Katova ulička, spojující Staré město se Špitálským předměstím, vznikla společně s tzv. Katovou brankou na počátku 14. století. Sloužila jako odpadní stoka přebytečné vody na hlavním náměstí, kterou odváděla do Bystřického potoka. Při obraně města pak byla rychlou spojnící mezi městem a hradebním parkánem. Ulička je dlouhá 51 metrů a její šířka v nejužším místě pouchých 66,1 cm. Je registrována jako nejužší ulice v republice. Podle legendy byla v uličce zazděna rouhavá jeptiška, která tu o půlnoci pak straší spolu s posledním kadaňským katem Ignácem Kaylem.

Staronová synagoga v Židovském městě v Praze je jednou z nejstarších a nejcennějších světových židovských památek. Je to nejstarší dochovaná synagoga ve střední Evropě, druhá nejstarší a nejstarší užívaná na světě. Je také jednou z prvních raně gotických pražských staveb. Slouží k bohoslužbám nepřetržitě od poslední čtvrtiny 13. století, s krátkou výjimkou za okupace v letech 1942 – 45. Staronovou synagogu, která je od roku 1995 Národní kulturní památkou, najdeme v Červené ulici. Je jednou z nejnavštěvovanějších českých památek vůbec. Staronová synagoga byla postavena na konci 70.let 13. století ve stylu rané, cisterciácké gotiky, po uvolnění práv Židům za vlády Přemysla Otakara II. Architektonicky patří Staronová synagoga k typicky dvoulodním gotickým stavbám této doby. Byla inspirována patrně již románskou stavbou synagogy ve Wormsu a raně gotickou synagogou v Řezně. Dříve se nazývala Novou, protože v dnešní ulici Dušní existovala Stará synagoga. Synagoga se postupně stala centrem Židovského města. V jejím okolí vzniklo volné prostranství, které sloužilo jako tržiště. Působili v ní i dva nejvýznamnější rabíni: Jehuda Livi ben Becalel (1512 - 1609) podle pověsti tvůrce legendárního Golema, do jehož křesla ve Staronové synagoze vpravo od oltáře na znamení úcty od jeho smrti dodnes nikdo neusedl. Druhým byl proslulý učenec a vrchní rabín Jecheskel Landau zvaný Noda bi Jehuda (1713 - 1793). Obdélníková masivní stavba má vysokou sedlovou střechu s pozdně gotickými cihlovými štíty. Ze tří stran ji obepínají pozdější nízké přístavky, které slouží jako předsíň a galerie pro ženy. Přítomné ženy odtud mohly sledovat bohoslužbu pouze úzkými štěrbinovitými okny, směřujícími do hlavního sálu. Celý vnitřní prostor se v současné době nachází pod úrovní okolního terénu. Dvoulodní interiér klenutý žebrovými klenbami na dva pilíře uprostřed dělá dojem rozlehlého prostoru. Uprostřed východní stěny je schránka na svitky tóry. Uprostřed synagogy je místo pro řečníka, obehnané železnou gotickou mříží, nad ním historický praporec pražské židovské obce se znakem ghetta. (Davidova hvězda, uvnitř židovský klobouk). Prapor souvisí s privilegiem, které pražskému Židovskému městu udělil císař Karel IV. Vstup do hlavního dvoulodního sálu synagogy, který byl pravděpodobně přistaven v poslední čtvrtině 13. století, tvoří portál, na jehož tympanonu můžeme vidět motiv vinné révy s listy a 12 hrozny vína. Číslo 12, připomíná 12 izraelských kmenů. Je to dnes nejstarší pražská dochovaná synagoga a zároveň nejstarší dochovaná v Evropě. Původně se nazývala Velká nebo Nová, od konce 16.stol. po postavení dalších synagog se vžil název Staronová. V roce 1254 ustanovil Přemysl Otakar II. postavení Židů jako královských poddaných a současně jim udělil povolení k výstavbě synagogy a dal jim pravděpodobně k dispozici tytéž stavitele a kameníky, kteří stavěli Anežský klášter. Založena byla asi roku 1250. Dvoulodní objekt je sklenutý na dva střední pilíře, má cihlové gotické štíty a nádherně zdobený kamenný portál s motivem vinných listů a hroznů, nejstarší dochovaný architektonický portál v Praze. Stavebně-stylovou předchůdkyní byla synagoga v německém Wormsu, která byla v roce 1938 zbořena nacisty. Staronová synagoga původně stála na kopci, navážkou Starého Města se dostala však časem pod jeho úroveň. Základním symbolem, který prostupuje celou konstrukcí výzdoby hlavního sálu je číslo 12, připomínající 12 izraelských kmenů. Kabalisté tvrdí, že kameny na stavbu přinesli andělé z rozbitého Šalamounova chrámu v Jeruzalémě s tím, že je potřeba kameny vrátit, pokud bude jeruzalémský chrám obnovován. Známá je i pověst o Golemovi, který odpočíval v podzemí modlitebny. Západní a severní předsíň byly přistavěny v 18.stol. a jsou určeny pro ženy, které při bohoslužbě nakukují dovnitř pouze okénky. Je tomu tak proto, že pravověrní Židé smějí během bohoslužby vidět ženě pouze hlavu. Při východní straně sálu je svatostánek s původně raně gotickým tympanonem, uprostřed gotická železná mříž z 15.stol. Lavice jsou pozdně empírové, bronzové víceramenné lustry pocházejí z doby od 16. do 19.stol. Synagoga jako zázrakem přežila všechny požáry i pogromy, nikdy se jí oheň nedotknul. 

Nespornou dominantou území hřbitova je novorenesanční budova obřadní síně. Nad průčelím z ní vystupuje věžovitá část klenutá kupolí s helmicovitou střechou, na průčelní stěně otevřená podvojným oknem rámovaným pilastry s jónskými hlavicemi. Na vrcholu střechy stojí čtyřboká lucerna rovněž s helmicovitou stříškou. V prostoru předsíně, před vchodem do hlavního obřadního prostoru, je osazena pamětní deska se stručnými historickými údaji. Projekt vytvořil arch. Bedřich Muenzberger.

Sousoší je zhotoveno z hořického pískovce a znázorňuje postavu sv.Ivona jako duchovního soudce stojícího na straně chudých. Za postavou světce je matka s dítětem a postava starce. Dále je zde symbolická postava Spravedlnosti. Na podstavci sochy je reliéf znázorňující mši sv.Ivona na usmíření mezi matkou a synem.Sochu nechala zhotovit právnická fakulta University Karlovy v Praze.Autor: Matyáš Braun, 1711 (originál uložen v lapidáriu).Autor kopie: František Hergesel, 1908.