Palackého most. Palackého most přes Vltavu spojuje Smíchov s Novým Městem. Je určen pro automobilovou i tramvajovou dopravu a pro pěší. Stavba Palackého mostu. Palackého most byl postaven v letech1876 – 1878 podle projektu J.Reitera. V letech 1950 – 1951 prodělal stavební úpravy a byl rozšířen. Most je postaven ze žulových kvádrů. Má sedm kleneb o rozpětí od 27,2 – 32 m a je 13,9 m široký. Je vyzdoben erby českých měst a reliéfy od B. Münzbergera. Původně byly klenbové kvádry z modré žuly, poprsní zdi průčelí z červeného pískovce a kuželky zábradlí z bílého mramoru, tedy v národních barvách. Pražské exhalace však tuto parádu poničily, červená, modrá a bílá časem zašly. Most měl při svých vstupech bohatou sochařskou výzdobu od Josefa Václava Myslbeka. Při náletech v únoru 1945 byla těžce poškozena, po letech byla obnovena ale to už byla přemístěna do parku na Vyšehradě kde zůstala dodnes. Sneseny byly také mostecké věže, kde se původně vybíralo mostné. Zůstala jen kamenná výzdoba – znaky měst, jimiž Vltava protéká: Rožmberka, Českého Krumlova, Českých Budějovic, Týna nad Vltavou, Zbraslavi, Vyšehradu a Smíchova. Další znaky patří městům na řece, do které se Vltava vlévá, českým městům na Labi: Mělníku, Roudnici, Litoměřicím, Ústí nad Labem a Děčínu. V letech 1950-1951 byla mostovka rozšířena z původních 7,7 metrů na dnešních 10,3 metrů. Přitom byly původní kamenné konzoly nahrazeny železobetonovými. Zachována zůstala jen kuželová balustráda s kamennými překlady. Pojmenování Palackého mostu. Původní název mostu byl dost dlouhý: „Kamenný most z Prahy na Smíchov“. Až na období okupace 1940 – 1945, kdy se most jmenoval Mozartův, nese jméno českého historika Františka Palackého.  

