Dominantou města je pozdně gotický katedrální chrám sv. Barbory, který je společně s historickým jádrem města a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Byl založen již roku 1388 a prvním stavitelem chrámu byl Jan Parléř, syn stavitele chrámu sv. Víta v Praze Petra Parléře. Za husitských válek byla stavba přerušena, a to až do roku 1482, kdy se stavby ujal další slavný stavitel Matěj Rejsek. Když poklesla těžba stříbra byl v roce 1558 chrám uzavřen provizorní zdí. Roku 1626 byl chrám předán do správy jezuitům a částečně přestavěn v barokním slohu. Poté zůstal více než 300 let nedokončen. Až v období let 1884 – 1905 byl chrám dostavěn do podoby, ve které ho můžou návštěvníci vidět dnes. Chrám byl zasvěcen patronce horníků, sv. Barboře, a jeho interiér byl vyzdoben několika pozoruhodnými freskami s báňskou tematikou.

Na vrchu Špičák nedaleko města Česká Lípa byla 10.5.1885 otevřena nová cihlová rozhledna. Celkem 14 metrů vysoká rozhledna z několika tisíc litoměřických cihel byla postavena za 5.000 zlatých Severočeským exkursním klubem. Návštěva rozhledny byla tak hojná, že byla při ní vybudována restaurace. Ta natolik prosperovala že byla v létě doplňována o verandu. Za druhé světové války se stala rozhledna protileteckou hláskou. Už dva roky po otevření rozhledny se ji pokoušel zničit neznámý žhář, stejně tak se o ni pokoušelo počasí, přesto však byla rozhledna vždy uvedena spolkem zpět do původního stavu. To co nedokonal žhář ani počasí, málem dokonal komunistický režim. Po roce 1945 se totiž na rozhlednu jaksi pozapomělo a objekt začal chátrat. V roce 1997 ji sice zakoupila společnost Real Invest a za 5 milonů korun ji opravila, ovšem ne pro turisty. Rozhledna se stala telekomunikačním uzlem a po jejím obvodu byla doslova osázena různými vysílači. Ačkoliv zpočátku byla alespoň několikrát do roka zpřístupněna veřejnosti, v poslední době se tak neděje.

Bývalý špitál - Louny.

Berounka vzniká soutokem Mže s Radbuzou v centru Plzně. Původně se celý tok řeky nazýval Mže. Název Berounka vznikl až v 17. století, kdy byl úsek řeky na berounském panství nazýván tehdy obvyklým způsobem jako řeka berounských. Podle Ottova slovníku naučného se na konci 17. století začal užívat název Berounka pro dolní tok. Poprvé je uváděna plzeňským kronikářem J. Tanerem jako tok za městem Berounem. V 18. století používali někteří autoři název Berounky nesprávně i pro střední tok od Plzně, Berounka postupně vznikala na soutoku Mže a Rakovnického potoka, později se její začátek posunul na soutok se Střelou a ještě později na soutok s Úslavou. Ottův slovník z roku 1908 přesto uváděl Mži jako řeku ústící do Vltavy.Plzeňští radní z iniciativy historika Jana Anderleho rozhodli 7. září 2006 o přejmenování Berounky zpět na původní název na území města, zároveň chtějí jednat s vedením Plzeňského kraje o jejím přejmenování na celém území kraje a usilovat o naprosté vymazání Berounky z map. Rozhodnutí však zatím nic nemění na oficiálním názvu, který je stanoven vyhláškou ministerstva zemědělství.Berounka protéká Plzeňskou kotlinou a následně přírodním parkem Horní Berounka. V Berounské kotlině dále přijímá zprava řeku Litavku. Pod městem Beroun v Českém krasu vytváří Berounka ve vápencích Karlštejnské vrchoviny kaňon se skalními stěnami. U Lahovic se vlévá do Vltavy. Berounka je řekou se silně kolísavými vodními stavy, téměř celý tok je splavný i pro otevřené sportovní lodě a využívaný ke koupání.Nejnavštěvovanější jsou úseky v CHKO Křivoklátsko a úsek v Českém krasu, zejména Vodácká naučná stezka Berounka.