Budova Národního divadla v Praze patří k nejpamátnějším stavbám nejen Prahy, ale celé České republiky. Budova Národního divadla vyrostla na křižovatce dnešní Národní třídy a vltavského nábřeží v červenci 1881. Stavbu, jejíž projekt vypracoval architekt Josef Zítek, vedl zprvu František Havel, od roku 1874 stavitel Kusý. Základní kámen Národního divadla byl slavnostně položen 16.5.1868.  Nejdříve se sbíralo. Ve městech i na vesnicích. Pořádaly se plesy, akademie, tomboly, merendy, výlety, divadelní představení, koncerty a bály. Korunu ke koruně sbírali řemeslníci, studenti, dělníci. Slušným darem přispěli i někteří čeští šlechtici, například Michal Kounic, Jan Lažanský, František Thun, Jindřich Chotek, Jan Lobkovic nebo Hanuš Kolovrat. Antonín Dvořák uspořádal ve prospěch Národního divadla koncert svých skladeb. Vyšel spisek Národ sobě, který redigoval Jan Neruda spolu s malířem Pinkasem a Ženíškem. Pozadu nezůstali ani továrníci a velkobchodníci. I jejich zlaťáky pomohly k tomu, že na konci července 1881 stálo divadlo téměř připravené k tomu, aby mohlo být představením Libuše otevřeno. Bedřich Smetana složil tuto slavnostní operu na libreto Josefa Wenziga již před několika lety, ale první provedení odkládal až na otevření Národního divadla. Libretista vycházel z námětu Libušina soudu z Rukopisu zelenohorského, o němž se tenkrát všeobecně věřilo, že je pravý a že pochází z 10. století. Opera v divadle opravdu zazněla, ale dříve než mohla být budova dohotovena a slavnostně odevzdána veřejnosti, vypukl na nedokončené stavbě požár který zničil střechu a téměř celý vnitřek. Klempíři prý dostatečně neuhasili oheň, na kterém rozehřívali páječky, jimiž spojovali plechy na střeše. „Příliš mnoho náhod,“ říká Miroslav Ivanov ve svém detektivním pátrání po historii požáru Národního divadla a zmiňuje záhadnou sebevraždu nadhasiče Čeňka Diviše, skutečnost, že v pražském vodovodu znatelně posklesl právě v den požáru v pátek 12.8.1881 tlak, že praskla roura novomlýnského vodovodu, že se železná bezpečnostní opona nedala ovládat, protože pod ní stálo v ten den lešení pro štukatéry, že ti dva pracující na střeše byly od německé firmy a že v té době probíhaly nacionalistické konflikty mezi Čechy a Němci, které vyvrcholily v úterý 28.6.1881 v Chuchli střetem, při němž zasahovala policie. Příliš mnoho náhod, možná příliš mnoho fantazie. Závěr expertízy, která se na konci 20. století uskutečnila zní: „Zvýšila se pravděpodobnost verze úmyslného založení, přesto však tuto verzi nelze považovat za zcela prokazatelnou. Chybějí přímé důkazy a usvědčení případných osob, které se mohly na založení požáru podílet. Záslužné je však to, že se pomocí expertízy podařilo vyvrátit obvinění vznesené tehdejším soudem na oba řemeslníky Jenische a Ziniburga. Když divadlo vyhořelo, s neobyčejnou obětavostí a nadšením byl sebrán nový kapitál a byla zahájena obnova, kterou vedl architekt Josef Schulz. A tak dnes stojí na břehu Vltavy, na půdorysu nepravidelného lichoběžníku, skvostná novorenesanční divadelní budova s kupolovitou střechou, při hlavní fasádě s portikem a lodžií, které se důvěrně říká „Zlatá kaplička“. V letech 1977-83 byla provedena celková rekonstrukce a modernizace a na místě tří klasicistních Koutových domů v těsném sousedství divadla byla v roce 1968 postavena Nová scéna a další dvě administrativní a restaurační budovy. Nová scéna se sídlem Laterny magiky je pozoruhodná moderní architektura s kruhovým hledištěm, jejíž fasádu tvoří 4.306 skleněných hranolů. Autorem projektu je ing. arch. Karel Pragner.  

Hrob malíže Maxe Švabinského se nachází na vyšehradském hřbitově.

