Mariánské lázně jsou město v Karlovarském kraji, které má téměř 15 tisíc obyvatel. Mariánské Lázně jsou jednak nejmladší z proslulého trojúhelníku západočeských lázeňských měst, ale také jsou druhými největšími českými lázněmi, s velkým bohatstvím minerálních pramenů. Přímo v areálu jich vyvěrá 40 a v nejbližším okolí téměř 100.Světoznámé lázně byly založené počátkem 19. století mnichy z premonstrátského kláštera v blízké Teplé, kterým území současných lázní patřilo. Jeho opat K.K. Reitenberg prosadil z popudu klášterního lékaře J.J.Nehra roku 1808 výstavbu prvních lázní. V roce 1866 byly Mariánské Lázně povýšeny na město a počátkem 20.století již patřily mezi nejvýznamnější evropská lázeňská střediska. V Mariánských Lázních se setkáváme s přehlídkou stavebních slohů. Městská památková zóna je charakterizovaná především klasicistní a novohistorickou architekturou. Výstavba vyvrcholila na přelomu století slohem novorenesančním, postavením Nových lázní a Společenského domu Casino. Stavební rozmach města ukončila 1. světová válka. Pestré jsou sakrální stavby pro lázeňské hosty. Jejich výčet je dokladem kosmopolitnosti města. Osmiboký novobyzantský kostel Nanebevzetí Panny Marie pochází z let 1844–1848. Pravoslavný kostel z roku 1901 je postaven v tradičním ruském stylu. Anglikánská kaple je z roku 1879. Divadlo s klasicistními prvky bylo dokončeno roku 1866. Hlavní lázeňskou promenádou a významnou stavební památkou je pseudobarokní litinová kolonáda z roku 1889. K pitným kúrám jsou zde přivedeny prameny Křížový, Karolinin a Rudolfův. Před kolonádou se velké pozornosti těší zpívající fontána, která má každou lichou hodinu hudební produkci doplněnou ve 21 a 22 hodin scénickým osvětlením. Nejznámějšími dalšími prameny jsou Ferdinandův, Lesní a Ambrožův.Ve městě a okolí existuje rozsáhlá sadová a lesoparková úprava s dalšími prameny, lákající nás ke kratším i delším vycházkám. V lázních pobývala řada významných osobností jejichž výčet je dalším důkazem světového věhlasu lázní (např. císař František Josef I., britský král Eduard VII., J. W. Goethe, N. V. Gogol, M. Gorkij, M Twain, W. R. Wagner, F. F. Chopin, A. Nobel apod.).

Jizerské hory jsou nejsevernější české pohoří, které leží mezi Lužickými horami a Krkonošemi, v Libereckém kraji. Jeho podstatná část se nachází v Polsku, kde také leží nejvyšší vrchol celých Jizerských hor, kterým je Wysoka Kopa. Pohoří bylo nazváno podle řeky Jizery, která pramení na svazích Smrku 1124 m. n.), což je nejvyšší hora české části hor. Řada dalších vrcholů přesahuje 800 m.n.m. (Jizera, Smědava, Bukovec, Špičák). Pohoří bylo kdysi proslulé bohatstvím smrkových i bukových lesů, mohutných žulových skal a zejména rašelinišť. Příroda Jizerských hor uchvacuje návštěvníky svým drsným severským rázem a množstvím překrásných míst s ojedinělými přírodními výtvory. Charakteristickým rysem jsou náhorní plošiny. Chloubou kraje je soustava kamenných a železných rozhleden s fantastickými výhledy do okolí. (Královka, Slovanka, Bramberk, Černá studnice, Petřín a také rozhledna na Smrku). Díky své poloze mají Jizerské hory velmi hustou síť vodních toků. Po hřebenech pohoří probíhá rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Na východě je páteří řeka Jizera, na západě pohoří odvádí vodu Nisa. Je zde taky velké množství umělých vodních ploch – přehrad, které jsou převážně sypané. K největším patří Josefův Důl, Souš a Bedřichovská přehrada. Turisty je velmi vyhledávaná tzv. protržená přehrada ležící na říčce Bílá Desná, jejíž protržení v roce 1916 bylo velkou tragédií. Jizerské hory jsou dnes vyhledávány zejména milovníky aktivně strávené dovolené. Jsou ideální místo pro letní turistiku - a to jak pěší tak i cyklistickou - a zejména pro zimní sporty. Jizerské hory jsou doslova rájem pro běžecké lyžování. Desítky upravených tras, pro než se vžil název Jizerská magistrála jsou každoročně vyhledávány tisíci vyznavačů tohoto sportu. Velmi tradiční a populární je závod na běžkách – Jizerská padesátka. Řada míst, např. Tanvaldský Špičák, nabízí možnosti i vrcholového sjezdového lyžování. Současné hraniční přechody pro pěší přímo v horách umožňují rozšířit letní i zimní návštěvy hor i na polskou stranu. O turisty je při jejich putování po horách výborně postaráno. Občerstvit se mohou v rozličných hospůdkách, mezi nejvyhledávanější patří Smědava, Jizerka, Nová louka, Bedřichov, Královka a Hřebínek. Kolem hor se nacházejí města Liberec, Frýdlant, Nové Město pod Smrkem, Hejnice, Desná, Tanvald a Jablonec nad Nisou. Jizerské hory jsou od r. 1967 chráněnou krajinnou oblastí.

