Další z mnoha jizerskohorských rozhleden stojí na Prosečském hřebenu mezi Libercem a Jabloncem. Dějiny vyhlídkových staveb na Proseči jsou poměrně pestré, ovšem současná věž, je nejmladší rozhlednou Jizerských hor. Jako první zde od roku 1892 stávala jednoduchá trámová konstrukce. Šest metrů vysoká stavba byla vybudována z podnětu liberecké sekce Německého horského spolku. Měla ovšem jen jepičí život. Dva roky po svém vzniku byla stržena vichřicí. Její zkáze napomohla zřejmá sabotáž, kdosi totiž úmyslně poškodil a odstranil zajišťovací šrouby. Byla sice opravena, ale definitivní konec přinesl rok 1910, kdy byla zasažena bleskem. Liberecký spolek se ovšem neměl k výstavbě nové rozhledny, a tak se do jednání o stavbě rozhledny na Proseči vložil spolek jablonecký. Představitelé požádali významného stavitele jizerských rozhleden architekta Hemmricha o projekt levné vyhlídkové věže. Výsledkem byla 12 metrů vysoká dřevěná konstrukce ve tvaru kryté strážní věže. Její otevření proběhlo v květnu 1908. Její otevření byla velká sláva, která spolku přinesla pěkné peníze. Věž sloužila turistům až do 21. srpna roku 1921, kdy ji silný orkán porazil a úplně zdemoloval. Stavba nové vyhlídkové stavby na sebe nechala čekat až do roku 1932. Důvodem prodlevy byla skutečnost, že spolek vedl dlouho vnitřní spory o smyslu výstavby rozhledny s přilehlou chatou na prosečském hřebenu. Část členů se domnívala, že objekt na Černé studnici je dostatečný. Částečně vyřešil neshody soukromník Konrád Hübner, jenž roku 1928 postavil na Proseči chatu. Stavba rozhledny tak na sebe nenechala dlouho čekat. Autorem svého pátého a zároveň posledního projektu byl opět Robert Hemmrich. Stavba 24 m vysoké věže se 105 schody z masivních žulových kvádrů byla zahájena v květnu 1932 a dokončena za 4 měsíce, přesně 21. srpna 1932. Rozhledna sloužila turistům po celou dobu své existence. V 90. letech minulého století se chata dočkala celkové rekonstrukce, ale turisté se z ní dlouho neradovali. Dne 3. července 2003 byla úmyslně zapálena a z velké části vyhořela. Rozhledna byla uzavřena.

Cisterciácký klášter v Oseku slouží svému původnímu účelu dodnes. Najdeme ho v Ústeckém kraji na úpatí Krušných hor. Klášter v Oseku byl založen vlastně dvakrát. Jeho prvním zakladatelem byl roku 1191 velmož Milhošť. Ten pozval mnichy z bavorského kláštera Waldsassen a nabídl jim svůj statek Mašťov. Mnichům se ovšem nevedlo tak je roku 1198 vyhnal. Ujal se jich ovšem Slávek z rodu Hrabišiců a usadil je na svém panství v Oseku u kostela sv. Petra a Pavla. V dalších letech Slávkovi potomci, rod Rýzmburků Osek zcela přenechali mnišskému řádu a přestěhovali se na nově vybudovaný hrad Rýzmburk. Klášter po rozkvětu v první polovině 13.století utrpěl značné újmy v bojích o moc mez Přemyslem Otakarem II. a jeho otcem a i později byl poničen při působení Braniborů v Čechách. Důležité pro život kláštera byla skutečnost, že z něj Jan Lucemburský učinil klášter královský a až do husitských válek se cisterciákům dařilo. Horší časy přišly během husitských bouří, kdy byl klášter několikrát vypálen a mniši museli klášter na čas opustit. Do Oseka se sice nakrátko za vlády Jiřího z Poděbrad vrátili, ale ohromné dluhy vedly k jeho zrušení. Bratři se uchýlili do klášterů na Zbraslavi a Sedlci u Kutné Hory. Snahy o jeho obrodu brzdidla třicetiletá válka, ale roku  1650 bylo schváleno jeho obnovení. Opatem byl zvolen Laurentius Scipio (opatem 1650 – 1691), který opatství přivedl znovu do života. Klášter byl rozšířen a opraven. Za jeho následovníka se ve stavebních pracích pokračovalo a byla provedena přestavba klášterního kostela v barokním slohu, byla postavena nová prelatura, nemocnice a přestavěn kostel sv. Kateřiny. Stavbu vedl architekt O. Broggio a byla vyzdobena freskami V. Reinera a J. Steinfese. Také byl vybudován klášterní park a byla zřízena manufaktura na výrobu punčoch. Během reforem Josefa II. ušel klášter zrušení, ale stal se centrem vědy a umění. Byl zde založen přírodovědný kabinet, numizmatická sbírka, postavena astronomická hodinová observatoř a pěstovala se hudba. Po 2.světové válce byli bratři německé národnosti odsunuti a vzhledem k tomu, že cisterciáckých bratrů zbylo velmi málo, byl roku 1947 předána správa klášteru salesiánům. Po uchvácení moci komunisty čekal na osecký klášter pohnutý osud. Stal se z něj internační tábor pro mnichy. V dalších letech zde byl zřízen charitní domov pro řádové sestry. Po roce 1989 byl osecký klášter navrácen zpět cisterciákům. Dnes je klášter národní kulturní památka a je přístupný veřejnosti. Lze si prohlédnout čtyřkřídlou konventní budovu, která je jednou z nejstarších gotických prostorů v Čechách, křížovou chodbu, kapitulní síň, kde se nachází velmi cenný kamenný čtecí pult, dále rozsáhlé klášterní zahrady a klášterní kostel Panny Marie. Trojlodní baziliku.

Stálá expozice: Bitva u Lipan a ohlasy ve středních Čechách.

Městské opevnění v Rokycanech existovalo již na konci 13. století. Tehdy bylo založeno biskupem Tobiášem z Bechyně. V průběhu 14. století bylo toto provizorní opevnění nahrazeno kamenným, z něhož se něco málo dochovalo. Přístup do města zajišťovaly čtyři brány a dvě branky. V současné době můžeme nejlepší dochovaný hradební pás vidět v Třebízského ulici. Zde je také k vidění polokruhová bašta (upravená v 19. století na zahradní altán s pavlačí). Další část hradeb je k vidění za kostelem a při ulici Dolní příkopy. Zde se také na konci ulice V Brance zachovala jedna ze dvou branek (dnes v podobě kulisové brány). Další branka tzv. „Fortna u kostela“ je dnes jako průchod, součástí domu čp. 135/I. Ze čtyř bran se nedochovala ani jedna, poslední „Plzeňská“ byla zbořena v roce 1950.