Smetanovo nábřeží leží na pravém břehu Vltavy mezi mostem Legií a Křížovnickým náměstím. V době Karla IV. po nábřeží lemovala zeď, za níž žili rybáři a ještě v polovině 19. století byl v těchto místech porostlý písečný břeh Vltavy. Nábřeží bylo vybudováno v letech 1841 - 1845 po dokončení železné lávky, která přemosťovala Vltavu v místě dnešního Mánesova mostu. Jeho délka je cca 500 m. Původně se nazývalo jen Nábřeží nebo Staroměstské nábřeží. V roce 1894 bylo pojmenováno na Františkovo nábřeží, v roce 1919 na Masarykovo nábřeží. V době německé okupace se jmenovalo nejdříve, v letech 1940 – 1942, Vltavské nábřeží a v letech 1942 – 1945 Reinhard Heydrich Ufer. Po osvobození Československa od německé okupace, v letech 1945 – 1952, se opět jmenovalo Masarykovo nábřeží a od roku 1952 Smetanovo nábřeží. Nábřeží slouží automobilové a tramvajové dopravě a pro pěší. Poskytuje jedinečný pohled na panorama Pražského hradu.

Nemocnice Na Bulovce byla budována od roku 1909, kdy zde byl postaven první, infekční pavilón. K největšímu rozvoji došlo v letech 1927 – 1936. Podle projektu J. Rosolka, V. Martínka, M. Petrů a K. Roštíka byla postavena většina budov dnešního nemocničního areálu. K dalšímu významnějšímu rozvoji došlo v 80. letech 20. století. Naši pouť zakončíme u nemocnice na Bulovce. Areál je směsicí staveb budovaných postupně od roku 1908, které nesou znaky prakticky všech vývojových typů české architektury 20. století. Za druhé světové války zažila nemocnice mimořádně těžké chvíle, když v chirurgickém pavilonu zemřel 4.6.1942 na následky atentátu pod Bulovkou zastupující říšský protektor a generál SS policie Reinhard Heydrich. V místě atentátu cestující tramvaje, která právě jela kolem, pomalu začali probírat z šoku. Mladá blondýnka v raněném poznala Heydricha a ujala se shánění odvozu do nemocnice. Jeden z pasažérů, policista mimo službu, zastavil přijíždějící pekařskou dodávku. Řidič se však zdráhal mít se situací cokoliv společného. Heydrich dál ležel na kapotě svého vozu. Někdo z přítomných proto zastavil další auto – dodávku přepravující leštidlo na podlahy. Bylo krátce po jedenácté když raněného dovezli do nemocnice na Bulovce. Haydrich požadoval chirurga z Berlína, nakonec dospěl ke kompromisu, že se jí zúčastní přední nacistický specialista profesor Holbaum z německé kliniky v Praze. Gestapo dostalo zprávu krátce před polednem. Případ byl oznámen Karlu Hermannu Frankovi, který na Bulovku dorazil krátce před prezidentem Háchou. Příslušníci SS přemístili z oddělení chirurgie veškeré pacienty a jako ochranu proti odstřelovačům nechali zabílit všechna okna. Na střeše nemocnice instalovaly kulomety a u všech nemocničních vchodů rozmístily hlídky SS. Krátce po poledni se dostala zpráva k Hitlerovy. Ve 12.30 telefonoval na Bulovku a pověřil zprávou Franka. Příkře odsoudil Heydrichovu nedbalost a hazard a neprodleně zaslal pancéřový automobil. Za dopadení pachatelů byla vypsána odměna 1.000.000 říšských marek. Několik dní po operaci se však Heydrichův stav výrazně zhoršil. Objevil se zánět podbřišnice a v rychlém sledu otrava krve. K zástavě otravy krve použil chirurg SS rannou verzi sulfonamidu. Tento přípravek však nedosahoval ani zdaleka takové účinnosti jako nacistům dosud nedostupný penicilin. Ve 4 hodiny 30 minut časně zrána 4.6.1942 Heydrich zemřel.

Kašna s alegorií Vltavy, sochou Terezky, je umístěna na Mariánském náměstí v nice ve zdi kolem zahrady Clam-Gallasova paláce. Jeho majitel, hrabě Clam-Gallas, také hradil náklady spojené s výrobou a instalací kašny. Autorem díla je V. Prachner. Zhotovil jí v roce 1818 podle předlohy Josefa Berglera. Terezka, sedící žena, drží v každé ruce nádobu. Z jedné vystupuje pět hvězdiček. Symbolizují vztah Vltavy a sv. Jana Nepomuckého. Byl mučen a svržen do jejích vod z Karlova mostu. Druhá nádoba je chrličem kašny a vytéká z ní voda. Kašna byla často poničena a musela být opravována. V roce 1953 byla nahrazena kopií. Originál byl umístěn do depozitáře Národní galerie. Kašna se sochou Terezky je opředena i legendami. Podle jedné získala jméno podle krasavice, která sem chodila pro vodu. Jiná vypráví o tom, že se do sochy zamiloval místní bývalý rytmistr a odkázal jí všechen svůj majetek.

Jeníkovská synagoga stojí nedaleko centra obce při ulici Pod Vyšehradem, v místech kde se nacházelo židovské ghetto. První písemná zmínka o existenci synagogy je z roku 1659. Tehdy šlo patrně o dřevěnou srubovou stavbu. V roce 1808 lehla téměř popelem. Byla obnovena, ale i přes rekonstrukce se na konci 60. let 19 století ocitla v žalostném stavu. Na novou stavbu se nedařilo sehnat peníze, vše vyřešil požár 21.5.1871, při kterém lehlo popelem na 14 domů a synagoga. Nová zděná synagoga v novorománském slohu s orientálními prvky byla otevřena veřejnosti 16.9.1873. Nad hlavním štítem je umístěno Mojžíšovo desatero (dvě černé desky se zlaceným písmem). Synagoga sloužila svému účelu do roku 1942. Poté ji užívala Církev československá husitská a následně evangelický sbor. Vnitřní zařízení bylo ponecháno v původním stavu, jen před stánek Aron-ha-kodeš byl umístěn oltář s křížkem. V roce 1965 byl nájem církvi zrušen a budova začala chátrat. Objevily se nápady na adaptaci synagogy na kulturní středisko s kinem a knihovnou. Naštěstí se tento záměr nepodařilo realizovat. Židovská obec nabídla objekt státnímu židovskému muzeu v Praze. Ten si jej během 70. let 20. století adaptoval pro svůj depozitář. Během 90. let byla synagoga zrekonstruována.