O vznik novoborského sklářského muzea se zasloužil Odborný svaz sklářského dělnictva. Muzeum bylo otevřeno roku 1893. První výstavní prostory poskytla radnice, současnou budovu získalo muzeum až roku 1952. Základ sbírky vytvořili místní skláři a obchodníci svými dary. Sbírka se také rozrůstala a nabývala na kvalitě díky zájmu výrobních a exportních domů a ve 30. letech 20. století prostřednictvím muzeem pořádaných sklářských soutěží.Dnes Sklářské muzeum v Novém Boru prezentuje výběr z muzejní sbírky dokumentující stylový a technologický vývoj českého skla od 17. století do druhé třetiny 20. století. Ve sbírce je 550 exponátů, které  zachycují vývoj sklářství především z borsko-šenovské oblasti. Formou modelů sklářských dílen nebo ukázkami pracovních postupů seznamuje muzeum se základy technologie výroby a zušlechťování skla (malování, rytí, broušení, hutní techniky). Prostřednictvím archivních dokumentů upozorňuje na zajímavé podrobnosti ze zdejší sklářské historie. Stálá expozice Stylový a technologický vývoj českého skla od 17. století do současnosti. Modely dílen a pracovní postupy přibližují náročnost sklářské výroby.

Do dnešní oblasti Police nad Metují přišel na počátku 13. století rajhradský mnich Jurik, který zde postavil poustevnu. Po jeho smrti sem přišel břevnovský mnich Vitalis a s několika dalšími bratry vystavěl dřevěnou kapli Panny Marie. V roce 1213 si vyprosil břevnovský opat Kuno u krále Přemysla Otakara I. dárování polického újezdu. Snad již za jeho působení zde vzniklo probošství, doložené v roce 1260. V letech 1255-94 proběhla výstavba kamenného klášterního kostela Panny Marie jehož součástí je dodnes dochovaný raně gotický portál. Na konci 13. století započal opat Bavor z Nečtin s výstavbou dormitáře a refektáře, postaven byl i třetí díl ambitu s obytnými prostory pro probošta, dokončen byl také kostel. V roce 1300 bylo probošství přepadeno a proto byl areál v roce 1306 obehnán zdí. Po založení broumovského kláštera začíná význam tohoto polického upadat. Za husitských bouří bylo probošství vypáleno a pobořeno. Z kostela zůstaly jen boční zdi a presbyterium. Další škody utrpěl při bojích o český trůn v druhé polovině 15. století. Po smrti krále Jiřího z Poděbrad získal Polici jeho syn kníže Jindřich Münsterberský. V roce 1488 vykoupil celé území opat Pavel. Po celé 16. století ohrožovaly klášter požáry. Při stavovském povstání se dostal pod správu direktorů, ale po bitvě na Bílé hoře se vrátil zpět břevnovským benediktinům. V roce 1709 bylo započato s přestavbou kláštera za účasti Pavla Ignáce Bayera. Autory dalších úprav byly Kryštof Dientzenhofer a jeho syn Kilián Ignác. K dalším přestavbám dochází v letech 1753-1757 (konvent) a v letech 1767-1772 (průčelní křídlo prelatury). Za reforem Josefa II. byl v roce 1786 klášter zrušen a majetek přešel do Náboženského fondu. Již v roce 1809 bylo panství a klášterní budovy opět navráceny benediktinům v jejichž vlastnictví zůstaly až do roku 1948. Pak zde bylo muzeum Policka, městská knihovna nebo i pohřební služba. Část kláštera byla přeměněna na byty pro občany města. V roce 2006 byl polický klášter vrácen řádu benediktinů, ale využití budov zatím (2010) zůstalo stejné. Konventní budovy jsou jednopatrové a obíhají kolem dvou obdélných budov. Místnosti jsou většinou plochostropé, největší „Laudonův sál“ pojmenovaný podle generála Giedona Ernsta Laudona (jenž v roce 1758 v klášteře pobýval) je zaklenut valeně s lunetami. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je raně gotická trojlodní bazilika s pětiboce uzavřeným protáhlým presbyteriem. Stavěn byl v letech 1253-78 a dokončen v roce 1294. V letech 1894-95 byly provedeny novogotické úpravy týkající se zejména vnitřního zařízení a výmalby interiéru. Na jižní stěně presbyteria se dochovalo sedile s freskou Kristovy hlavy z doby kolem roku 1300. Na severní stěně pak hrotitý portál se zkoseným ostěním. Hlavní loď má barokně gotickou křížovou klenbu z roku 1716, boční lodi klenbu původní gotickou křížovou.