Autorem sousoší je Ferdinand Maxmilián Brokof. Tato jeho práce je považována za jeho nejhodnotnější na mostě. Když ji roku 1711 vytvořil bylo mu teprve 23 let. Jak tehdy umělec vypadal, můžeme vidět na mladíkovi stojícím pod světcovou rukou s křížem, který je vlastně autorovým autoportrétem. Ústřední postavou sousoší je sv. František Xaverský, který byl misionář mezi pohany. Ti jsou znázorněni v dolní části a nesou desku se světcem. Jsou to Číňan, Tatar, černoch a Ind. Před sv. Františkem klečí pohanský kníže, přichystán přijmout od něj křest. Na obrubě štítu je nápis: SANCTO FRANCISCO XAVERIO S. I. INDIARVM ET JAPONIAE APOSTOLO THEOSOPHO GEMINAE FACVLTATES THEOLOGICA ET PHILOSOPHICA VNIVERSITATIS PRAGIS POSVERE MDCCXI - Svatému Františku Xaverskému z Tovaryšstva Ježíšova, apoštolu Indů a Japonců, miláčku božímu, postavila obojí fakulta theologická i filosofická university pražské 1711. Celé sousoší se roku 1890 při povodních zřítilo do Vltavy. Po vylovení bylo umístěno do lapidária Národního muzea. Na mostě dnes stojí kopie z roku 1913 od Č. Vosmíka.

Povodeň která postihla oblast od Jaroměře po Hradec Králové v červenci roku 1897, kdy korytem protékala voda 330 m3/s tedy voda skoro stoletá, dala podnět k výstavbě přehrady. Prvořadým účelem tohoto vodního díla je snížení povodňových průtoků na Labi. Ochranný prostor nádrže 6,4 mil. m3 sníží povodňové průtoky pod přehradou na 90 m3/s. Druhým účelem je využití vodní energie – nádrž má 2 mil. m3 zásobní prostor. Vodou z nádrže se také nalepšují nízké průtoky, zajišťuje se voda pro zemědělské závlahy a usnadňuje se odchod ledů. Přehradní profil je geologicky příznivý. Dno tvoří pevný nepropustný melafýr, boky kvádrový pískovec. Stavební práce byly zahájeny v roce 1910 a zhruba dokončeny v roce 1914. Přehrada je tížná, zděná z králodvorského pískovcového lomového kamene na trasocementovou maltu, v půdorysu zakřivená poloměrem 200 m. Je od základu vysoká 45 m, dlouhá v koruně 224 m, široká v základech 37 m. Objem přehradního tělesa je 95.000 m3 a celkový objem nádrže 9,2 mil m3. Náklady na výstavbu dosáhly 4,7 milionu rakouských korun.  Hrází prochází dvě revizní štoly, do nichž ústí dva systémy drenážních trub o průměru 20 cm, odvodňujících návodní líc přehrady. V elektrárně na pravém břehu jsou dvě horizontální Francisovy turbíny. Přívodní potrubí má průměr 2.600 mm a před elektrárnou se dělí na dvě o průměru 1.700 mm. Vodní dílo provázely opravy vyvolané zejména průsaky vody. Generální oprava se prováděla ve čtyřech etapách v letech 1952-59.

