Přírodní památka Tupadelské skály se nachází kousek od jihovýchodního okraje obce Tupadly, vedem sem značená cesta z Klatov. Tupadelské skály tvoří selektivním zvětráváním obnažená buližníková vložka v algonkických břidlicích. Buližníky jsou tmavošedé až černé masivní horniny. V nerostném složení zcela převládá křemen, ve kterém je rozptýlený jemný grafitický prášek, způsobující tmavé zabarvení horniny. Buližníky jako velmi tvrdé horniny, odolávající zvětrávání, vytvářejí v krajině nápadné skalní útvary, lemované při svém úpatí hrubě kamenitými sutěmi. Z některých partií skal je velmi částečný výhled do okolí.

Rotunda sv. Kříže pochází z konce 11. století a patří tak mezi nejstarší dochované pražské stavby. Byla vybudována na tehdejší důležité obchodní cestě vedoucí z Vyšehradu k přechodům přes Vltavu. Na jejích zdech jsou dochované zbytky gotických maleb. V polovině 19. století měla být stavba pro svůj dezolátní stav odstraněna. Nestalo se tak díky spolku Umělecká beseda. Díky její iniciativě byla v letech 1853–1865 zrekonstruována. Interní výzdobu rotundy provedli P. Maixner, J. Popelka a S. Pinkas. Litinovou mříž okolo rotundy navrhl J. Mánes.Rotunda sv. Kříže se řadí k nejstarším pražským sakrálním stavbám. Tato rotunda byla postavena pravděpodobně po velké pražské povodni v roce 1118, snad jako panský kostel při nějakém dvorci. Na místě rotundy našli archeologové značné množství románských dlaždic vesměs ze třetí čtvrtiny 12. století. V šedesátých letech 19. století měla být zbořena, podařilo se ji ale zachránit a výrazně ji restauroval arch. Ignác Ulmann, který ji odstranil některé barokní doplňky. Rotunda má nízkou podkovitovou klenutou apsidu a vyšší kruhovitou klenutou válcovou loď. Při její stavbě bylo použito, stejně jako u jiných pražských staveb, opukových kvádříků. Na sklonku 20. století byly odhaleny a obnoveny fragmenty maleb ze 14. století na stěnách uvnitř, přemalované v 60. letech 19. století. Prostranství kolem rotundy chrání ozdobná litinová mříž z roku 1865, provedená ve furstenberských slévárnách podle návrhu malíře Josefa Mánesa. 

Dražického náměstí se rozkládá v lokalitě, kam bylo v roce 1182 přemístěno pražské biskupství. Rozkládalo se zhruba mezi dnešní Letenskou, Josefskou a Mosteckou ulici. Nevětšího rozkvětu dosáhlo pod vedením arcibiskupa Jana IC. Z Dražic. Odtud také název náměstí. Biskupství, jako církevní instituce, mělo vliv na mnoho událostí města i státu. Konaly se zde například první promoce Karlovy university, různé sněmy a soudy. Historie zdejšího biskupství má co do činění s Mistrem Janem Husem, který na jeho vrata 26.8.1414 připevnil veřejné prohlášení, jímž vyslovil svou ochotu hájit své učení před kostnickým koncilem. Stalo se tak a Jan Hus byl 14.7.1415 upálen. Katolická církev se s touto křivdou doposud nevyrovnala. Pozůstatkem po zdejším biskupství jsou i dnešní Vojanovy sady, které jsou považované za nejstarší dochovanou pražskou zahradu. Dražického náměstí je pojmenované podle pražského biskupa Jana IV. z Dražic, který žil v letech 1301-43. Už ve 12. století tady byl biskupský dvůr, jeho prostor je vymezen ulicemi Mosteckou, Josefskou a Dražického náměstím. Největšího rozkvětu dosáhl právě za tohoto biskupa, kdy byl dvůr přebudován že měl spíše charakter tvrze než dvora. Byl důkladně opevněn a patřilo k němu území sahající až ke kostelu sv. Tomáše v Letenské ulici. Zabíral místo v dnešní ulici U lužického semináře a dnešní Vojanovy sady, které jsou malým pozůstatkem rozsáhlých biskupských zahrad. Po založení Karlovy univerzity v roce 1348 se ve dvoře konaly první promoce a až do roku 1366 většina slavnostních aktů. Probíhaly tady i duchovní soudy, kněžské synody, sněmy a sjezdy a různá církevní řízení. Když vypukly husitské války, husité nenáviděný biskupský dvůr vypálili a pobořili. Do našich časů se zachovala jen čtyřhranná věž ve dvoře domu čp. 47/16 v Mostecké ulici. Uprostřed náměstí stojí starý kandelábr veřejného plynového osvětlení z 18. století, takové jsou v Praze už jen tři. A nyní něco krátce k domům. Dům čp. 4/60 „U nejsvětější trojice“, stojí na místě někdejšího biskupského dvora, podal hmotné svědectví o době prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Při výkopu výtahové šachty zde byly objeveny fragmenty podlahových dlaždic s erbovním reliéfem pánů z Pardubic. Také při stavbě domu čp. 6/62 byla objevena vrcholně gotická dlažba, identická s dlažbou procházející věží biskupského dvora. 

Kostel sv. Mikuláše byl jako románský založen po roce 1200 a dokončen do roku 1230. V roce 1258 jej převzal řád německých rytířů. Po požár, který kostel postihl bylo v roce 1270 znovu vystavěno kněžiště v raně gotickém slohu. V letech 1456-1470 kostel dostavěl a rozšířil v pozdně gotickém slohu mistr Jörg z Chebu. V letech 1564-1626 zde působili luteránští kazatelé. Po další požáru musela být v letech 1750-1758 horní část věží znovu obnovena a to tentokrát v barokním slohu. V roce 1807 se kostel dostává do správy pražského arcibiskupství a od roku 1993 spadá pod plzeňské biskupství. Kostel byl nadále upravován, a to po požáru roku 1809, následně v letech 1862-1864 a znovu v letech 1891-1894. Za druhé světové války byl značně poškozen, vyhořela střecha kostela i věže. Oprava byla dokončena až v roce 1966. Kostelní věže jsou 67 metrů vysoké, kostelní loď je dlouhá 50 metrů, široká 30 metrů a její výška je 21 metrů.V severní zdi kněžiště se nachází gotický sanktuář z druhé poloviny 14. století, klenba od mistra Erharda Bauera z Eichstättu byla vystavěna v letech 1472-1476. Nástěnné malby pochází z roku 1476 od mistra Lukase z Norimberka. Oltáře, chórové lavice a varhany jsou pseudogotické. Kostel je přístupný.