Malá zajímavá rozhledna se nachází necelý kilometr jižně od obce Ocmanice. Nevede k ní značená cesta, nachází se u malé asfaltové silničky spojující obci se silnicí Třebíč – Náměšť nad Oslavou. Rozhledna byla zpřístupněna v červnu 2004. Postavena na městském vodojemu ve výšce 427,5 m.n.m. Je kovové konstrukce, doplněné menším dřevěným opláštěním. Její celková výška je pouhých 15,2 m a vyhlídková plošina se nachází ve výšce 6,2 m nad zemí kam vede 50 schodů. Jelikož okolní okrajina je víceméně rovinatá a okolí nezalesněné, poskytuje i při své malé výšce dobrý kruhový rozhled do okolí, zejména pak na Náměšť nad Oslavou a jeho zámek. Přístup na rozhlednu je volný. Celkové náklady na stavbu dosáhly 420.000 Kč.

Barokní zámek Kácov se nachází v jižní části stejnojmenného městyse na mírném návrší nad řekou Sázavou. Budovy zámku přiléhají přímo k náměstí. Zámek je propojen vysutou chodbou s kostelem Panny Marie. U zámku na náměstí stojí morový sloup. Tvrz Kácov V místech dnešního kácovského zámku stávala druhá, mladší tvrz, která vznikla pravděpodobně v polovině 15. století po zpustnutí starší tvrze na levém břehu Sázavy u Soušic. V roce 1473 vlastnil tři čtvrtiny mladší tvrze Kuneš z Olbramovic. Po jeho rodu náležela tvrz po roce 1536 Janu Tetouru z Tetova. V roce 1555 přešel Kácov opět do rukou Olbramovicům, dvůr a městečko získal Jan Čejka z Olbramovic. Za Janova syna Václava se Kácov stal střediskem rozsáhlého panství, neboť Václav skupoval okolní statky. V rozšiřování panství pokračoval i Václavův syn Karel Čejka, kterému Kácov patřil až do pobělohorských konfiskací. V roce 1623 koupil od královské komory zkonfiskované panství Jan Werde z Werdenberku. Ten prodal Kácov roku 1626 Janu Oktaviánovi Kinskému. Za jeho vlády vypuklo v roce 1627 na zdejším panství nevolnické povstání a vzbouřenci vyplenili i tvrz. Tvrz pak střídala majitele, až ji v roce 1635 koupila Benigna Kateřina z Lobkovic. Benigna dala poškozené sídlo opravit a rozšířit. Vznikl tak nevelký jednopatrový barokní zámek, jehož přízemí bylo kamenné a první patro dřevěné. Po smrti majitelky převzal roku 1653 panství její syn Vilém Popel z Lobkovic, který jej záhy prodal Františkovi Scheidlerovi. Nový majitel, mimo jiné vychovatel císaře Leopolda I., žil trvale v Kácově, proto se také rozhodl pro přestavbu zámku. Barokní zámek Kácov V roce 1726 koupila kácovské panství toskánská kněžna Anna Marie Františka. Ačkoliv Anna Marie sídlila v Zákupech, věnovala značnou pozornost i Kácovu. V letech 1727 - 1733 dala zpustlý kácovský zámek přestavět ve stylu barokního severoitalského šlechtického sídla. Přestavba zcela změnila podobu areálu bývalé tvrze, odstranila poslední zbytky opevnění a ze staré budovy se zachovaly jen některé základové zdi. Nejbohatší výzdobu měla zámecká kaple. Průčelí byla vyzdobena nástěnnými malbami, představujícími v slepých oknech různé postavy. Od náměstí byl zámek oddělen prostou zdí s barokní branou. V této podobě vidíme zámek prakticky dodnes. Po smrti Anny Marie roku 1741 se stal zámek již jen sídlem správy panství a úřednickým obydlím. V roce 1815 měl být postoupen císaři Ferdinandovi II. pro Napoleonova syna Františka Josefa Karla. Ten se panství však nikdy neujal. Až do svojí smrti držel Kácov poslední korunovaný český král Ferdinand V.(I.).  V roce 1918 se zámek v Kácově stal vlastnictvím státu a byla zde umístěna správa státních lesů a byty jejich zaměstnanců. Těmto účelům slouží zámek dodnes a je bohužel nepřístupný veřejnosti, je však dobrým dokladem barokní architektury 18. století.

