Rozhledna na Doubské hoře (609 m) je poslední ze čtveřice karlovarských rozhleden. Vypíná se na nejvyšším místě okolí Karlových Varů, které je spíše známé pod jménem Aberg. Toto oblíbené výletní místo má bohatou historii vyhlídkových staveb. Jako první tu byl v roce 1845 postaven dřevěný vyhlídkový altán nazvaný Art Turm. I v těchto pravěkých dobách turistiky, se Doubská hora stala velmi rychle častým cílem lázeňských hostů. V červnu 1958 zachvátil ovšem okolní lesy požár a plameny sežehly kromě stromů i vyhlídku. V roce 1862 se městská rada rozhodla, že na Abergu vystaví novou kamennou rozhlednu. Na stavbu vyčlenila 1430 zlatých a za tři měsíce již první návštěvníci stoupali po jejích 87 schodech. Výhled, který 20 metrů vysoká věž nabízela, byl pěkný a zájem o rozhlednu prudce stoupal. Pro lepší pohodlí výletníků byla v roce 1878 postavena kamenná hrázděná kavárna. Lázeňské hosty k ní vozily fiakry nebo vozíky tažené osly. Později se však ukázalo, že rozhledna má vážné nedostatky a je nebezpečná svému okolí. Proto musela být roku 1904 zbourána. V roce 1904 proto městská rada rozhodla, že na Doubské hoře bude postaven nový, reprezentativní objekt. Architekt Rudolf Melichar navrhl stavbu moderní budovy s restaurací, tanečním sálem, verandou a 22 m vysokou vyhlídkovou věž. Stavba za 113000 korun byla slavnostně otevřena 16. července 1905. Do konce 40. let pak rozhlednu vlastnilo město. To se změnilo po roce 1945. Rozhledna změnila název na Gottwaldovu vyhlídku a do správy ji převzal podnik Restaurace a jídelny. Pak vyhlídku spravoval Svazarm a nakonec se dostala do vlastnictví Severočeských chemických závodů Lovosice. Objekt začal sloužit jako rekreační zařízení a byl přístupný nepravidelně. V devadesátých letech se rozhledna vrátila do vlastnictví města, které ji zprivatizovalo. Nový majitel provedl rekonstrukci a přeměnil objekt na luxusní hotel s názvem Aberg. Ve věži bylo zřízeno apartmá a přístup byl za účelem výhledu možný jen po domluvě a v případě, kdy nebyl pokoj obsazený. Výhled z věže se tak zkomplikoval. V případě, že pokoj není obsazený lze spatřit Krušné a Doupovské hory, část Slavkovského lesa, zahlédnout lze také hrad Andělskou horu a nad Karlovými Vary rozhlednu Dianu a Goethovu rozhlednu.

Malý téměř zaniklý židovský hřbitůvek je ukrytý na okraji lesa zhruba 100 m od silnice mezi obcemi Bosyně a Janova ves při lesní pěšině vedoucí od silnice mezi těmito obcemi směrem na Harasov.Hřbitov byl založen patrně v polovině 18. století. V současné době se na téměř zaniklém a zarostlém hřbitově nachází něco okolo 40 náhrobků. Nejstarší pochází zřejmě z období založení hřbitova. Nejmladší čitelný náhrobek je z roku 1886. Nic jiného se z hřbitova nedochovalo.

Rotunda sv. Kříže pochází z konce 11. století a patří tak mezi nejstarší dochované pražské stavby. Byla vybudována na tehdejší důležité obchodní cestě vedoucí z Vyšehradu k přechodům přes Vltavu. Na jejích zdech jsou dochované zbytky gotických maleb. V polovině 19. století měla být stavba pro svůj dezolátní stav odstraněna. Nestalo se tak díky spolku Umělecká beseda. Díky její iniciativě byla v letech 1853–1865 zrekonstruována. Interní výzdobu rotundy provedli P. Maixner, J. Popelka a S. Pinkas. Litinovou mříž okolo rotundy navrhl J. Mánes.Rotunda sv. Kříže se řadí k nejstarším pražským sakrálním stavbám. Tato rotunda byla postavena pravděpodobně po velké pražské povodni v roce 1118, snad jako panský kostel při nějakém dvorci. Na místě rotundy našli archeologové značné množství románských dlaždic vesměs ze třetí čtvrtiny 12. století. V šedesátých letech 19. století měla být zbořena, podařilo se ji ale zachránit a výrazně ji restauroval arch. Ignác Ulmann, který ji odstranil některé barokní doplňky. Rotunda má nízkou podkovitovou klenutou apsidu a vyšší kruhovitou klenutou válcovou loď. Při její stavbě bylo použito, stejně jako u jiných pražských staveb, opukových kvádříků. Na sklonku 20. století byly odhaleny a obnoveny fragmenty maleb ze 14. století na stěnách uvnitř, přemalované v 60. letech 19. století. Prostranství kolem rotundy chrání ozdobná litinová mříž z roku 1865, provedená ve furstenberských slévárnách podle návrhu malíře Josefa Mánesa. 

Halda Terezie-Ema je jedinou kuželovitou haldou na Ostravsku. Typické kuželovité haldy souvisejí s hlubinou těžbou provozovanou na Ostravsku od poloviny 19. století aby zabíraly co nejmenší plochu. Vysoký podíl uhlí v hlušině a provzdušňování horniny vytvořilo podmínky ke samovznícení, což mělo velký vliv na znečištění ovzduší v celém ostravském regionu. Jejich likvidace je velmi náročná a zdlouhavá. Proto se od 50. Let 20. Století místo vysokých hald vytvářely ploché, tabulovité odvaly se záměrem vytvořit podmínky pro jejich případné další využití. Staré haldy představují dnes na Ostravsku výrazný krajinotvorný prvek. Odhaduje se, že obsahují dohromady až 226 mil. tun hlušiny. Na část těchto odvalů se začala přirozenou cestou opět navracet příroda. Tvořila se navážkou ze tří dolů Ema, Terezie a Trojice od konce 19. století až do roku 1960. Po prvních dvou z výše jmenovaných dolů, dostala své jméno. Po ukončení navážky dosahovala výšky 327 m.n.m., do dnešní doby poklesla o 12 m na 315 m.n.m. Její objem se odhaduje na 4 miliony m3. Halda je dodnes aktivní a prohořívající, což je ideální prostředí pro výskyt teplomilné flóry. I dnes lze najít místy na svazích sálající průduchy. Vrchol je pak částečně zalesněn převážně břízami a nejlepší výhled je směrem na centrum Ostravy.