Jde o novodobý romantický hrádek s kruhovou věží a vyhlídkovou terasou, pod níž bývala místnost pro hotaře a maštal pro koně. Podle historických pramenů zde měl být postaven kolem roku 1860. Nachází se na nejvyšším místě viniční trati Ječmeniště.

Klub Kaštan nabízí vedle koncertů také filmové večery, přednášky a divadelní představení.

Bájemi opředené místo Tetín se nachází přibližně 2 km jihovýchodně od města Beroun. K pozůstatkům hradu, stojících na odpradávna osídleném místě, vede ze železniční stanice Beroun modrá turistická značka. Historie Tetína Na místě skrovných pozůstatků středověkého hradu Tetín kdysi, nejpozději v 10. století, stávalo slovanské hradiště. V pověstech se vypráví o majitelce „hradu“ Tetě, dceři knížete Kroka. Některé písemné prameny dokládají, že zde sídlila vdova po přemyslovském knížeti Bořivojovi Ludmila, úkladně zavražděná na příkaz své snachy Drahomíry roku 921 právě na tomto místě. V 11. a 12. století na hradišti sídlili úředníci, spravující Podbrdský kraj. Na počátku 13. století však hradiště zaniká. Kamenný hrad na témže místě byl vybudován nedlouho poté, okolo poloviny 13. století, jako manské sídlo rodu pánů z Tetína. Faktickým majitelem hradu byl však král, královští lovčí z rodu pánů z Tetína jej měli, stejně jako roku 1321 připomínaný královský lovčí Štěpán z Tetína, pouze v manském držení. Od Štěpánových dědiců získal hrad Karel IV. a Tetínské panství bylo připojeno ke Karlštejnskému. Manské sídlo královského lovčího bylo přeneseno taktéž na Karlštejn a hrad Tetín zpustl. Je také možné, že příčinou zániku hradu mohla být nějaká pramenně nepodložená bojová akce. Dispozice hradu Středověký kamenný hrad původně tvořil palác ve tvaru písmene L. Později byl hrad rozšířen a mj. byla postavena čtverhranná věž, která se jako jediná dochovala do dnešních dnů. Zbytek hradu byl zničen v 19. století při těžbě vápence. Hrad je volně přístupný. V okolí můžete dále navštívit rozhlednu Děd, Koněpruské jeskyně nebo klášter Svatý Jan pod Skalou. Ubytování si jistě vyberete přímo v Berouně.

Původně se obec jmenovala Dawlice, pravděpodobně po prvém slovanském usedlíkovi, který se jmenoval Davel. To, že se jedná o velmi prastarou obec, dokazují různé nálezy. Své jméno si obec udržovala až do třicetileté války. Kým a proč bylo změněno, se neví. Třeba takový kopec Ládví se původně jmenoval Hledví. K tomuto názvu se vážou hned dva výklady. Za prvé jméno kopce může být odvozeno od pozorovati (hleděti či strážiti), neboť stejně jako dnes, byl i dříve velkolepou rozhlednou zvlášť na kraje severní. Za druhé své jméno může mít od bohyně Lady, které naši pohanští předkové na vrchu Ládví obětovali své dary. První zmínka o Ďáblicích je v listinách řádu křížovníků s červenou hvězdou z let 1233 a 1235, v nichž se jednalo o koupi několika vsí, mezi nimiž byly i Ďáblice. Původně je Constancie chtěla darovat ženskému klášteru na Poříčí u sv. Petra. Když však k jeho zřízení nedošlo, věnovala je Betlehemistům (křižovníkům s červenou hvězdou). Vše se značně vleklo, a tak až o téměř dvacet let později, v roce 1253 potvrdil král Václav I. křižovníkům všechna práva. Zmíněná darovací listina byla také potvrzena roku 1320 Karlem IV., který zároveň vzal řád křížovníků do své ochrany a zakázal jeho statky odprodávat, nebo dávat do zástavy. Velmi se dotkla obce třicetiletá válka. Ves byl řádu křížovníků zabavena a vše tedy ves, tvrz a statek koupil Jan, nestarší Petrášek z Vokounštejna, který ale na základě rozsudku Ferdinanda III. musel vše vrátit a patrně odešel do vyhnanství. Část Ďáblic byla připojena k Praze již roku 1960, samotná obec pak od roku 1968. Dnes je MČ Praha – Ďáblice součástí správního obvodu Praha 8.