Město Zlaté Hory ležící v severozápadní části Slezska, se až do roku 1948 nazývalo Cukmantl. Malebné historické městečko patří do okresu Jeseník je situované na severním úbočí Zlatohorské vrchoviny u hranic s Polskem. Město má velmi bohatou a pohnutou historii, která byla předurčena jak hraniční polohou tak i bohatými nalezišti zlata. Kolonizace Jesenicka je velmi úzce spjata s výskytem zlata. nejinak tomu bylo i v případě Zlatých Hor, které také vznikly jako hornická osada na bohatých nalezištích zlata podél zlatonosné řeky. První písemná zmínka městě je z doby násilného obsazení území moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem roku 1224, městská práva mu byla udělena v roce 1306. Na blízkém zámeckém vrchu je doložen roku 1281 hrad Edelštejn. Iniciátory kolonizačních aktivit byla dvě biskupství - na severu vratislavské a na jihu olomoucké. Tyto skutečnosti se plně projevily při osídlování Zlatohorska, o které dlouhá léta vedli spory moravská a slezská knížata. Majiteli Zlatohorska tak byli střídavě opavská nebo olešnická knížata. Až Jiřík z Poděbrad učinil přítrž napjaté situaci, prodal město i se zlatými doly na dlouhá staletí vratislavským biskupům za 240 hřiven a 1600 uherských.Hornictví v tomto kraji dosáhlo značného rozmachu. Pravděpodobně ještě ve 13. století se přešlo od rýžování a primitivního povrchového dobývání k hlubinnému dolování. Netěžilo se jen zlato, ale v údolí řeky Bělé se zpracovávala v četných hamrech železná ruda. Jesenické železo se vyváželo nejen do Slezska, ale i do Anglie. Město zažilo několik ekonomických vzestupů a pádů - vždy podle bohatosti nalezených ložisek. Za biskupa Baltazara z Promnitz ve druhé polovině 16.století bylo otevřeno mnoho nových šachet, a mezi nimi i šest kilometrů dlouhá Tříkrálová štola v níž byly nalezeny zlaté valouny o hmotnosti kolem 1,5 kg. Pak už následoval jen pozvolný úpadek hornictví. Třicetiletá válka a obzvláště smutně proslulé procesy s čarodějnicemi těžce poznamenaly tento kraj. Definitivní konec hornické činnosti se datuje rokem 1883.Zlaté hory jsou významné poutní místo a turisticky atraktivní lokalita. Nejznámější památkou je Poutní kostel Panny Marie Pomocné. Historie poutního místa začíná v roce 1640, kdy do těchto míst utekla při vpádu Švédů během třicetileté války jedna ze zlatohorských žen a osamocená v těchto místech porodila zdravého syna. Událost připomínal z vděčnosti pověšený obraz Panny Marie. Obraz přitahoval poutníky, kteří šířili pověsti o zázračném uzdravení z různých nemocí. Dary poutníků umožnily stavbu dřevěné kapličky, do které byl obraz umístěn. V letech 1834–1841 ji nahradil poutní kostel Panny Marie Pomocné. V roce 1968 se kostel začal upravovat, ale normalizace tyto snahy ukončila a v roce 1973 byl stržen. Díky darům věřících byl kostel znovu postaven jako volná kopie původního kostela a nově vysvěcen v roce 1995. Další místní sakrální památkou je kaple sv. Rocha a farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Dějiny, impozantní trojlodní stavby v barokním slohu, sahají pravděpodobně do 60. let 13. století. Byla to původně raně gotická stavba. Po roce 1467 byl opevněn jako náhrada za zničení hradu Edelštejna.Návštěvníci mohou rovněž navštívit tři zříceniny v okolí Zlatých hor. Nejznámější ruinou je zřícenina hradu Edelštejn. Další dvě jsou menší zříceniny strážních hradů nad zemskou stezkou Leuchtenštejn a Kobrštejn.

Přibližně kilometr jihovýchodním směrem od obce Hlinky se nachází malý opuštěný čedičový lom, který odkryl výlev čediče se sloupcovitou odlučností.

V obci Tupadly na Mělnicku se nachází pozoruhodná stavba, jež byla stavěna před více než 150 lety s velikášským záměrem. Majitel zdejšího, libochovického panství, byl Antonín Veith (1793 – 1853). Osvícený člověk, donátor škol, zakladatel knihoven a milovník věd a umění.  Jeho snem bylo vybudování velkolepého Slavína se sochami těch nejvýznamnějších osobností české historie. Tento zámeček či chrám měl být postaven v orientálním slohu s maurskými prvky. S výstavbou bylo započato roku 1840 podle plánů mnichovského mistra Ludwiga von Schwanthalera. Postupně měl vzniknout objekt se čtyřmi věžičkami a 24 sochami. Finanční potíže i skon Veitha způsobily, že projekt dokončen nebyl.  Věž byla dokončena jediná a osm již zhotovených soch (mj. Libuše, Přemysl Otakar II., Svatý Václav, Jiří z Poděbrad) bylo na základě poslední vůle darováno Národnímu muzeu, kde jsou dodnes. Po stavebních úpravách začala v roce 1873 osmiboká hranolová věž sloužit jako turistická rozhledna. V 80. letech 19. století Veithův syn Antonín panství prodal a během dalších desetiletí změnil objekt několikrát majitele. Rozhledna byla pro svůj nevšední výhled z výšky 30 metrů hojně navštěvována až do 2. světové války. Po ní připadla Výzkumnému ústavu půdy, který turistické návštěvy zakázal. Z tohoto hlediska nenastala změna ani po roce 1989, kdy byl objekt zprivatizován. Výjimkou byly Dny evropského dědictví, během nichž byl areál Slavína ve dnech 18. – 19. září 2004 zpřístupněn.  V současnosti souží objekt jako meditační centrum Samadhi a snad je v plánu jeho rekonstrukce a zpřístupnění.