Muzeum luhačovického Zálesí se zaměřuje na poznávání historie a kulturních tradic regionu v okolí Luhačovic. V moderních prostorách kulturního domu Elektra je k vidění expozice Známé i neznámé Luhačovice. Jedná se o sondu do Luhačovic na počátku na 20. století. Návštěvníkům se odkryjí Luhačovice jako centrum tradičního národopisného regionu, který nazýváme luhačovické Zálesí, jako místo s výskytem léčivých vod a rozvíjejícím se lázeňstvím a za třetí jako specifickou městskou část, vyrůstající mezi vesnicí a lázněmi. Muzeum tímto způsobem ukazuje národopisnou sbírku luhačovické muzejní společnosti z dvacátých let 20. století, a zároveň sběry z posledních let, zaměřené na dokumentaci luhačovického lázeňství a historie obce. Expozici doplňují krátkodobé výstavy a doprovodné programy pro školy a veřejnost. Stálá expozice Lidové umění Luhačovického Zálesí - expozice je umístěna v 1. patře budovy muzea. Luhačovické Zálesí představuje z etnografického hlediska charakteristický region, ve kterém se střetávají vlivy Valašska, Slovácka a Hané. Výsledkem je vznik lidové kultury s osobitými rysy, které odlišují Zálesí od jiných národopisných oblastí. S historií muzea je neoddělitelně spjato jméno universitního profesora a významného etnografa Antonína Václavíka. Vystaveny jsou modrotiskové formy, zařízení interiéru, hrnčířské výrobky a fajánse, lidový kroj, obrázky na skle, polychromované plastiky. Lidovou architekturu a kroj dokumentují akvarely Ferdyše Duši a studie Joži Uprky a Františka Hlavici. Luhačovické lázeňství - dokumentuje historii a vývoj lázní i města Luhačovic. Muzeum v Luhačovicích je pobočkou Muzea Jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Malé Potštátské skalní město můžeme spatřit podél silnice č. 440 vedoucí z Potštátu do Hranice na Moravě. Skalní město tvoří uskupení několika výrazných skalisek v údolí říčky Veličky, tvořené odolnými usazeninami z doby karbonu. Skály mají název jako Čertovo kopyto, Skřítovky skály, Kámen vdavekchtivých dívek, Nebesa či Kosí údolí. Místo je oblíbené také horolezci. I když se svým rozsahem nemůžou rovnat známým skalním městům, přesto stojí za návštěvu. Pro jejich návštěvu je nejlepší v době vegetačního klidu, jinak pohled na skály většinou zakrývají listnaté stromy. Údolím vede naučná stezka a na několika místech jsou informační panely.

Na návrší uprostřed obce stojí barokní kostel sv. Máří Magdalény. Vznikl na místě starší stavby z podnětu vévodkyně Františky Toskánské v letech 1699-1714. Chrám navrhl italský stavitel Octavio Broggio. Na východní straně přiléhá ke kostelu ambit s kaplí a vymalovanými zastávkami křížové cesty.

Pasionál abatyše Kunhuty je soubor pěti duchovních textů z počátku 14. století vzniklý z popudu Kunhuty Přemyslovny.První text byl sepsán již okolo roku 1312 a celé dílo bylo dokončeno někdy okolo roku 1321, v době Kunhutiny smrti. Na tvorbě Pasionálu se podílel kanovník Beneš a také významný dominikán a později inkvizitor Kolda z Koldic. Beneš rukopis iluminoval (vymaloval), přičemž jeho práce po umělecké stránce dosahuje kvalit francouzského královského dvora. Ilustrací je celkem šestadvacet, jsou na nich zobrazeny divadelní scény, které se hrály v klášteře sv. Jiří na Velikonoce. Svůj výtvarný doprovod doplnil Beneš i vlastními verši, z nichž čiší nevšední nadání.Pasionál tvoří soubor pěti duchovních textů a je metaforou o utrpení církve. Prvním text je Podobenství o nepřemoženém rytíři z roku 1312 (autorem je Kolda) a o rok později byl iluminován. Rytířem je zde Ježíš Kristus a Panna či nevěsta Kristova symbolizuje lidskou duši. Nevěsta a Kristus splynou v jedno, což Beneš ztvárnil splynutím jejich svatozáří.Následují dvě středověké velikonoční básně o Panně Marii a skladba O nebeských příbytcích (jistým autorem je opět Kolda, který ji napsal roku 1314. Poslední dva texty jsou Pašijové kázání papeže Lva a Pláč Máří Magdaleny a vznikly zřejmě až po roce 1321, tedy po Kunhutině smrti. V Pasionálu byla nalezena i Kunhutina modlitba.Pasionál lze brát i jako jakýsi středověký orloj. Kristus je pojat jako Slunce a jeho nevěsta jako Venuše. Andělé jsou hvězdy, ďábel - had je démon tmy a zimy nebo souhvězdí podzimního hada a Kristův kříž je pojat jako křížení nebeského rovníku a ekliptiky.V knize je vložen dvoulist, kde je abatyše Kunhuta zobrazena jako princezna (korunována dvěma anděly) a jako nevěsta Kristova. Její podobizna je ovšem rozmazaná, snad byla slíbána coby vzácná relikvie.