Jedno z nelépe dochovaný středověkých městských fortifikacích v českých zemích. Opevnění bylo budováno od poloviny 13. století až do začátku 16. století. Opevnění bylo až do třicetileté války opravováno, potom ponecháno svému osudu. Po posledním požáru na začátku 19. století bylo v souvilosti s rozšiřováním města vynuceno místní bourání hradeb a také zánik tří ze čtyř městských bran. Opevnění v podstatě tvořily dva hradební pásy z lomového kamene a místy kvádrů, vzdálené od sebe přibližně 14 m, mezi nimi se nacházel parkán, po kterém se pak pohybovali obránci města. Vnitřní hradba vysoká 6-7 m měla zkosené cimbuří, střílny a dřevěný ochoz. Bylo zpevněno pravoúhlými dovnitř otevřenými baštami. Vnější hradba pocházející z období pozdní gotiky byla zpevněna 18 půlválcovými věžemi vzdálených od sebe v rozmezí 50-100 m. Tyto věže vyčnívaly před hradbu aby umožnily boční palbu. Před vnější hradbou se pak nacházel příkop a val. Do města byl umožněn vstup pomocí čtyř bran, později doplněných předbraním. Do dnešní doby se dochovalo velká část městského opevnění na různých místech po celém svém bývalém okruhu. Dochovalo se také v různém stavebním stádiu 6 bašt, 16 z 18 půlválcových věží a jedna ze čtyř městských bran (Pražská). Mezi Ptačím rynkem a ulicí Růžová bylo dochované městské opevnění parkově upraveno.

Divadlo Hybernia se nachází v centru města, v Paláci U Hybernů . Hlavním repertoárem divadla jsou muzikály.

Malebná zřícenina bývalého gotického hradu Okoř se nalézá v okrese Praha- západ, asi 4 km severně od městečka Buštěhrad. Jeho počátky spadají do 13. století, kdy zde stál původní hradní objekt s výstavnou kaplí. Na Okoř je cesta… Dnešní podoba hradu pochází z přestavby, kterou kolem roku 1359 provedl jeho tehdejší majitel, bohatý pražský měšťan František Rokycanský ze Starého Města pražského. Příslušníci bohatých rodin si v okolí Prahy ve snaze vyrovnat se šlechticům budovali v průběhu 14. století četná výstavná sídla. Okoř patřil mezi ty největší. Do podoby hradu se významně zapsali koncem 15. století páni z Donína, kteří v 15. století zvýšili obranyschopnost Okoře, výstavbou vnějšího opevnění a dělostřeleckými baštami. Ve stavebních úpravách pokračovali i Bořitové z Martinic. Důležitou součástí obrany Okoře byl rybník, který jej obklopoval ze tří stran. Jako mnoho dalších českých hradů i Okoř byl těžce postižen za třicetileté války a noví majitelé jimiž byli jezuité z koleje u sv. Klimenta na Starém Městě pražském jej museli pro své potřeby barokně upravit. Po zrušení řádu Josefem II. v roce 1773 byl hrad ponechán svému osudu a velmi rychle zchátral. V 19. století znamenala zřícenina inspiraci pro mnoho romantických umělců. Od roku 1920 patřil Klubu českých turistů. Zřícenina hradu se rekonstruuje a je přístupná veřejnosti. Bohatá minulost, pestrá současnost Hrad je klasickou ukázkou velké blokové dispozice a v době svého vzniku náležel k nejvýstavnějším objektům v zemi. Dominantou zříceniny hradu je ve východní části torzo vysoké hranolové věže se zbytky raně gotické kaple v přízemí. Zřícenina hradu Okoř je oblíbeným cílem výletníků i cyklistů a zároveň jednou z našich nejzobrazovanějších hradních zřícenin. V letních měsících se zde konají šermířská vystoupení či výpravné bitvy a prostranství před hradem se stává dějištěm festivalů a koncertů. K nejoblíbenějším patří tradiční rozloučení s prázdninami  v podobě Festivalu Okoř. Dnes spravuje trosky hradu Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Pokud byste hledali v okolí ubytování, najdete ho v okolí Prahy.