Písecké městské opevnění bylo vybudováno na obranu založeného města ve 13. století. V průběhu 15-17. století bylo ještě zesíleno a hradby zvýšeny do výšky až 10 metrů. Vstup do města umožňovaly tři brány. Všechny tři byly zbrourány a v průběhu 19. století v souvislosti s rozvojem města byla ubourána i většina hradeb. Do dnešní doby se zachovalo krátké úseky hradeb a to při Komenského ulici naproti gymnáziu, v ulici Podskalí a při ulici Hradební II. včetně upraveného přístupného parkánu. Kromě toho se část hradeb dochovala i ve hmotě domů, díky tomu můžeme třeba vidět polokruhovou baštu v Budovcově ulici a nebo kruhouvou na okraji Palackého sadů naproti poště. Oboje jsou dnes součástí domů.

Dominantou Duchcova je barokní zámek, který dal v letech 1675 - 1685 vystavět Jan Bedřich z Valdštejna na místě staršího renesančního sídla Lobkoviců. Rodové sídlo Valdštejnů Na svou dobu byl Jan Bedřich mimořádnou osobností s velkým vzděláním a rozhledem. Jeho humánní smýšlení a láska k umění znamenaly mnoho pro tvářnost města, ale i pro poddané, kterým v r. 1680 značně zmírnil nevolnictví. Roku 1707 byl zámek rozšířen o dvě boční křídla. Úpravy zámeckého areálu včetně unikátní barokní zahrady byly prováděny od roku 1720, fasády dostaly současný klasicistní vzhled v letech 1812 – 1818. Francouzský park Nedílnou součástí zámeckého okolí byl park, který dal Jan Josef z Valdštejna vybudovat ve francouzském stylu podle návrhů proslulého architekta Jana Ferdinanda Schora, využívajících soustavu bazénů, vodotrysků a fontán. Vnější sochařská výzdoba zámku je dílem Matyáše Brauna. Na pilířích oddělujících čestný dvůr od vnějšího nádvoří stojí socha Minervy, Marse a dvojí zobrazení Herkula. Rozšířením areálu v roce 1731 byly vytvořeny podmínky k založení tzv. Knížecí zahrady. V letech 1967-68 byla barokně rekonstruována. V nižší části je květinový parter, při opěrných zdech byly vysazeny popínavé růže. Dolní rozšířenou část zahrady oddělují od přírodního parku okrasné jabloně. Valdštejnové vlastnili panství do r. 1921, kdy je prodali státu.   Duchcov a Giacomo Casanova      Trojkřídlá dispozice tvaru U svírá čestný dvůr. V interiéru zámku mohou návštěvníci zhlédnout výstavu starobylého nábytku od gotiky až do poloviny 19. století. Součástí prohlídky je i hlavní sál s valdštejnskou rodovou galerií, expozici v tzv. biliárovém křídle, tři místnosti zámeckého personálu a muzeum věnované osobnosti Giacoma Casanovy, kterého na Duchcov přivedl roku 1785 hrabě Josef Karel z Valdštejna. Casanova na zámku působil na sklonku života jako knihovník a napsal mnohosvazkový, ale neúspěšný utopický román Icosameron, Historie mého útěku z olověných komor v Benátkách a proslulé Paměti. Také zde zemřel a je pochován. Další významné osobnosti na zámku Na zámku však pobývali i Johan Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller, Fryderik Chopin, Josef Haydn a Wolfgang Amadeus Mozart. Ludwig van Beehoven zde svému mecenáši Ferdinandu Arnoštovi věnoval velkou klavírní sonátu (opus 53), zvanou Valdštejnská. V roku 1813 hostil duchcovský zámek ruského cara Alexandra I., velkoknížete Konstantina, pruského krále Fridricha Viléma, rakouského kancléře Metternicha, knížete Schwarzenberka, maršálka Radeckého.   V současnosti žije zámek Duchcov bohatým kulturním životem.  Tipy na výlet Výlet si můžete dopřát na zříceninu hradu Rýzmburk, rozhlednu Dlouhá louka nebo cisterciácký klášter. Zavítat můžete také na barokní zámek Světec nebo barokní zámek Janov. Zajímavé je navštívit i vodní nádrž Fláje nebo vodní nádrž Janov. Ubytovat se můžete v Duchcově.