Holešovický přístav byl vybudován v letech 1892-1894 a významně ovlivnil život této městské části. Rozprostírá se na ploše cca 8,5 ha, hloubka vody dosahuje cca 4,6 m, jeho délka podél pobřeží je cca 900 m a šířka dosahuje až 200 m. Přístav disponuje potřebným zázemím v podobě skladů, zařízení, či administrativních budov. S městem je spojen jak silniční, tak železniční dopravou.Úžlabí Na Maninách se tehdy pánům ze zastupitelství královského hlavního města Prahy jevilo jako ideální pro zřízení centra všech druhů doprav – železniční, silniční a vodní. Zástupci obce tady viděli s ohledem na přilehlý stupňovitě stoupající terén, který leží nad „velkou vodou“, i možnost zbudování ochranné hráze proti povodním a odchodu ledů. A tak ze zemských prostředků velkoryse vyčlenili v dubnu roku 1890 dva miliony zlatých, přičemž na stavební práce holešovického přístavu připadla částka 1.230.000 zlatých. Slavnostní zahájení prací na výstavbě přístavu probíhalo od samého rána 1.6.1892. Tvar a velikost plochy přístavu závisely na daných, poměrně obtížných místních vodních poměrech. Proto jeho stavitelé navrhli příhodný podélný půdorys, které poskytoval mnohem větší plochy pro překládání zboží. Přístav je dlouhý 750 metrů a k jeho délce je nutné připočítat ještě dalších 240 metrů na straně při vjezdu. Už tenkrát mohl holešovický přístav směle konkurovat ostatním nejen říčním, ale i přímořským přístavům Evropy. Zemní práce byly zahájeny ještě před zmíněnou slavností na začátku června 1892. Při stavbě se tenkrát vyhloubilo a odvezlo úctyhodných 513.000 m3 zeminy. Pracovalo se ve dne v noci nejmodernějším rýpadlem, který dodala lübecká strojní společnost. Staveniště bylo osvětlováno, aby se práce nemusely přerušit ani v noci, takže budoucí přístav tehdy zářil do vzdálenosti několika kilometrů. Zemní práce byly dokončeny v rekordním čase, už za 6 měsíců. Přes zimu měla navršená zemina dostatečný čas na slehnutí, a tak se na jaře mohlo začít s dlážděním. Stavba proplachovacího kanálu šla také rychle kupředu. Dělníci přes léto odstranili vrchní vrstvu zeminy a protože tady vyčnívala skála, bylo nutné ji odstřelit. Aby měl kanál potřebnou hloubku, bylo odvezeno přes 30.000 m3 kamene. Na začátku prosince, přesně na den svaté Barbory roku 1893 byl kanál slavnostně naplněn vodou. Koncem roku 1893 byly hrubé zemní i vodní práce dokončeny. V dalším roce byly na pořadu dodělávky: poslední úpravy hráze, úpravy příjezdu, překladiště a tak v listopadu mohl přístav zahájit svoji činnost. V současné době se celý areál užívá jako zimní ochranný přístav a jako obchodní centrum. Disponuje 8 ha vodní plochy a přes 16 ha tvoří pozemní část. Jeho technologické, provozní a stavební vybavení je natolik rozmanité, že umožňuje manipulaci a skladování všech druhů zboží. Jsou tu velké sklady, speciální překladové rampy, lodní výtah, portálový jeřáb.. Technika je nová, ale jedno zůstalo z těch dob: Je to jediný přístav v Praze, který je uzlem tří druhů doprav: železniční, silniční, vodní. Do roku 1992 byl přístav majetkem státu. V květnu 1992 byl založením a.s. České přístavy dovršen jeho privatizační proces, který trval téměř 2 roky. Přístav je technickou památkou a vedle novostaveb se tu krčí i stará historická budova, v níž kdysi sídlil personál celé přístavní expozitury. Hodiny na její věži stále odměřují čas. V současné době rostou na pozemku bývalého Holešovického přístavu moderní obytné domy pod projektem Prague Marina.

Prostý dřevěný toleranční kostelík ve Velké Lhotě byl postaven v období po vydání Tolerančního patentu (1781). První bohoslužba se konala v roce 1783. Objekt je srouben ze smrkových klád, interiér je stejně prostý jako stavba sama, bez obrazů a soch. Nemá vytápění ani elektrické osvětlení. Přesto je ojedinělý a to svými zachovanými typickými rysy tolerančních kostelíků. Zejména pak v interiéru se zachovalo původní uspořádání lavic kolem oválného stolu a umístění kazatelny na té široké straně proti vchodu. Kostel svým bohoslužebným účelům slouží dodnes.

