Velkopřevorský mlýn pochází ze 13.století. Podle dochovaných dokumentů patřil již v roce 1400 johanitskému konventu. V době husitských válek mu byl zabaven a prodán do soukromí. Jedním z vlastníků, od roku 1526 byl i mlynář Štěpán. Proto se mu po nějakou dobu říkalo Štěpánský mlýn. V roce 1711 ho získal do opět johanitský konvent. Vlastnil ho až do roku 1807, kdy byl opět prodán do soukromí. Pozdně renesanční budova mlýna prošla rekonstrukcí v letech 1597 – 1598.Mlýnské kolo, ač už dnes neslouží k pohonu mlýna, je udržováno v chodu a patří pro svou velikost mezi turistické atrakce. Zvláště malebný pohled je na mlýn z Karlova mostu.Jednou ze stop rázovitého života Malé Strany a Kampy je objekt Velkopřevorského mlýna. Mlýn u strouhy s vltavskou vodou, později zvanou Čertovka, byl postaven záhy po založení kostela a kláštera Matky Boží „konec mosta“, později „pod řetězem“. Johanité zde měli četné hospodářské aktivity, takže nemohl chybět ani vlastní mlýn. V roce 1588 jej koupila Malostranská obec která jej dále pronajímala. V roce 1597-98 se uskutečnila jeho přestavba na dnešní převážně renesanční podobu, později byl v severní části ještě barokně upraven. Objekt musel také přestát velkou povodeň v roce 1890. Spíše než však voda ho poškodil velký požár 24.5.1938. Tři hodiny trvalo hasičům než požár vítězně zdolali. Po požáru ho nechal majitel Šebek opravit a zřídil v něm čistírnu peří provozovanou a.s. Peruť. Čistící zařízení zpočátku pohánělo opravené mlýnské kolo, které při požáru do poloviny uhořelo. Později po roce 1950 v něm bylo skladiště Kovomatu a následně zde sídlil vodácký oddíl Tesly Žižkov. Velkou pozornost kolemjdoucích budí zejména mohutné mlýnské kolo, mající v průměru 8 m. To dnešní není samozřejmě originál, ale jeho několikátá kopie. To předposlední, vyrobené koncem 70. let 20. století se rozeschlo ještě dříve, než mohlo být osazeno a veškerá práce přišla vniveč. Přitom k jeho výrobě bylo použito na 30 kubíků dubového dřeva. Mělo 36 lopatek, 18 loukotí, 22 sloupů bárky, 72 palců, 72 klínů, 72 skruží a 72 vložek skruží. To současné sestavil počátkem 90. let podle starých plánů pan František Mikyska z Benešovska a to z jihomoravského dubu. V tehdejších cenových relacích přišlo na 300.000 korun a začalo se točit 8.12.1992. Před časem se na nějaký čas přestalo točit, neboť někdo odcizil z jeho mechanismu ložisko. U mlýnského kola je totiž důležité aby se stále točilo, neboť jinak se lopatky, které nejsou ponořeny ve vodě, rozeschnou a záhy dojde k jejich zkáze. Tak ať nám stále klape!

Botanická zahrada v Benátské ulici je studijní zahradou Karlovy univerzity. Vznikla v roce 1775, původně na Smíchově, v dnešních Dienzenhoferových sadech. Do dnešní lokality byla přemístěna koncem 19. století. V zahradě je v několika pavilonech, především pro vědecké účely, pěstována řada vzácných a exotických rostlin. Zahrada je přístupná pro veřejnost a její název je dán jejím charakterem.

Přesto, že je Petržílkovský ostrov oproti ostatním pražským ostrovům trpaslíčkem, je s břehem Vltavy dvakrát přemostěn. Jednak ho spojuje s břehem lávka a jednak je vstup na ostrov také umožněn po můstku mezi Malostranskou vodárenskou věží a sousední budovou na pevnině. Můstek je zasklený a je určen pouze pro pěší.

Uhelný trh, do něhož ústí Havelská a Rytířská ulice a ulička V Kotcích, tvořil jihozápadní cíp Havelské čtvrti. Byl pojmenován podle domu, který stával do roku 1807, uprostřed prostranství a v němž byla kovárna a havířská huť, kde se prodávalo dřevěné uhlí. Na jeho místě dnes stojí klasicistní kamenná kašna s plastikami Fr. Xavera Lederrera, kterou věnoval baron Jakub Wimmer k výzdobě Nových alejí, dnešní Národní třídy. Později byla kašna přenesena do Vrchlického sadů a v roce 1951 byla přemístěna sem. Uhelnému trhu se později začalo říkat Zelný trh, protože si tu své stánky zřídili zelináři a květináři a prodávali zde své výpěstky ze zahrad v okolí Prahy. Velké proslulosti si trh kromě široké nabídky potravinářského zboží a zeleniny dobyl svými kuchyněmi pod širým nebem nebo v podloubích zdejších domů. Krátce před polednem se přiřítily různé, né právě vábně vyhlížející kuchařky s nůšemi a obsadily svá tradiční místa. Pomocí pánví, na kterých bylo rozžhavené uhlí, přihřívaly hrnce plné knedlíků se zelím nebo brambor s kyselou omáčkou. Některé měly i pekáče se zaječí pečení, v nabídce nechyběly ani smažené vdolky. Zakrátko se uhelným trhem linula vůně teplého jídla, která by dnes u hygieniků určitě propadla, ceny však byly bezkonkurenční a tak šlo zboží rychle na odbyt. Jídlo se dávalo většinou jen na papír, říkávalo se za dva na dlaň. Uznávanou autoritou byla jistá paní Fróny, která provozovala pět kuchařských výdejních stanovišť. U ní se nedávalo na dlaň, ale jak pamětníci vzpomínají jen do přinesené nádoby. Jejím typickým originálním oslovením bylo: „Né, na ruku nedám, vy čuňata, přineste si nějaký ten střep.“ Zákazníci byly většinou svérázné pražské postavičky flašinetáři, metaři, žebráci a mnoho dalších z těch co měli hluboko do kapsy.