Farní kostel sv. Petra a Pavla ve Svojanově stojí v obci pod hradem. Je pozdně barokní z roku 1786, vystavěný snad na místě nějaké starší kaple. Vybavení kostela je povětšinou z 19. století, jen několik málo věcí je starších, jako monstrance, nebo gotická křtitelnice a jiné.

Zřícenina hradu Landštejna je nejrozsáhlejší a nejlépe dochovanou zříceninou románského hradu v českých zemích, který byl rozšířen pozdně goticky a renesančně. Hrad byl vybudován na žulovém vrchu ve výšce 665 m nad mořem a asi 10 km východně od Nové Bystřice poblíž místa, kde se setkávají hranice Čech, Moravy a Rakouska. Jak už název a také lokalita napovídá byl pomezní pevností na neklidné českorakouské hranici a střežil zemskou stezku do Vitorazska. Historie hradu Založení hradu se datuje do 13. století. Původně Landštejn jako královský hrad spadal pod správu moravských Přemyslovců. Kdy a jak získali hrad a panství Vítkovci, kteří jsou doloženi jako jeho majitelé roku 1259, není známo. Prvním majitelem Landštejna byl Oldřich, pocházející nejspíše z třeboňské větve Vítkovců. Vítkovci, píšící se podle hradu jako páni z Landštejna, si získávali stále větší politický vliv v království a své panství postupně rozšiřovali. O Třeboň, Lomnici, Nové Hrady a Novou Bystřici. Největšího vlivu dosáhli za vlády Jana Lucemburského, kdy se Vilém z Landštejna stal jeho rádcem a zemským hejtmanem. Vliv si udržel i za vlády Karla IV., který jej jmenoval purkrabím pražského hradu. Karel IV. se dokonce stal Vilémovým zastáncem v krvavém sporu s bojovným příbuzným Jindřichem z Hradce. Šlo o to, že hrad měl důležitou strategickou pozici, protože hlídal významnou zemskou obchodní stezku z Itálie přes Rakousko do českého vnitrozemí a dále na sever k polským sousedům. Pro panství z toho plynuly značné finanční příjmy, proto se páni z Hradce snažili tuto stezku odklonit na své panství kolem Jindřichova Hradce, což se jim nakonec podařilo. Tato okolnost měla vliv na hospodaření Viléma z Landštejna, který zaznamenal značnou finanční ztrátu. Vilémovi dědici byli bezdětní, proto po jejich smrti připadl Landštejn královské koruně. Roku 1381 získal landštejnské panství od krále Václava IV. Konrád Krajíř z Krajku. Krajířové vládli Landštejnu téměř dvě století a jejich panování bylo poznamenáno velkým stavebním ruchem. Nejdříve hrad rozšířili v pozdněgotické slohu. Největších změn se hrad ovšem dočkal v 16. století, kdy zesílili opevnění a vybudovali kolem pětiúhlého nádvoří výstavné renesanční paláce. Stavební činnost Krajíře však vyčerpala natolik, že po smrti Zdeňka II. prodala roku 1579 jeho dcera Anna, provdaná Roupovská, hrad i panství Rakušanu Štěpánovi z Eicinku, který jej prodal jihlavskému měšťanu Davidovi Neumaierovi. Tomu byl po bitvě na Bílé hoře hrad zkonfiskován, protože se postavil na stranu odbojných stavů. Po konfiskaci hrad rychle mění majitele. Ke zkáze tohoto hradu velkou měrou přispěl požár roku 1771, kdy zcela vyhořel a již nebyl obnoven. Okolní obyvatelé k devastaci přispěli rozebíráním kamene na stavby svých příbytků. Podoba hradu Dnešní Landštejn je jednou z nejzachovalejších ukázek středověkého fortifikačního systému. Jádrem hradu je románská stavba z počátku 13. století, tvořená dvěma hradními věžemi a obytným palácem mezi nimi. Vyšší hlavní věž s malými okny a s vchodem vysoko nad úrovní terénu měla obrannou úlohu. V druhé věži se dodnes dochovala románská hradní kaple. Pozdější dostavba gotického opevnění s obytnou věží donjonem rozšířila hrad o další nádvoří. Vznosný čtyřpatrový palác Krajířů z Krajku s renesančním opevněním a barokní dělostřelecké bašty pak uzavírají průřez stavebními styly čtyř vývojových etap. Přímo z hradu dohlédnete na vodní nádrž Landštejn. Nedaleko odsud můžete také zavítat na zámek Nová Bystřice. V Nové Bystřici najdete také kostel Nejsvětější Trojice. Za návštěvu pak jistě stojí malebné město Slavonice, kde najdete i výběr ubytování.

Galerie zaměřená na současné české a světové umění a světové klasiky 20. století. Pořádají se zde také koncerty, inscenace divadel malých forem a společenské akce.

Berounka vzniká soutokem Mže s Radbuzou v centru Plzně. Původně se celý tok řeky nazýval Mže. Název Berounka vznikl až v 17. století, kdy byl úsek řeky na berounském panství nazýván tehdy obvyklým způsobem jako řeka berounských. Podle Ottova slovníku naučného se na konci 17. století začal užívat název Berounka pro dolní tok. Poprvé je uváděna plzeňským kronikářem J. Tanerem jako tok za městem Berounem. V 18. století používali někteří autoři název Berounky nesprávně i pro střední tok od Plzně, Berounka postupně vznikala na soutoku Mže a Rakovnického potoka, později se její začátek posunul na soutok se Střelou a ještě později na soutok s Úslavou. Ottův slovník z roku 1908 přesto uváděl Mži jako řeku ústící do Vltavy.Plzeňští radní z iniciativy historika Jana Anderleho rozhodli 7. září 2006 o přejmenování Berounky zpět na původní název na území města, zároveň chtějí jednat s vedením Plzeňského kraje o jejím přejmenování na celém území kraje a usilovat o naprosté vymazání Berounky z map. Rozhodnutí však zatím nic nemění na oficiálním názvu, který je stanoven vyhláškou ministerstva zemědělství.Berounka protéká Plzeňskou kotlinou a následně přírodním parkem Horní Berounka. V Berounské kotlině dále přijímá zprava řeku Litavku. Pod městem Beroun v Českém krasu vytváří Berounka ve vápencích Karlštejnské vrchoviny kaňon se skalními stěnami. U Lahovic se vlévá do Vltavy. Berounka je řekou se silně kolísavými vodními stavy, téměř celý tok je splavný i pro otevřené sportovní lodě a využívaný ke koupání.Nejnavštěvovanější jsou úseky v CHKO Křivoklátsko a úsek v Českém krasu, zejména Vodácká naučná stezka Berounka.