V základech novogotické stavby B.Gruebera, č.4, jsou dochovávány zbytky základů kláštera servitů. Pocházejí z 60.let 14.století.

Základy zaniklého kostela sv. Jana Křtitele - Pleš, okres Klatovy.

Skromné zříceniny hradu Křídlo se nacházejí na jednom z výběžků vrchu Barvínek, přibližně v polovině cesty mezi Rusavou a Chomýží. Přes volně přístupný hradní areál vede mezi zmíněnými obcemi turistické značení. Křídlo bylo založeno okolo poloviny 14. století Vlkem z Dobrotic, popřípadě jeho otcem Závišem. První písemná zmínka o něm se váže k roku 1365, kdy jej Vlk prodává Vilémovi z Kunštátu. Kunštátové se ve zdejším kraji snažili vybudovat své dominium, v čemž jim ovšem brzy zabránil moravský markrabě Jan Jindřich. Toho využil Ctibor z Cimburka a Tovačova a hrad získal do svého držení. Oba rody poté o zdejší kraj vedly soudní spory. Archeologický průzkum pod vedením Jiřího Kohoutka zjistil, že se na hradě po polovině 15. století razily načerno falešné mince. Jako organizátorka tohoto nelegálního jednání byla označena Machna z Krčmaně, vdova po Herbortovi z Bořitova, který zde seděl od roku 1437. Hrad zpustl někdy v letech 1475–1481. Hradní jádro zaujímá vrchol o přibližných rozměrech 35 x 15 metrů. Soudě dle reliktů zdiva se zde kdysi nacházely dva paláce s malým mezidvorkem. Na jihozápadní straně byla ještě malá obezděná terasa a z boku dvorku přihrádek, jímž se do jádra přicházelo. Předhradí, na které hradní jádro navazovalo v jihozápadním rohu, bylo téměř pravidelného obdélného půdorysu. Hradba, silná až 2 metry, navazovala na věžovitou bránu, k níž se příchozí dostal po padacím mostě. Dále v hradbě byla začleněna malá bašta a okrouhlá věž, pravděpodobně studniční. O zásoby vody se též starala cisterna uprostřed plochy předhradí. Dnes jsou zde k vidění základy brány, okrouhlé věže a střepy hradby a staveb hradního jádra. M.K.

Uhelný trh, do něhož ústí Havelská a Rytířská ulice a ulička V Kotcích, tvořil jihozápadní cíp Havelské čtvrti. Byl pojmenován podle domu, který stával do roku 1807, uprostřed prostranství a v němž byla kovárna a havířská huť, kde se prodávalo dřevěné uhlí. Na jeho místě dnes stojí klasicistní kamenná kašna s plastikami Fr. Xavera Lederrera, kterou věnoval baron Jakub Wimmer k výzdobě Nových alejí, dnešní Národní třídy. Později byla kašna přenesena do Vrchlického sadů a v roce 1951 byla přemístěna sem. Uhelnému trhu se později začalo říkat Zelný trh, protože si tu své stánky zřídili zelináři a květináři a prodávali zde své výpěstky ze zahrad v okolí Prahy. Velké proslulosti si trh kromě široké nabídky potravinářského zboží a zeleniny dobyl svými kuchyněmi pod širým nebem nebo v podloubích zdejších domů. Krátce před polednem se přiřítily různé, né právě vábně vyhlížející kuchařky s nůšemi a obsadily svá tradiční místa. Pomocí pánví, na kterých bylo rozžhavené uhlí, přihřívaly hrnce plné knedlíků se zelím nebo brambor s kyselou omáčkou. Některé měly i pekáče se zaječí pečení, v nabídce nechyběly ani smažené vdolky. Zakrátko se uhelným trhem linula vůně teplého jídla, která by dnes u hygieniků určitě propadla, ceny však byly bezkonkurenční a tak šlo zboží rychle na odbyt. Jídlo se dávalo většinou jen na papír, říkávalo se za dva na dlaň. Uznávanou autoritou byla jistá paní Fróny, která provozovala pět kuchařských výdejních stanovišť. U ní se nedávalo na dlaň, ale jak pamětníci vzpomínají jen do přinesené nádoby. Jejím typickým originálním oslovením bylo: „Né, na ruku nedám, vy čuňata, přineste si nějaký ten střep.“ Zákazníci byly většinou svérázné pražské postavičky flašinetáři, metaři, žebráci a mnoho dalších z těch co měli hluboko do kapsy.