Mozaiku vytvořila M. Foesterová podle kartónuv K. svolinského z roku 1939.

Kostel sv. Haštala byl postaven v první polovině 14. století v gotickém slohu. Barokní podobu dostal přestavbou po poničení požárem v roce 1689. Rekonstrukci řídil P. I. Bayer. Pozůstatky gotické stavby patří mezi takzvanou ušlechtilou pražskou gotiku. Interiér kostela je převážně barokní. Hlavní oltář je novorenesanční a je dílem architekta A. Bauma. Zdobí ho obraz sv. Haštala od J. Scheiwla z roku 1884. Sakristie kostela je vyzdobena původními gotickými nástěnnými malbami, hlavami apoštolů, pocházejícími přibližně z roku 1500. Jsou doplněny obrazy Ukřižování a Poslední večeře. V interiéru je také sousoší Kalvárie od F. M. Brokoffa z roku 1716, Mezi klenoty kostela patří také cínová křtitelnice s figurální výzdobou, která pochází z přelomu 15. a 16. století.Na Haštalském náměstí již mnoho starých domů není, i když samotné náměstí patří k nejstarším v Praze. Také kostel sv. Haštala patřím k těm nejstarším. Kostel sv. Haštala je čtyřlodní gotická podélná stavba s hranolovou věží, stojící v místech staršího kostela románského. Vystavěn byl ve 14. století a po velkém požáru v roce 1689 barokně upraven Pavlem Ignácem Bayerem. Stavebně ušlechtilý severní dvoulodní prostor z konce 14. století s velice štíhlými pilíři, nesoucími žebrovou klenbu, patří k nejlepším projevům pražské gotické architektury. Tady je umístěno i sousoší Kalvárie, dílo Ferdinanda Maxmiliána Brokofa z roku 1716. Novorenesanční oltář je od architekta Antonína Bauma. Původní gotické nástěnné malby představující hlavy apoštolů jsou v sakristii doplněny malbami Ukřižování a Poslední večeře Páně z doby kolem roku 1500. Velice vzácná je i figurálně zdobená cínová křtitelnice z roku 1550. Zasvěcení kostela sv. Haštalovi je neobvyklé nejen v Praze, ale i ve střední Evropě. Svatý Haštal je mučedník z třetího století, byl tajným křesťanem. Jakožto pokladník císaře Diokleciána, známého krutým pronásledováním ctitelů Krista, bydlel v císařském paláci a podle hesla pod svícnem bývá největší tma, ukrýval křesťany přímo ve svém obydlí. Došlo však k prozrazení a Haštal byl natažen na skřipec a ukrutně bičován. Poté byl ještě zaživa uvržen do hluboké jámy a zasypán pískem. Jeho atributem je rýč nebo lopata jako odkaz mučednické smti. V minulosti psali matriku u sv. Haštala kostelníci. Jak se však říká, asi byl jeden lepší než druhý. Když v roce 1622 nastoupil nový kostelník, o svém předchůdci napsal, že byl „kreténský, nevěrný a zpronevěřilý“. Sám pak vydržel dělat kostelníka jeden rok. Nový kostelník, který přišel v roce 1623, zaznamenal, že „... ten kostelník Šimon Šmíd, řečený Kavka, jenž doposud psal matriky, pánům osadním dvě kaple zloupal, truhly a almary falešnými klíči zotvíral, svícnů mnoho pokradl, měděnici měděnou a knihy některé vzal a spravedlivě zaloužil šibenici“. Zajímá zpráva poutající ke kostelu se dochovala z roku 1704. Tehdy se do chrámu vloupali dva svatokrádežníci, vojáci, a oloupili sochu Panny Marie o perly. Byli lapeni, přiznali se, že i jinde kradli, načež byli bez milosti oba oběšeni. V kostele byl v roce 1820 pokřtěn vynikající český malíř Josef Mánes. Stejně jako u jiných pražských kostelů i při sv. Haštalu byl hřbitov, definitně zrušený v roce 1832. Součástí hřbitovního zařízení byla budova kostnice čp. 1041/6 s barokní kaplí Nejsvětější Trojice. Urbanisticky pozoruhodný objekt stojí dodnes, ale svému původnímu účelu už neslouží.