V Heřmanově Městci, v okrese Chrudim, v Pardubickém kraji mělo židovské osídlení velmi dlouhou tradici. Prvé zmínky o Židech v Heřmanově Městci a okolí se začínají objevovat v historických pramenech od 15. století. Velmi zachovalý Židovský hřbitov je doložen k roku 1667. Další rozmach židovského osídlení v Heřmanově Městci znamenal rok 1686. V tom roce morová epidemie zkosila velký počet místních obyvatel, proto majitel panství, hrabě Ferdinand Leopold Špork, pozval Židy k osídlení prázdných domů. Židovská modlitebna změnila během roků několikrát své místo i prostředí. Nejstarší modlitebna heřmanoměsteckých Židů stála v původní židovské čtvrti v dnešní Pokorného ulici. Po požárech v 17. stol. bylo židovské obyvatelstvo přesídleno do dnešní Havlíčkovy ulice. Roku 1760 si tam postavili barokní synagogu, kterou v roce 1870 přestavěli do dnešní novorománské budovy. Autorem plánů byl architekt František Schmoranz. O pár let dříve tu již stála také budovy židovské školy, která k synagoze přiléhá. Škola působila v budově až do svého zrušení v r. 1909. Také byla úředním místem a bytem krajského rabína. V úrovni prvního patra byla spojena krytou balkonovou chodbou s ženskou galerií synagogy. V synagoze se bohoslužby konaly do 2. světové války. Po začátku okupace byly náboženské obřady zakázány. Vybavení synagogy bylo odvezeno do shromaždiště  předmětů v  židovském muzeu v Praze. Ze štítu synagogy byly odstraněny desky desatera Během války sloužila synagoga jako skladiště. Od roku 1949 využívala její prostory k bohoslužebným účelům Českobratrská církev evangelická. Synagoga a později i budova židovské školy postupně chátraly. Spojovací chodba mezi nimi byla v roce 1952 zbourána. Školu i synagogu od Českobratrské církve vykoupilo v polovině 80. let město. Na přelomu tisíciletí byly oba objekty krásně zrekonstruovány a využívají se ke kulturním účelům. V rámci rekonstrukce byla obnovena spojovací balkonová chodba mezi galerií v synagoze a prvním poschodím bývalé židovské školy. Do štítu synagogy byly vráceny desky desatera a na čelní stěně obnoven hebrejsky psaný text starého žalmu. Dochoval se také dřevěný svatostánek, dřevěná ženská galerie i ornamentální výzdoba. Budova židovské školy dnes slouží jako galerie.

