Zámek Zábřeh, okres Šumperk.

Obec vlastnila od roku 1088 vyšehradská kapitula, které ji věnoval Vratislav II. Od té doby se vystřídalo několik majitelů. Církevních i světských. V roce 1420 Braník získala pražská obec. Nejrozšířenějším způsobem obživy obyvatelstva v té době byl rybolov a obchod se dřevem. V pozdější době zde vznikl jediný průmyslový podnik a to těžba vápence a jeho zpracování v palírně vápna. K Praze byl Braník připojen v roce 1922. Název je odvozen od obraného vrchu ležícím nad Braníkem.Braník, dnes část Prahy 4, leží při ústí Kunratického potoka na svahu branické skály, svažující se jihozápadně k břehu Vltavy. Skála je z devonského vápence. Místy dodávají krajině typický krasový ráz, takže Braníku a Podolí by se dalo hovořit jako Malém pražském krasu. Předpokládá se, že v nejstarších dobách sahala Branická skála až k samotné Vltavě a uzavírala tak přístup do pražské kotliny. S levým břehem spojoval Braník brod. Teprve odlámáním skály byla ve středověku uvolněna cesta z Prahy přes Podolí a Dvorce do Bráníka. První historickou zmínku o Braníku nacházíme už v zakládací listině vyšehradské kapituly z roku 1088. Ta je však odborníky považována za padělek, a proto větší jistotu o době založení máme až ve 14. století. Pokud jde o původ jména, jazykovědci tvrdí, že kořeny pojmenování musíme hledat ve slově branný – opevněný, ohrazený, ozbrojený. Takže milí Pražané, vždycky Braník a ne Bráník! Ve druhé polovině byly také na branických stráních zakládány vinice. Odpradávna se tu obchodovalo s dřívím a ve 14. století se tady lámal vápenec. Když vylamovali cestu podle skály z Braníka do Prahy, stál už zde dominikánský dvůr, jemuž patřilo mnoho pozemků v obci a okolí.

Chráněné území Drahaně se rozkládá na pravém břehu Vltavy od Troje po Drahanskou rokli, kterou prochází severní hranice Prahy. Vyhlášena byla v roce 1990 Národním výborem hlavního města Prahy jako oblast klidu. Zákon ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny pak převedl všechny oblasti klidu do kategorie Přírodních parků. Území Drahaně je chráněno stavební uzávěrou.  Veškeré zásahy do tohoto prostoru jsou podmíněny souhlasem Magistrátu hlavního města Prahy. Za hranicí Prahy navazuje na přírodní park Drahaň - Troja přírodní park Dolní Povltaví, který se rozkládá v okresech Praha - východ a Mělník. Chrání pravý břeh Vltavy od Prahy až po jižní okraj Kralup.

Vchynicko-tetovský kanál měl za úkol dopravit těžené dřevo v této oblasti Šumavy do řeky Otavy. Tento kanál vyprojektoval stejně jako Schwarzenberský plavební kanál ing. Josef Rosenauer. S výstavbou bylo započato v polovině roku 1799. Kanál obcházel nesplavné koryto Vydry. Na jaře roku 1800 na stavbě pracovalo 203 tesařů, 108 zedníků a okolo 1000 nádeníků což mělo za následek dostatek pracovních příležitostí pro tento kraj. Na výstavbu kanálu následovaly i další práce aby byla zajištěna plavební cesta do Prahy. Znamenalo to proražení kamenných prahů v korytě řeky Křemelné, odstranění kamenů v Otavě a úpravě koryta Vltavy. Oficiální povolení k plavbě bylo uděleno 3.9.1801.Vlastní kanál dlouhý 17,8 km se sestával ze tří částí spojených kamennými skluzy a závěrečného skluzu do Křemelné. Začíná u hradlového mostu před obcí Modrava a končí trubním skluzem nedaleko obce Srní. Kanál překonává na celou svoji délku výškový rozdíl 243 m, spád má ale někde okolo 2-3 promile což umožňovalo rychlost plavení 4 km/hod. To byla bezpečná rychlost nejen pro kanál, ale i pro plavené dřevo. Dostatek vody pro plávku zajišťoval systém 8 nádržek nazývané také „Švele“, které byly budovány na horních tocích potoků. I když dokázaly akumulovat celkem 90.000 m3 vody plavilo se jen v průměru 30 dní v roce většinou v měsících dubna a května. Dnes se již vodní nádrže nevyužívají. Dřevo které se v kanelé plavilo mělo délku cca 75-100 cm, takže šlo spíše jen o dřevo určené jako palivové. Kanál nebyl uzpůsoben pro plavení dlouhých kmenů. Ty byly nadále sváženy volskými potahy k řece Otavě. Plavební cesta i kanál sice pomohla k vyššímu zhodnocení dřeva, zaroveň znamenala další neřízenou těžbu a drancování lesa. Jeho výsledkem bylo rozsáhlé odlesnění panství, kterého se zděsil i sám kníže Schwarzenberg. Asi po 40 letech klesla poptávka po dříví, které více nahradilo uhlí z povrchových těžeb. Nového oživení plavby nastalo po noci 26.10.1870, kdy vichřice a následná kůrovcová kalamita zlikvidovala poslední zbytky pralesa na Šumavě. K plavení dřeva přestal kanál nadobro sloužit v roce 1958. Za celou dobu přepravil 4.000.000 m3 dřeva. Od roku 1942 je využíváno 9 km plavebního kanálu (od rechlí po Mosau) pro účely vodní elektrárny. Z lokality Mosau, z tzv. vtokového objektu je voda sváděna potrubím o délce 3.218 m do akumulační nádrže Sedlo. K překonání údolíček s výškovým rozdílem pouhých 10 m byly využity dvě shybky. Ze Sedla putuje voda do vyrovnávací komory tzv. vodního zámku a odtud padá tlakovým potrubím o délce 900 m s výškovým rozdílem 216 m do vodní elektrárny Vydra na Čeňkově pile. Na plavebním kanále se nachází celkem osm historických obloukových mostků, které také chrání tento kanál. Stavěly se z místního kamene, hlavně žuly. Nejdůležitějším kamenem těchto mostků je ten úplně prostřední tzv. vrcholový klenák, ten drží most pohromadě, bez něj by se zřítil.