Uhelný trh, do něhož ústí Havelská a Rytířská ulice a ulička V Kotcích, tvořil jihozápadní cíp Havelské čtvrti. Byl pojmenován podle domu, který stával do roku 1807, uprostřed prostranství a v němž byla kovárna a havířská huť, kde se prodávalo dřevěné uhlí. Na jeho místě dnes stojí klasicistní kamenná kašna s plastikami Fr. Xavera Lederrera, kterou věnoval baron Jakub Wimmer k výzdobě Nových alejí, dnešní Národní třídy. Později byla kašna přenesena do Vrchlického sadů a v roce 1951 byla přemístěna sem. Uhelnému trhu se později začalo říkat Zelný trh, protože si tu své stánky zřídili zelináři a květináři a prodávali zde své výpěstky ze zahrad v okolí Prahy. Velké proslulosti si trh kromě široké nabídky potravinářského zboží a zeleniny dobyl svými kuchyněmi pod širým nebem nebo v podloubích zdejších domů. Krátce před polednem se přiřítily různé, né právě vábně vyhlížející kuchařky s nůšemi a obsadily svá tradiční místa. Pomocí pánví, na kterých bylo rozžhavené uhlí, přihřívaly hrnce plné knedlíků se zelím nebo brambor s kyselou omáčkou. Některé měly i pekáče se zaječí pečení, v nabídce nechyběly ani smažené vdolky. Zakrátko se uhelným trhem linula vůně teplého jídla, která by dnes u hygieniků určitě propadla, ceny však byly bezkonkurenční a tak šlo zboží rychle na odbyt. Jídlo se dávalo většinou jen na papír, říkávalo se za dva na dlaň. Uznávanou autoritou byla jistá paní Fróny, která provozovala pět kuchařských výdejních stanovišť. U ní se nedávalo na dlaň, ale jak pamětníci vzpomínají jen do přinesené nádoby. Jejím typickým originálním oslovením bylo: „Né, na ruku nedám, vy čuňata, přineste si nějaký ten střep.“ Zákazníci byly většinou svérázné pražské postavičky flašinetáři, metaři, žebráci a mnoho dalších z těch co měli hluboko do kapsy.

Kostel byl postaven pro jezuity v letech 1654-1666 podle plánu italského architekta Carla Luraga. Krátce po svém dokončení byl vykraden pruskými vojsky. Následně v roce 1762 byl poškozen požárem. V roce 1773 byl řád zrušen a objekt převzala armáda. Po dalším požáru, který vznikl při opravách získaly věže v roce 1857 svoji nynější podobu. V roce 1900 byl kostel navrácen jezuitskému řádu. Trojlodní kostel se čtvercovým presbytářem má obdélníkový půdorys o rozměrech 40 x 20  m, strop ve výšce 20,3 m a lucerna nad kněžištěm je ve výšce 30 m. Průčelí zdobí dvojice věží a předsíň nad níž se nachází kruchta s varhanami. Původní výzdoba (freska) z doby výstavby kostela se nachází v kapli sv. Ignáce. Ostatní fresky z tohoto období byly zničeny při požáru v roce 1762. Ve téže kapli se nachází i obraz Glorifikace sv. Ignáce z Loyoly od Petra Brandla. Hlavní oltář (iluzivní malovaná sloupová architektura) od Josefa Kramolína s obrazem Nanebevzetí Panny Marie od Kristiána Noldingera pochází z roku 1765. Ze stejné doby jsou i barokní varhany vyrobené kralickým varhanářem Josefem Streusselem. Jde o jeden z nejstarších nástrojů ve východních Čechách.

Historie Bohnického zámku. Z původní stavby Bohnického zámku na Praze 8 se do současnosti zachovala pouze levá část s branou a také patrová střední budova z druhé poloviny 18. století. Průčelí Bohnického zámku z počátku pochází z 19. století a má klasicistickou úpravu.  Ve 2. polovině 18. století byla vybudována pouze menší pozdně barokní část Bohnického zámku. Na počátku 19. století proběhla rozsáhlá rekonstrukce Bohnického zámku. Další menší úpravy byly provedeny roku 1913. Současnost Bohnického zámku. Z původního zámeckého areálu se do dnešního dne dochovala pouze jednopatrová budova s mansardovou střechou a s věžičkou a přilehlá vstupní brána. Zámek je součástí psychiatrické léčebny v Bohnicích a je veřejnosti nepřístupný.

Na vrchu Špičák nedaleko města Česká Lípa byla 10.5.1885 otevřena nová cihlová rozhledna. Celkem 14 metrů vysoká rozhledna z několika tisíc litoměřických cihel byla postavena za 5.000 zlatých Severočeským exkursním klubem. Návštěva rozhledny byla tak hojná, že byla při ní vybudována restaurace. Ta natolik prosperovala že byla v létě doplňována o verandu. Za druhé světové války se stala rozhledna protileteckou hláskou. Už dva roky po otevření rozhledny se ji pokoušel zničit neznámý žhář, stejně tak se o ni pokoušelo počasí, přesto však byla rozhledna vždy uvedena spolkem zpět do původního stavu. To co nedokonal žhář ani počasí, málem dokonal komunistický režim. Po roce 1945 se totiž na rozhlednu jaksi pozapomělo a objekt začal chátrat. V roce 1997 ji sice zakoupila společnost Real Invest a za 5 milonů korun ji opravila, ovšem ne pro turisty. Rozhledna se stala telekomunikačním uzlem a po jejím obvodu byla doslova osázena různými vysílači. Ačkoliv zpočátku byla alespoň několikrát do roka zpřístupněna veřejnosti, v poslední době se tak neděje.