a za finanční podpory majitele panství knížete Karla Eusebia z Liechtensteina roku 1678. Byl vybrán pozemek, na němž již roku 1689 stál dokončený kostel sv. Josefa a o sedm let později i budova konventu. V roce 1746 zde žilo 25 řeholníků a přibližně v té době zde byla založena i filozofická studia. Za sedmileté války v roce 1758 se z kláštera stala ubytovna vojáků a lazaret. Klášter byl poté zle poničen a vyrabován. V roce 1784 již hrozilo zrušení kláštera, ale představitelům provincie se jej podařilo zachránit. V období napoleonských válek klášter opět sloužil jako lazaret a další rána jej postihla roku 1866, kdy byl vydrancován pruskými vojáky. Vznikl zde navíc špitál pro nemocné tyfem a cholerou. Za první světové války v refektáři kláštera probíhala školní výuka pro uprchlíky z Istrie. V roce 1942 byl klášter zrušen a poté byl využíván jako hostinec. V letech 1950–1990 v kláštere ustal církevní život. Počátkem 90. let 20. století byla část kláštera opravena a bratři se mohli vrátit. Jedná se o nenáročnou stavbu, připomínající strohé stavby kapucínského řádu v době baroka. Kostel má i s vedlejší kaplí sv. Petra osm oltářů. Nejvýznamnějším dílem je socha sv. Josefa z r. 1712, umístěná nad vchodem do kláštera, která je dílem sochaře Jiřího Antonína Heinze. V rajském dvoře se nachází studna z roku 1704. M.K.