Rozsáhlý areál Benešovy vily, nacházející se na soutoku Kozského potoka a Lužnice, je většinou hlavní turistickou zastávkou v historické části Sezimova Ústí. Podle Karla Čapka je Benešova vila v Sezimově Ústí krásná a sličná. Připomíná prý domy od Středozemního moře. Manželé Benešovi si ji nechali postavit podle projektu architekta Petra Kropáčka v letech 1929-1930. Když se Beneš stal v roce 1935 prezidentem, státní úředníci mu navrhovali, aby si za venkovské prezidentské sídlo zvolil zámek Lány. Beneš a jeho žena však dali zcela jednoznačně přednost svému obydlí v Sezimově Ústí. Měli sem oba blízko svými rodovými kořeny. Bratr prezidentův, Bedřich, tu zakoupil několik nemovitostí a Hana Benešová navštěvovala v Táboře základní školu. Manželé sem po svatbě v roce 1909 jezdili hlavně do Plané nad Lužnicí na prázdniny. Osobitý a zvláštní styl jejich vily byl ovlivněn jihofrancouzskou architekturou a doplněn rozsáhlou pěstěnou zahradou. Při projektování si Beneš přál mít nízkou střechu, jakou mají domy v jižní Francii. V roce 1930 to bylo v českém prostředí přání zcela ojedinělé. Pod plochou střechou je hladké průčelí, není na něm žádný historizující detail, je to dům bez říms. Budí dojem jednopatrového, a přece je to dům dvoupatrový. Vnitřní zařízení vily bylo za Benešova života velmi střízlivé, vkusné a cenné, zhotovené většinou na míru. Vše bylo poměrně malé a úměrné Benešově postavě. Jeho výška byla jen 163 cm. interiéry všech místností vybaveny originálními kusy starožitného nábytku. Jako doplňky rozestavili po celém interiéru dary přátel a dary z Benešových cest diplomata a prezidenta. Byl zde bohatě zdobený gotický trůn z 15. století, gotický čtecí pult s figurální a ornamentální polychromovou řezbou, středověká ikona, Hollarovy rytiny Pohledy na Prahu a Léto, Švabinského grafiky, obrazy Preislera, Rabase i perské koberce.Podobu zahrady spolu se zahradními architekty nadlouho ovlivnila i Hana Benešová. Byly tu prvky anglické a japonské zahrady, poskytující nové pohledy na Benešův dům z travnatých ploch, z altánů i z mohutných balvanů a od stromoví hustého lesa. Na konci lesního parku byl vybudován tenisový kurt.Po zvolení Beneše prezidentem prodělala vila, hospodářské objekty i celá zahrada podstatné úpravy. Na střeše vily byla vztyčena prezidentská standarta a československá státní vlajka. U brány do zahrady se objevila Hradní stráž. Byla zřízena rozsáhlejší knihovna, samostatná kancelář pro prezidentského sekretáře. Nutností bylo zřídit i hostinské pokoje pro častější návštěvy. Do vily přijížděly návštěvy politiků i představitelů kultury, mezi nimiž byl zvlášť vítaným hostem spisovatel Karel Čapek. To vše přispělo k rozkvětu samotné Sezimova Ústí. Ze Sezimova Ústí odjel prezident 22. září 1938 do exilu, kde zahájil otevřený boj za obnovu Československé republiky. Během německé okupace byla prezidentova vila vypleněna gestapem a německou armádou. Vedle nábytku, uměleckých předmětů a osobních věcí byla rozkradena i obsáhlá odborná prezidentova knihovna, čítající na 12 000 svazků. Po vítězném návratu z exilu bylo vila opravena a prezidentem opět využívána. Když se 2. června 1948 vzdal po komunistickém puči prezidentské funkce, opustil Pražský hrad a natrvalo přesídlil do svého domu v Sezimově Ústí. Zde ve své vile zemřel 3. září 1948. Místem jeho posledního odpočinku je hrobka na místě bývalé kamenné kazatelny mistra Jana Husa. Tehdejší první dáma republiky Hana Benešová sem byla po utajeném pohřbu pochována v roce 1975. Vila prošla v 70. letech rekonstrukcí a nyní je majetkem Úřadu vlády České republiky a pro veřejnost je otevřena pouze její část s parkem a hrobkou. Teprve v roce 2000 byl naplněn testament hany Benešové, která si z vily přála vybudovat muzeum a památník jejího chotě. V době státních svátků a ve výroční dny narození a úmrtí dr. Edvarda Beneše jsou pro veřejnost zpřístupněny dvě dobově rekonstruované místnosti - pracovna dr. Beneše a jeho ložnice.