Název tohoto návrší na levém břehu Vltavy je doložen písemnými prameny od 15. století. Archeologické nálezy potvrdily osídlení této lokality již v mladší době kamenné. Na vrcholu skály se tyčí půvabná zřícenina budovy, která bývá pokládána za zbytek viničního lisu. Tamnější vinice byla založena roku 1622 novoměstským měšťanem Jindřichem Žežulem, avšak vlastní lis spolu s letohrádkem dal v místě postavit po roce 1650 tehdejší majitel vinice Servác Engel z Engelflussu. Za válek o rakouské dědictví byl ve 40. letech 18. století bavorskými a zejména francouzskými vojáky letohrádek vypálen a pobořen. V roce 1784 koupila pozemky paní Lohnerová, která je připojila ke svému šáreckému hospodářskému dvorci. Až v roce 1858 byl pozůstatek budovy letohrádku při stavbě železnice z Prahy do Podmokel upraven v romantickém duchu v půvabnou dnešní dominantu na ostrohu nad řekou Vltavou.

Plzeňské historické podzemí vznikalo postupně od 13. století a dobudováno bylo v průběhu 19. století. Tvoří jej dvou až třípatrové domovní sklepy, které sloužily k uchovávání potravin, jako řemeslnické provozovny a sladovny či vinopalny. Téměř každý dům zde měl vybudovanou studnu, při průzkumu jich bylo nalezeno okolo 250. Tak velké množství bylo pak příčinou poklesu spodní vody což donutilo město vybudovat nový městský vodovod. Tyto studny většinou zasypaná byly velkým zdrojem nálezů. V minulosti byly některé prostory z důvodů ochrany obyvatel propojovány, ale později zase zazdívány. V 60. letech 20. století po propadu jednoho z domů nad podzemím byl započat velký průzkum s velkorysou asanací. V této době byla úvaha o tom, že by městské podzemí mohlo fungovat jako kryt civilní obrany, došlo k prorážení dalších průchodů mezi jednotlivými částmi a většina chodeb dostala masivní betonovou výztuž. Naštěstí z finačních důvodů se tak nestalo v celém rozsahu. Dnes je tak celková délka chodeb okolo 18 km. Plzeňské podzemí je přístupné veřejnosti. Prohlídková trasa je dlouhá přibližně 800 m, prohlídka trvá 50 minut a je zde k vidění kromě archeologických nálezů také funkční replika vodního kola a další památky. Návštěvník se pohybuje v hloubce 9-12 m pod povrchem. Přesná otvírací doba včetně aktuálního vstupného je na uvedených webových stránkách.

Autorem sochy je Josef Max, který ji vytvořil roku 1855. Je vtvořena v romantickém směru, takže se od ostatních barokních dynamických soch na mostě odlišuje svou nehybností.Sochu objednal J. N. Gemerich z Neuberku, aby nahradila sousoší Jana Brokofa Kristův křest z roku 1706, které bylo poničeno za revoluce roku 1848. Brokofova socha je dnes v lapidáriu Národního muzea. Socha představuje stojícího a žehnajícího světce Jana Křtitele, který označován za předchůdce Páně, který křtil věřící, mezi nimi i Ježíš Krista. Je také připomínám jako ochránce odříkavého života a také patron Johanitů - maltézských rytířů Má u levého boku kříž a mušli, připomínající Kristův křest.

Starý hřbitov založený u kostela sv. Vavřince shledali měšťané v 16. století z hygienických důvodů jako nevyhovující a rozhodli se proto roku 1540 o jeho zrušení a přemístění do prostoru kněžské zahrady. Roku 1543 zde zbudovali hřbitovní kostel sv. Trojice. Renesanční stavbu s gotickými reminiscencemi řídil mistr Blažej z Litomyšle. V roce 1592 byla loď prodloužena. Později proběhlo ještě několik úprav. Vedle lodi byl hlavně pozměněn štít, který je tak dnes novorenesanční. Hřbitov byl zrušen roku 1906. Interiér kostela je nepřístupný.