Vystupujeme na prostranství památníku. Míjíme široké mísy na podstavcích po obou stranách, ve kterých při slavnostních příležitostech hoří ohně. Před námi se tyčí mohutná bronzová jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova. Socha má oslavovat proslulé Žižkovo vítězství nad křižáky v roce 1420. Jak to ale tenkrát bylo. Začneme 1.3. roku 1420 kdy papež Martin V. vyhlásil proti kacířským Čechům, kteří se nechtěli vzdát myšlenek Jana Husa, křížovou výpravu. Do jejího čela se ochotně postavil Zikmund Lucemburský, legitimní ale Čechy odmítaný dědic trůnu. Cíl byl jasný, ovládnout Prahu. Té přispěchaly na pomoc husité z východních Čech, Žatce, Loun a Slaného. Během května a června vyrostlo u Prahy stanové město, v němž čekalo na rozhodující střetnutí 80.000 křižáků. Husité měli k dispozici 15.000 bojovníků, pro něž vybral Žižka místo tady na hoře Vítkov. V neděli 14.7.1420 kolem čtvrté odpoledne vše začalo. Křižáci se zvedli z ležení na levém břehu řeky. Jeden houfec za druhým se pustili přes brod aby zaútočili na Vítkov. Po jeho dobytí měl být zahájen útok z Vyšehradu na Nové Město a po Karlově mostě na Staré Město. K rozhodujícímu střetnutí došlo na Špitálském poli kde je dnes čtvrť Karlín. Odtud křižáci po nedlouhé bitvě doslova prchali. Na 16.000 mužů se chtělo spasit útěkem přes řeku a stovky jich přitom utonulo. Císař Zikmund se dal potom 28.7. na Pražském hradě korunovat, ale hned poté vzal nohy na ramena i on. Za jezdeckou budovou stojí monumentální budova Památníku národního osvobození, vybudovaná v letech 1927-32. Tvrdým oříškem stavby byla doprava materiálu, která se nakonec uskutečňovala po železnici a pro dopravu písku byla instalována lanovka z Husovy třídy. Pak také různorodost terénu a při kopání základů byla objevena síť podzemních chodeb a vyzděných sklepů, pozůstatek viničné minulosti Vítkova. Základním konstrukčním prvkem této neobvyklé stavby je pilířová betonová soustava obložená žulovými kvádry. Spodní část byla projektována jako pohřebiště, horní, slavnostní síň měla sloužit pietním aktům a státním pohřbům. Stěny interiéru byly obloženy mramorem, fasáda, venkovní schodiště a dlažba jsou ze žulových desek a kvádrů. Budova je 142 m dlouhá, téměř 28 m široká a dosahuje výšky 31,5 m. Jakmile byla hrubá stavba na sklonku roku 1933 dokončena, byla vypsána soutěž na její uměleckou výzdobu. Realizace byla nakonec svěřena sochaři Karlu Pokornému, jehož čtyři reliéfy symbolizují Útok, Obranu, Umírání a Oběť. Bronzové svícny a reliéfní výplně ve dveřích jsou dílem Jaroslava Horejce. Za okupace německým vojskem bylo sice povoleno že památník může svému účelu dál sloužit pod podmínkou že bude odstraněna výzdoba, která uráží němce. To byl pro naše lidi signál, aby se pokusili umělecká díla zachránit a díky statečnosti českých občanů se to podařilo. V listopadu 1942 obsadili památník okupanti. S příslovečnou pečlivostí začali sepisovat bronzový materiál, který měl být zabaven pro válečné účely, jako tisíce a tisíce zvonů z věží českých a moravských kostelů. Koncem války sem nacisti přemístili výstrojní sklady. Dne 14.7.1950 byl odhalen bronzový jezdecký pomník Jana Žižky a novináři zdůrazňovali, že jen samostatný palcát tohoto vůdce váží přes půl metráku. Toto monumentální dílo, výsledek 11 letého úsilí prof. Bohumila Kafky, je 9 metrů vysoké, kůň měří na délku necelých 10 metrů a socha sestavená z 39 bronzových dílů, svařovaných na místě váží 16,5 tuny. Z dalších částí můžeme vyjmenovat kompletní nohy jezdce 398 kg; ruka 195 kg; hlava 105 kg; meč 110 kg; palcát 52 kg; ocas koně 400 kg atd. Z údajů UNESCO vyplývá, že jde o největší bronzovou sochu na světě. Komunistický režim využil památník jako pohřebiště byzantského stylu pro zasloužilé straníky. Když 14.3.1953 Klement Gottwald zemřel vezli ho po Praze jako sněhurku v rakvi se skleněným víkem, potom ho balzamovali, a protože Sovětský svaz byl náš vzor, muselm být Gottwald jako Lenin uložen do mauzolea a jeho tělesné ostatky byly nesmírně nákladným způsobem léta udržovány ve stavu umožňujícím veřejnou prohlídku. Přesto se však tělo rozkládalo nadále a později musel být zpopelněn a byla tu uložena pouze urna. Po listopadu 1989 byla urna spolu s urnou jeho manželky Marty převzata pracovníky ÚV KSČM a odvezena. Památkou na roky komunistické totality zůstaly dvě bronzové plastiky venku za památníkem a drobná výzdoba. Dnes stále zatím čeká památník na svoje smysluplnější využití.

Mozaiku vytvořila M. Foesterová podle kartónuv K. svolinského z roku 1939.

Modřanské kino promítalo filmy již roku 1919 a patřilo k prvním kamenným kinům v Praze. Původní jméno bylo "Bio Lido", název se odvodil od umístění v prostorách Lidového domu. V období Protektorátu bylo kino přejmenováno na Viktoria. Od konce války do roku 1948 pak neslo jméno Vlast. Roku 1950 proběhla rekonstrukce, při níž byl sál otočen o 180 stupňů. Původní obloukovitý portál jeviště je patrnný ještě dnes. Dnes kino, které stále zachovává atmosféru starého biografu, nabízí sál s 200 sedadly. Uvádí běžnou filmovou distribuci. Součástí kina je i Café Biograf.