Renesanční Žerotínský zámek se dvěma unikátními věžičkami zaujme každého návštěvníka Nového Jičína. Historie zámku Zámek je původně dřevěná tvrz z konce 14. století, která přešla řadou přestaveb. Jedná se o trojkřídlou budovu se dvěma nádvořími. Při západním křídle se dochoval zbytek atiky s dvojící nárožních věží.                          Počátky panského sídla v Novém Jičíně spadají do konce 14. století. Za Voka z Kravař došlo k výstavbě městských hradeb a součástí opevnění se stal i panský kamenný dům. Přesnou podobu domu dnes již neznáme. Po vymření pánů z Kravař v roce 1434 se panství stalo majetkem pánů z Cimburka. Za Cimburků došlo pravděpodobně k rozšíření dosavadního domu v opevněnou tvrz. V roce 1476 se majitelem tvrze stává uherský gróf Peter z Pezinka a Svatého Jura. Z této doby pochází střední trakt dnešního zámku s pozdně gotickým ostěním a bránou na prvním zámeckém nádvoří. V roce 1500 se dostává město Nový Jičín do rukou pěti bratřím ze Žerotína. Výstavbu pozdně gotického paláce ve druhém a koníren v prvním zámeckém nádvoří provedl po roce 1513 Viktorin ze Žerotína. Po jeho smrti roku 1535 se majitelem zámku stává synovec Bedřich. Pro něj bylo vytvořeno zcela nové panství Nový Jičín - Štramberk, které vzniklo odtržením od panství Starý Jičín. Bedřich dal přednost Novému Jičínu a dostal od císaře svolení zbourat štramberský hrad a postavit v Novém Jičíně nový zámek. Bedřich a jeho nová manželka Libuše stojí za jeho současnou podobou. Trvalé turecké nebezpečí ovlivnilo výstavbu vysokých atik s řadami střílen a kulatých obranných věží po obvodu zdí. Po roce 1558 se dostává novojičínské panství pod městskou obec. Odchodem šlechty ze sídla končí výstavba Žerotínského zámku. Po této době budova ztrácela svůj původní význam. V roce 1590 se zde přesunula novojičínská radnice, zámek byl tehdy značně zpustlý, a po roce 1624 se stal sídlem nové vrchnosti, hejtmana novojičínského jezuitského panství. Na zámku pobývali v minulosti vzácní hosté jako polský král Vladislav IV. a jeho manželka. Po roce 1786 byla část zámku změněna na vojenský špitál, do zámku se nastěhovali i další úředníci, spravující rozsáhlý majetek akademie. Určitou dobu zde sloužil bratr známého rakouského dramatika Franze Grillparzera - Camillo, kterého zde slavnější bratr v roce 1813 navštívil. Pravidelně novojičínský zámek navštěvoval i rakouský ministerský předseda baron Paul Gautsch von Frankenthurn. 19. století je obdobím stavebních změn na zámku, kdy ztratil svůj původní pevnostní charakter. Ten dnes pouze připomíná střední křídlo a nároží západního traktu s dvěma věžemi. Poslední velkou návštěvou na zámku se stal manželský pár arcivévody Karla s chotí Zitou, pozdějších posledních rakouských monarchů v roce 1912. Ve 30. letech 20. století se dokonce uvažovalo o demolici zámku, k čemu naštěstí nedošlo. Po roce 1945 se Žerotínský zámek stal sídlem muzea, dnes zde sídlí Muzeum Novojičínska. Zámecká expozice         Interiéry zámku nesou pozdně gotické a renesanční prvky. Expozice zámku poskytují přehled o vývoji kloboučnické módy, je zde instalována výstava klobouků a pokrývek hlavy (A. Jiráska, F. Palackého, atd.), a historie města. Pravidelné muzejní a výtvarné výstavy se konají v Rytířském sále, Kamenné síni a Nové galerii. Tipy na výlet V Novém Jičíně dále najdete kostel Nejsvětější Trojice nebo městské opevnění. Nedaleko odsud se nachází barokní zámek Kunín, zřícenina hradu Štramberk, zřícenina hradu Starý Jičín nebo zřícenina hradu Šostýn. Ubytovat se můžete v Novém Jičíně.

Římskokatolický kostel sv. Jiljí se nachází na svitavském hřbitově v západní části města. Přístupný je ze Hřbitovní ulice. Kostel sv. Jiljí byl založen litomyšlskými premonstráty v polovině 12. století a je tak nejstarší dochovanou stavbou ve Svitavách. Původně byl vystavěn v románském slohu, jak tomu nasvědčují některé architektonické prvky. Během doby byl několikrát přetavován, poslední přestavba z let 1679 – 1683 mu vtiskla nynější ranně barokní podobu. V roce 1726 prošly dalšími úpravami postranní kaple Svatého Mikuláše a Matky Boží Bolestné. V té době byla přistavěna i sakristie. Dnešní podoba věže kostela pochází z přelomu 16. a 17. století, kdy byla spojena s kostelem přístavbou vstupní síně. Věž stála původně před kostelem a sloužila jako zvonice. Zařízení kostela je z velké části barokní. Hlavní oltář pochází z roku 1684. Oltářní obraz s výjevem Sv. Jiljí uprostřed lovecké družiny byl namalován v roce 1742 svitavským malířem Ludvíkem Geisslerem. V presbytáři se nachází také oltář Nejsvětější Trojice z roku 1746 od svitavských umělců J. Jahla a J. Leikerta. Po stranách vítězného oblouku jsou umístěny dva rozvilinové oltáříky z konce 17. století. Na severní straně kostela se nachází kaple P. Marie Bolestné, nazývaná též Dušiček nebo Mrtvých, která je bohatě zdobena štukatérskou prací Baltazara Fontany. Kostel byl původně farním, ale z farních matrik se dovídáme, že v roce 1672 je kostel nazýván "starším farním kostelem". V roce 1781, kdy požár zcela zničil kostel Navštívení Panny Marie, se kostel sv. Jiljí se stává hlavním farním kostelem. V roce 1804 se stal kostelem hřbitovním. Kostel je přístupný v době pravidelných bohoslužeb v úterý od 18hod.