Obec Kryry, leží v Lounském okresu, v Ústeckém kraji. Může se pyšnit krásnou a architektonicky velmi zajímavou rozhlednou, která je vystavěna na Kostelním vrchu (383 m). Architektonický skvost Původně na jejím místě stál hrad Kozihrady, z něhož se dochovaly již jen valy a příkopy. Místní Okrašlovací spolek se na jeho místě rozhodl postavit rozhlednu. Roku 1906 byla tak otevřena cihlová věž, vysoká 27 metrů se třemi vyhlídkovými terasami. Dřeveným ochozem uprostřed, velkou terasou na vrcholu a ještě byla přidána malá věžička. Byla pojmenována na počest stého výročí německého básníka Friedricha Schilera, jehož památník byl umístěn v přízemí rozhledny. K výhledům na Doupovské hory, Krušné hory a České středohoří slouží veřejnosti dodnes. Aby se před námi pohled otevřel je nutné vystoupat 127 schodů na nejvyšší vyhlídkovou terasu. Rozhledna, postavená z červených neomítnutých cihel, vypadá moc pěkně.   Výhled sever: Valovský kopec, Podbořansko, Krušné hory východ: vrch Louštín jih: Kryry. Tobiášův vrch, Jesenicko západ: Doupovské hory Popis cesty   Autem - až k rozhledně je možné dojet autem. Po příjezdu do Kryr odbočte v rohu náměstí Kostelní ulicí ke kostelu. Ulicí až do místa kde začíná prašná cesta. Ta Vás dovede až k rozhledně.   Vlakem - vystoupit na zastávce v Kryrech. Poté ulicí 5. května až na náměstí a odtud po zeleně značené turistické trase až k rozhledně. Celková délka trasy je 1,5 kilometru.    

Málokterá z novodobých staveb v Praze vzbudila tolik emocí a rozporuplných reakcí jako rohová budova Jiráskova náměstí, metaforicky nazývaná Tančící dům. V místech, kde v letech 1992 - 1996 vyrostla budova Tančícího domu, stával dům, který byl zničen při mylném americkém leteckém náletu na Prahu 14. února 1945. O 50 let později byl položen základní kámen ke stavbě, která dostala jedno z oceněních v kategorii designu v anketě amerického časopisu Time a v českém časopisu Architekt se dostala mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. Tančící dům navrhl Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym, kterého k projektu přizval investor, nizozemská pojišťovna Nationale Niederlanden (dnes ING). V jádru administrativní budova má sedm nadzemních podlaží a dvě podlaží podzemní. V budově jsou kanceláře, luxusní kavárna a restaurace. Své pojmenování získala díky svým věžím, které připomínají postavy tanečníků Ginger Rogersové a Freda Astaira. Tanečníka představuje věž kamenná a jeho partnerku věž skleněná. Na nároží Rašínova nábřeží a Jiráskova nám. byla od roku 1945 proluka. Dům, který tu stál zničily bomby amerických letadel při stejném náletu jako na Emauzy. Po definitivním odklizení trosek v roce 1960 se po celých třicet let za bývalého režimu dohadovalo co zde bude. Byla vydávána souhlasná i nesouhlasná stanoviska, vše ale jen na papíře. Jen tak namátkou co zde mělo být: budova Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků Praha, budova Svazu českých novinářů, objekt České obchodní komory, obchodní zastupitelství Maďarské lidové republiky, Rakouské kulturní, společenské a reprezentační centrum. Za všechny ty roky by popsané papíry všech zúčastněných stran v této záležitosti zaplnily menší nákladní auto. Tanec okolo zástavby proluky byl jakousi předzvěstí příštích událostí i názvu objektu který tu dnes stojí. V roce 1989 se začal zástavbou na nároží zabývat Chorvat Vlado Milunič, který bydlel v sousedním domě bratrů Havlových a pro Ivana a Václava Havlovy upravoval už v roce 1986 patro. V roce 1992 pozemek koupila ninozemská pojiš´tovna Nationale Niederlanden. Od samého počátku měl nový dům své odpůrce i zastánce. Odpůrců bylo víc. Stavba příliš dráždila svým netradičním pojetím. Dům nazývaný Pražany Tančící získal své jméno díky svým věžím. Ty byly pojmenovány Ginger a Fred po legendárním tanečním páru. Tanečníka představuje věž kamenná či spíše betonová, ladně prohnutou tanečnici, věž skleněná. S trochou nadsázky se dá říci, že návštěvník budovy může při vstupu tanečnici Ginger nahlídnout pod sukni. Na vrcholu věže symbolizujícího tenečníka je kupole s konstrukcí z kovových trubek potažená nerez síťovinou s oky o rozměrech 10 x 10 mm, zahalená do pomyslných vlasů. Představuje hlavu medúzy. Konstrukce byla dopravena na vrchol pomocí helikoptéry. Složitá akce byla komplikovaná, bohužel dnes z klasických důvodů. V nestřežené chvíli se podařilo dvěma neznámým mladíkům odcizit ze služebního vozu pracovníků MONTAIR mobilní telefon Eurotel, takže po určitou chvíli bylo spojení s pilotem přerušeno. Tančící dům se protančil ke svému otevření v roce 1996 a ještě téhož roku získal prestižní ocenění amerického časopisu Time v kategorii design roku.

