V Boskovicích, které leží v jihomoravském kraji, v okrese Blansko, asi 40 km severně od Brna, zanechali Židé velmi významnou stopu.  V Boskovicích žila početná židovská komunita v uzavřeném ghettu ležícím jihozápadně od náměstí. První zmínky o Židech v Boskovicích jsou z roku 1343. Na jejich odkaz upomíná ghetto, židovský hřbitov a také synagoga. Dnes je synagoga, zvaná pro odlišení maior, čili větší, jedinou zachovanou v boskovickém židovském městě. Byla postavena v roce 1639, ale ještě před ní tu stála synagoga renesanční. O jejím vzhledu a poloze panují dohady. Když zdejší komunita početně vzrostla natolik, že ji již starý templ nevyhovoval, byl požádán italský architekt Sylvestr Fiota, boskovický občan, aby vystavěl novou. Synagoga se stala vzorem pro mnoho synagog na Moravě a je jednou z nejlépe zachovalých synagog v celé Evropě. Dispozice synagogy byla tradiční: na východní stěně umístěna schránka na tóru (aron ha-kodeš), uprostřed sálu je vyvýšené řečniště (bima), kolem dřevěné lavice pro muže, galerie v patře určená pro ženy. V první fázi byla postavena předsíň, hlavní sál a ženská galerie. V dalších letech proběhlo několik stavebních  a dekorativních úprav. Roku 1698 dostali Židé souhlas od správců boskovického panství – Ditrichštejnů – s rozšířením synagogy. Byla zřízena vedlejší loď, vzniklo schodiště na ženskou galerii, severní stěna byla prolomena arkádou. Taky byly působivě vyzdobeny stěny synagogy s motivy zvířat, přírody, ale i Desatera či s Korunou Tóry. V polovině 19.století byla synagoga adaptována v novogotickém duchu, zejména okna a portál hlavního vchodu. V roce 1892 byl přistavěn nad průčelí balkon z blanenské umělecké litiny, v roce 1908 byla okna sálu opatřena barevnými vitrážemi. Za druhé světové války byla synagoga uzavřena a sloužila jako skladiště majetku, který byl zabaven boskovickým Židům. Jako skladiště sloužila i po válce. V letech 1989 – 2001 prošla synagoga maior celkovou stavební rekonstrukcí. Roku 1994 byla vrácena do vlastnictví Židovské obce v Brně. Ta do prostor synagogy umístila stálou expozici, která pojednává o historii a památkách zdejší židovské komunity. V Boskovicích si lze prohlédnout i další židovské památky, z nichž vyniká zejména návštěva sklepení protějšího domu U Templu č.3/5, kde je k vidění židovská rituální lázeň – mikve.

Kostel byl založen při hradbách po polovině 13. Století. V roce 1335 byla vystavěna věž jako součást městského opevnění. V roce 1664 se začala hloubit krypta pod kostelem, na počátku 18. století prošel velkými úpravami. Byly zvětšeny boční kaple sv. Anny a sv. Josefa, rozšířeny boční lodě a nad nimi zbudovány galerie, loď zastřešena cihelnou valenou klenbou. V roce 1905 prodělal pak další úpravy, dřevěná okna byla nahrazena většími kovovými s barevnými skly, v bočních kaplích proraženy světlíky a kopule završeny lucernami, zavedena byla elektřina ad. Věž při kostele stála původně samostatně, součástí kostela se stala až při stavebních úpravách v roce 1716. Věž je 75 m vysoká a ochoz se nachází ve výšce 35 m. věž prošla několika opravami a úpravami. Nejvíce utrpěla při požáru v první polovině 19. století, kdy se zřítila část nad ochozem.

Divadlo a kino jsou umístěné v prostorách paláce Blaník na Václavském náměstí.

Autorem je Matěj Václav Jäckel, který sousoší zhotovil roku 1709 na objednávku opata kláštera cisterciáků v Oseku Benedikta Littweriga. Uprostřed sousoší, stojí Panna Maria s Jezulátkem, k ní vzhlíží vpravo klečící sv. Bernard v řeholním rouchu, andílek před ním drží opatskou pokrývku hlavy. V levé části kromě andílků jsou atributy Kristova utrpení - kříž, hřeby, kladivo a kleště, figura kohouta a veraikon - upomínka na pověst o Veronice, která zmučenému Kristu podává šátek k otření tváře, do něhož se zázrakem otiskl jeho obličej. Sv. Bernard z Clairvaux byl řeholním reformátorem a náboženský myslitel žijící v Burgundsku ve 12.století, který zakládal kláštery. Originál sousoší je umístěn v Gorlici na Vyšehradě. Na mostě je kopie, Kterou roku 1979 vytvořil autorský tým ve složení  M. Vajchr, V. Hlavatý, J. a P. Vitvarovi, M. Tomšej, A. Viškovská-Altmanová a J. Wolf.