Rozhledna na Růžovém vrchu u obce Hory Sv. Kateřiny je ukázkovým příkladem rozhledny, která vstala z mrtvých. Najdeme ji kousek od Litvínova, směrem do Krušných hor, na samých hranicích se Saskem. Obec Sv. Kateřiny má bohatou hornickou tradici. Od 16. století se zde těžila měď, zinek a stříbro. V 19. století, po vyčerpání ložisek, začal region ekonomicky upadat. Oživení mohl přinést rozvoj turistiky. Místní Okrašlovací spolek se proto rozhodl, že na okraji obce, postaví rozhlednu, která by jako magnet přitáhla návštěvníky. Nápad se zrodil roku 1898, tedy v tom samém roce, kdy se celá monarchie připravovala na 50 let panování císaře Františka Josefa I. Proto bylo rozhodnuto, že věž ponese mocnářovo jméno. Šestnáctimetrová kamenná válcová věž byla slavnostně otevřena 17. srpna 1902 a návštěvníci mohli zároveň využít služeb i nedaleké restaurace a ubytovny, dodnes známé jako Koliba. Rozhledna se stala velmi rychle oblíbeným výletním místem a také prodělala řadu změn. Změnil se tvar, vzhled i jméno. Po roce 1918 byla přejmenována na Jahnovu rozhlednu. Ludwig Jahn (1778 – 1852) byl zakladatelem německého tělovýchovného hnutí. Pokud se dnes někdo pozastavuje nad tím, proč byl pro název věže zvolen název, tak důvod, byl prostý. V té době měla obec hora Svaté Kateřiny takřka pouze obyvatelstvo německé národnosti. Ve stejné době dostala věž také prosklený dřevěný vyhlídkový ochoz. V tomto stavu vydržela do 80. let minulého století. Tehdy byla rekonstruována a dřevěná nástavba byla snesena a na jejím místě se objevil pouze ochoz s kovovým zábradlím.  Věž byla také omítnuta a polská firma, jež rekonstrukci prováděla, zvěčnila do bílé omítky své jméno, což vzhled věže značně zhyzdilo. Rekonstrukce chátrající rozhledně příliš nepomohla, schodiště bylo v katastrofálním stavu, proto byl přístup na rozhlednu zakázán. Blýskat na lepší časy se začalo až v roce 2001. Obec Hora Svaté Kateřiny získala na opravu věže finanční podporu od ministerstva pro místní rozvoj, a evropského programu Phare. Při rekonstrukci zmizela z věže omítka, a naopak byl vkusně přistavěn dřevěný vyhlídkový ochoz, citlivě doplněný krytým dřevěným vstupním prostorem. Ke slavnostnímu znovuotevření došlo 22. června 2002. Celková výše rozhledny se tak zvýšila na 21 metrů a na vyhlídkový ochoz vede 87 schodů.  Na rozhledně jsou umístěné vysílače a také webová kamera. Na záměry z ní se můžete podívat zde. Věž je přístupná o víkendech a svátcích a rozhled, který nabízí, je ovlivněn tím, že okolní kopce mají vyšší nadmořskou výšku.

Muzeum v podskalské celnici patří pod Muzeum hlavního města Prahy. Budova bývalé celnice na Výtoni, čp. 412 na Rašínově nábřeží, je vedle raně barokního původně farního kostelíka sv. Kosmy a Damiána posledním zachovaným zbytkem starobylé rybářské osady Podskalí. Osada Podskalí existovala již od sklonku 12. století a její obyvatelé získali postupně monopolní právo na obchod se dřevem, které sem bylo připlavované po Vltavě. Z historie Výtoň byla starobylá instituce vybírající mýto ze dřeva připlaveného po Vltavě na pražský trh. Jméno vzniklo podle úkonu vytínání určitého množství dřeva ze svázaných vorů. V nejstarší době měla podobu ohrady na dřevo s jednoduchým objektem pro úřad výběrčích. Umístění celnice v dnešním objektu lze sledovat od 16. století. Objekt se stal celnicí, šenkovnou a útulkem pro plavce. Dnešní budova zůstala na úrovni původní zástavby a nachází se v blízkosti tzv. výtoniště. Je to z větší části roubená, omítnutá, pozdně gotická stavba ze 16. století, ozdobená v 17. století pískovcovým novoměstským znakem. O expozici V podskalské celnici se můžeme těšit na čtyři tematické okruhy. Jsou to Voroplavba na Vltavě, Z dějin Podskalí, Nákladní plavba na Vltavě a Pražská osobní paroplavba. Návštěvníci si mohou prohlédnout model z Podskalí z doby, kdy tam ještě nebyly žádné mosty ani nábřežní zdi. Část expozice je věnována také spolku Vltavan (založen v roce 1871), který podporoval plavce, rybáře a pobřežné. Postupně se jeho náplní stala také činnost společenská a vzdělávací. Spolek funguje dodnes – udržuje a propaguje podskalské tradice a každý rok pořádá tryznu za utonulé u sochy Vltavy v blízkosti mostu Legií. Expozice: Historie zaniklého Podskalí - vory a lodě na Vltavě (otevřena 2003) Voroplavba na Vltavě - dobové fotografie a dokumenty zachycují stavbu vorů, jejich cestu po Vltavě do Prahy a svérázný život vorařů — plavců. Ústředním exponátem je věrný model vorového pramene, dále zde nalezneme nástroje používané plavci a zejména unikátní dvojici původních vesel z voru, která byla náhodně objevena na půdě celnice při její nedávné rekonstrukci. Z dějin Podskalí - střed místnosti zaujímá model Podskalí v podobě, jakou mělo kolem r. 1870. Konečný zánik starého Podskalí nastal přibližně mezi roky 1905 a 1914. Po vystavění nábřeží a Vyšehradského tunelu byly zbořeny plavecké domy a ohrady se dřevem a na jejich místě vznikly moderní činžovní domy. Kromě obchodu se dřevem se Podskaláci živili jako plavci na vorech a lodích, v létě těžili ze dna řeky písek a v zimě si přivydělávali jako ledaři. Sdružovali se ve spolku Vltavan, který existuje od r. 1871 dosud. Podobu zaniklého Podskalí a život jeho obyvatel připomínají historické fotografie, původní nástroje dřevařů, ledařů a pískařů i stejnokroj Vltavanu. K unikátům patří pokladna z výtoňské celnice. Nákladní plavba na Vltavě - dějiny plavby na dolní Vltavě jsou dokumentovány především historickými fotografiemi vlečných parníků jednotlivých plavebních společností. Pozornost dále upoutá např. původní kotva vlečného člunu z r. 1913. Pražská osobní paroplavba - historie pražské paroplavby je podrobně zachycena nejen historickými dokumenty a fotografiemi , ale také modely parníků Bohemia a Vltava.

Městská část Praha - Šeberov je součástí správního obvodu Praha 11.

Lom se nachází severně kousek za obcí. Vede k němu polní cesta odbočující ze silnice naproti kostelu. Lom je přibližně velký 50 x 50 m a jeho hloubka se je odhadována na zhruba 17 m.