Kostel sv. Michaela v Maršíkově byl postaven v roce 1609 na místě starší svatyně, která musela být pro špatný stav stržena. Kostelík se ve své původní podobě dochoval prakticky dodnes. Jen v roce 1757 bylo provedeno barokní cibulovité zakončení věže. V letech 1655-1657 proběhly větší opravy kostela, interiér byl vydlážděn velkými plotnami z krupníku. Další rekonstrukce proběhla na počátku 30. let 20. století, následně pak v roce 1964, 1972 a poslední v roce 2000. Kostel je podélného půdorysu s polygonálním závěrem, do střešní konstrukce vestavěnou osmibokou věží, předsíní a sakristií na severní straně. Loď kostela je 14 m dlouhá, 11,5 m široká a kněžiště má hloubku 6 m. Kostel kryje vysoká valbová střecha pokrytá šindelem. V interiéru se nachází oltář s obrazem archanděla Michaela (vysvěcen roku 1649) s novým obrazem namalovaným v roce 1670, obraz sv. Máří Magdalény v krásném vyřezávaném rámu (dar zdejšího rychtáře roku 1657). Boční oltáře Panny Marie, sv. Jana Nepomuckého a kazatelna jsou rokokové z let 1776-1777. Barokní část tvoří obraz Nejsvětější Trojice. Kostel má kazetový strop, v kněžišti se nachází dřevěná klenba napodobující pravou. Konají se zde pouze dvě mše do roka, jinak přístup do kostela umožní správce bydlící v jeho sousedství.

Uhelný trh, do něhož ústí Havelská a Rytířská ulice a ulička V Kotcích, tvořil jihozápadní cíp Havelské čtvrti. Byl pojmenován podle domu, který stával do roku 1807, uprostřed prostranství a v němž byla kovárna a havířská huť, kde se prodávalo dřevěné uhlí. Na jeho místě dnes stojí klasicistní kamenná kašna s plastikami Fr. Xavera Lederrera, kterou věnoval baron Jakub Wimmer k výzdobě Nových alejí, dnešní Národní třídy. Později byla kašna přenesena do Vrchlického sadů a v roce 1951 byla přemístěna sem. Uhelnému trhu se později začalo říkat Zelný trh, protože si tu své stánky zřídili zelináři a květináři a prodávali zde své výpěstky ze zahrad v okolí Prahy. Velké proslulosti si trh kromě široké nabídky potravinářského zboží a zeleniny dobyl svými kuchyněmi pod širým nebem nebo v podloubích zdejších domů. Krátce před polednem se přiřítily různé, né právě vábně vyhlížející kuchařky s nůšemi a obsadily svá tradiční místa. Pomocí pánví, na kterých bylo rozžhavené uhlí, přihřívaly hrnce plné knedlíků se zelím nebo brambor s kyselou omáčkou. Některé měly i pekáče se zaječí pečení, v nabídce nechyběly ani smažené vdolky. Zakrátko se uhelným trhem linula vůně teplého jídla, která by dnes u hygieniků určitě propadla, ceny však byly bezkonkurenční a tak šlo zboží rychle na odbyt. Jídlo se dávalo většinou jen na papír, říkávalo se za dva na dlaň. Uznávanou autoritou byla jistá paní Fróny, která provozovala pět kuchařských výdejních stanovišť. U ní se nedávalo na dlaň, ale jak pamětníci vzpomínají jen do přinesené nádoby. Jejím typickým originálním oslovením bylo: „Né, na ruku nedám, vy čuňata, přineste si nějaký ten střep.“ Zákazníci byly většinou svérázné pražské postavičky flašinetáři, metaři, žebráci a mnoho dalších z těch co měli hluboko do kapsy.