Území bylo chráněným přírodním výtvorem vyhlášeno v roce 1964. Má rozlohu 25,35 ha a rozkládá se na katastru Liboc. Divoká Šárka patří mezi nejkrásnější, nejznámější a také nejnavštěvovanější přírodní lokality v Praze. Masív je tvořen buližníkovými skálami s hlubokými údolími. Vyskytuje se zde řada vzácných živočišných a rostlinných druhů. Územím protéká Šárecký potok, který ústí do vodní nádrže Džbán. V počátcích českého státu zde bylo významné hradiště ovládající značné území.Tradiční cíl vycházek Pražanů, jedno z nejhezčích a nejromantičtějších míst na pražském území. Jméno tohoto skalnatého údolí, protékaného Šáreckým potokem, je spojeno s romantickými pověstmi o Šárce, která během dívčí války z příkazu své velitelky Vlasty vlákala do pasti zamilovaného Ctirada a vydala jej tak na smrt. Podle jiné pověsti prý vedl přes soutěsku Džbánu dřevěný most, po kterém každý večer jezdila za Přemyslem do Stadic kněžna Libuše. Eduard Štorch sem zase umístil část děje svých knížek pro děti Osada Havranů a Lovci Mamutů, zasazené do dávného pravěku. Především je však Divoká Šárka přírodní rezervací o rozloze 25,34 ha vyhlášenou v roce 1964. Na zdejších výslunných stráních se dochovala teplomilná vegetace skalních stepí. Roste tu například koniklec luční načernalý, kavyl Ivanův, tařice skalní. Území se rozděluje na dvě části a každé má svoje výstižné pojmenování. Pokud vstoupíme do Šárky směrem od západu, vejdeme nejdřív do části nazývané Divoká Šárka. Tato část má podobu úzké skalnaté rokle, sevřené strmými stěnami, vymodelovanými z buližníků. Pozoruhodné je již vstupní soutěska Džbán, kterou začal hloubit dnešní Šárecký potok již v době třetihor v měkkých horninách svrchní křídy. Když se pak dostal na úroveň níže položeného velmi tvrdého buližníkového podloží, nemohl už směr svého toku měnit a dále se do něj zařezával. Až vyhloubil dnešní kaňonovité údolí. Velmi malebná partie je Dívčí skok. Právě odtud prý skočila do hlubin výčitkami pronásledovaná Šárka. Dívčí skok je vynikajícím výhledovým místem, nikoliv ale jediným. Naproti tomu druhá východní část území se nazývá jako Tichá Šárka. Toto pojmenování je výstižné, od Jenerálky se údolí rozšiřuje, je prostornější a přehlednější, mnoho strání je povlovnějších a zalesněných. Dominantou už nejsou jen ojedinělé skalní útvary, ale vyvýšenina s kostelíkem sv. Matěje. V celém údolí se setkáme s řadou bývalých mlýnů a usedlostí. Ještě počátkem 20. století zde vedla jen úzká polní cesta.  

Rozhledna stojí na Kraví hoře, asi 2,5 km od Bořetic severním směrem. Z Bořetic sem vede cyklostezka a dá se k ní dojet i autem. Dřevěná rozhledna postavená v roce 2006 má výšku 12 m se čtyřmi podlažími. Poslední podlaží je také zastřešeno. Poskytuje dobrý kruhový rozhled do okolí a je volně přístupná.

Kostel sv. Jakuba stojící poblíž Vlašského dvora je po chrámu sv. Barbory druhou nejvýraznější dominantou města. Jeho stavba byla německými patriciji započata okolo roku 1330. Hlavní jádro bylo dokončeno v roce 1380, ale stavělo se dál až do roku 1420. V 80 až 90. letech 15. století byla vystavěna kruchta na mincířskou kaplí. Kostel v pozdější době občas poškodil některý z požárů města, ale naštěstí nikdy výrazně. Původně měl mít kostel obě věže stejné, ale místo, které bylo vybráno nakonec tento záměr nedovolilo. Kostel tvoří trojlodní síňová stavba se dvěma bočními kaplemi, dlouhým polygonálně uzavřeným presbytářem s přiléhající sakristií. Hrotitá okna mají trojlisté kružby. Ke kostelu přiléhá pětipatrová věž. Presbytář a lodě jsou sklenuty křížovou žebrovou klenbou. Z předhusitské doby se v kostele dochovaly dva zazděné sanktuáře. V mincířské kapli pak zbytky pozdně gotických fresek z 15. století. Zhruba ze stejné doby pochází i pozdně gotické chórové lavice (1484). Raně barokní oltář se Škrétovou pietou má obraz Stětí sv. Jakuba od F.X.Pálka (1752) a obraz sv. Trojice od Petra Brandla (1734). Dále můžeme v interiéru najít deskový obraz Poslední věčeře z roku 1515 a cínovou křtitelnici z roku 1505.

Gotická věž ze 14. století, tzv. Pražská (Dolní) brána, byla součástí městského opevnění a je jednou ze dvou berounských městských bran. Dodnes si zachovala gotický charakter. Dvě klenuté místnosti ve věži původně sloužily jako obydlí hlásného, ale donedávna byly využívány jako městský archiv.