Tvrz z poloviny 14. století zničena v husitských válkách. V 2. poloviny 15. století obnovena a v polovině 16. století přestavěna Dubčanskými ze Zdenína v patrový renesanční zámek, který v letech 1635 - 1773 náležel jezuitům. V roku 1825 přestavěn do dnešní podoby rodem Herringů.

Hlavní nádraží je nejvýznamnějším pražským nádražím pro osobní vnitrostátní a mezinárodní dopravu. Svůj provoz zahájilo v roce 1871. První nádražní budova byla postavena v letech 1869 – 1871. Ta však záhy přestala rozvíjející se dopravě vyhovovat a proto byla v letech 1901 – 1909 postavena budova nová. Architektem stavby byl J.Fanta. Nechal se inspirovat pařížským Severním nádražím. Tato budova díky svému provedení a výzdobě patří mezi skvosty české architektury. V letech 1972 – 1977 byl areál, v souvislosti se stavbou metra „C“, rozšířen o odbavovací halu s rozsáhlým zázemím. Nádraží neslo v letech 1919 – 1940 pojmenování po císaři Františku Josefovi. V letech 1946 – 1948 bylo pojmenováno pro prezidentovi Wilsonovi. S jižní částí Prahy je nádraží propojeno tunelem pod Vinohrady.Předchůdcem dnešní podoby Hlavního nádraží byla nově postavená novorenesanční budova architektů Barvitiuse a Ullmanna na místě novoměstských hradeb. Při výkopových pracích se nacházelo velké množství zvířecích i lidských kostí, upomínka na dny kdy byly hradby obléhány cizím vojskem. Na místě hradeb před budovou byl pak vybudován park a kvalitní zemina pro výsadbu byla získávána z výkopů základů při stavbě Rudolfina. První vlak sem přijel z Vídně 14.12.1871 a přivezl 9 cestujících. Provoz nádraží rok od roku vzrůstal a tak brzo přestalo kapacitně vyhovovat. Proto bylo nádraží v letech 1901-09 komplexně přestavěno, včetně nové budovy. Vyrostl tu tak dnešní objekt v tehdy módním slohu, secesi, podle návrhu arch. Josefa Fanty. Středem celé stavby byla kupolovitá odjezdová dvorana opatřená vysokým tympanonem, vklíněná mezi dvě věže, po stranách pak dvě patrová boční křídla s provozními prostorami, zakončenými vyššími věžovitými budovami. Celková délka objektu byla 214 m, šířka 28 m. Železnou nýtovanou konstrukci dvorany nádraží tvořilo 21 dvojitých oblouků o rozpětí 33 m. Uvádí se že bylo spotřebováno 2.000 tun železa, 1.200.000 nýtů a 18.000 m2 zinkovaného plechu. Nástupiště u přijímací budovy a další dvě ostrovní nástupiště byla překlenuta impozantním loubím o délce 235 m, šířce 76 m a výšce 18 m. Stavba probíhala ze plného provozu. V letech 1972-77 byla Fantova historická budova doplněna moderní odbavovací halou, napojenou na stanici metra. Obestavěný prostor činí 155.000 m3 při zástavné ploše 28.000 m2. Při této výstavbě byla bohužel zničena velká část Vrchlického sadů, kde bývaly rybníčky, umělé romantické skalky. Stály tu dvě kavárny, v létě tady třikrát v týdnu hrávaly vojenské kapely, pod stromy byly lavičky z mramoru, kde mohli cestující trávit hezké chvíle při čekání na vlak. Ale tak už to bohužel bývá, něco za něco.