Bludiště na Petříně bylo vybudováno v roce 1891 Klubem českých turistů. Stavba je zmenšeninou bývalé vyšehradské brány Špička, která byla postavena jako součást opevnění ve 14. století za vlády Karla IV. Do dnešní doby se dochovaly pouze její zbytky, které lze vidět na Vyšehradě v ulici V pevnosti mezi Táborskou a Leopoldovou bránou. V Bludišti na Petříně je malba od K. Liebschera, A. Liebschera a V. Bartoňka, která zachycuje výjevy z bojů Pražanů se Švédy na Karlově mostě v roce 1648. K obrazu vede chodba vyplněná různě zakřivenými zrcadly. Právě ta je vyhledávaná návštěvníky Prahy i Pražany. Poskytuje zábavu nejen dětem, ale i dospělým. Původně pavilon KČT na Zemské jubilejní výstavě. Dřevěná romantická stavbička, replika devítivěžové brány Špičky, brány kterou dal na Vyšehradě postavit Karel IV. Z té se na Vyšehradě zachovalo jen nepatrné torzo. Po skončení výstavy byl pavilon přenesen zde a instalováno v něm populární zrcadlové bludiště.

Krematorium Strašnice bylo postaveno podle projektu A. Mezery v letech 1929 – 1930.

Novorenesanční zámek Nový Stránov stojí na ostrohu nad Skalským potokem u obce Jizerní Vtelno na Mladoboleslavsku. Historie zámku Na místě zámku Nový Stránov stála původně tvrz, na jejímž místě byl v letech 1463-1468 postaven gotický hrad Jarošem ze Svojovic. Z této doby se zachovala výrazná kamenná věž. Hrad byl tehdy centrem poměrně rozsáhlého panství, které ve 2. polovině 16. století drželi Berkové z Dubé. Za nich a i dalších majitelů došlo k renesanční přestavbě hradu. Poslední pozdně renesanční fáze přestavby probíhala již za Viléma Slavaty z Chlumu. V tomto stavu přetrval zámek vlastně až do poloviny 18. století, kdy se jej v roce 1746  ujali Příchovští z Příchovic. Za Jana Příchovského došlo roku 1767 v zámeckém areálu k výstavbě kostela sv. Václava, jehož autorem byl František Heger. V té době se uskutečnila i změna vnějšího vzhledu, zvláště vznikly unikátní otevřené arkády. Svůj dnešní až pohádkový vzhled získal zámek při poslední novorenesanční přestavbě na konci 19. století. Plány přestavby pocházejí od architekta Josefa Schulza, Josefa Mráze a pražského kameníka Josefa Víška pro Marii z Valdštejna - Vartemberka. V roce 1917 koupil Stránov Josef Šimonek, prezident Škodových závodů v Plzni. Po roce 1945 bylo sídlo využíváno pro účely JZD a později jako dětský domov. Tuto dobu prakticky nepřežil kostel sv. Václava. Od roku 2003 je stránovský zámek opět v soukromých rukou, byl navrácen potomkům posledního majitele Ing. Jaromíru Šimonkovi a jeho sestře MUDr. Blance Horové. Zámek dnes Zámek je architektonicky výjimečný, i když jsou jeho interiéry nevybaveny příliš bohatě, určitě stojí za návštěvu. V areálu je vidět postup probíhajících rekonstrukcí. Je zde možné vidět již zrenovovaný kostel sv. Václava. Za zmínku určitě stojí mohutná šestiboká hradní věž z 15. století. Po návštěvě zámku můžete zavítat také do Mladé Boleslavi, kde je k vidění celá řada památek. Můžete se zde také pohodlně ubytovat.

Území bylo chráněným přírodním výtvorem vyhlášeno v roce 1964. Má rozlohu 25,35 ha a rozkládá se na katastru Liboc. Divoká Šárka patří mezi nejkrásnější, nejznámější a také nejnavštěvovanější přírodní lokality v Praze. Masív je tvořen buližníkovými skálami s hlubokými údolími. Vyskytuje se zde řada vzácných živočišných a rostlinných druhů. Územím protéká Šárecký potok, který ústí do vodní nádrže Džbán. V počátcích českého státu zde bylo významné hradiště ovládající značné území.Tradiční cíl vycházek Pražanů, jedno z nejhezčích a nejromantičtějších míst na pražském území. Jméno tohoto skalnatého údolí, protékaného Šáreckým potokem, je spojeno s romantickými pověstmi o Šárce, která během dívčí války z příkazu své velitelky Vlasty vlákala do pasti zamilovaného Ctirada a vydala jej tak na smrt. Podle jiné pověsti prý vedl přes soutěsku Džbánu dřevěný most, po kterém každý večer jezdila za Přemyslem do Stadic kněžna Libuše. Eduard Štorch sem zase umístil část děje svých knížek pro děti Osada Havranů a Lovci Mamutů, zasazené do dávného pravěku. Především je však Divoká Šárka přírodní rezervací o rozloze 25,34 ha vyhlášenou v roce 1964. Na zdejších výslunných stráních se dochovala teplomilná vegetace skalních stepí. Roste tu například koniklec luční načernalý, kavyl Ivanův, tařice skalní. Území se rozděluje na dvě části a každé má svoje výstižné pojmenování. Pokud vstoupíme do Šárky směrem od západu, vejdeme nejdřív do části nazývané Divoká Šárka. Tato část má podobu úzké skalnaté rokle, sevřené strmými stěnami, vymodelovanými z buližníků. Pozoruhodné je již vstupní soutěska Džbán, kterou začal hloubit dnešní Šárecký potok již v době třetihor v měkkých horninách svrchní křídy. Když se pak dostal na úroveň níže položeného velmi tvrdého buližníkového podloží, nemohl už směr svého toku měnit a dále se do něj zařezával. Až vyhloubil dnešní kaňonovité údolí. Velmi malebná partie je Dívčí skok. Právě odtud prý skočila do hlubin výčitkami pronásledovaná Šárka. Dívčí skok je vynikajícím výhledovým místem, nikoliv ale jediným. Naproti tomu druhá východní část území se nazývá jako Tichá Šárka. Toto pojmenování je výstižné, od Jenerálky se údolí rozšiřuje, je prostornější a přehlednější, mnoho strání je povlovnějších a zalesněných. Dominantou už nejsou jen ojedinělé skalní útvary, ale vyvýšenina s kostelíkem sv. Matěje. V celém údolí se setkáme s řadou bývalých mlýnů a usedlostí. Ještě počátkem 20. století zde vedla jen úzká polní cesta.