Zhruba 100 m severovýchodně od centrálního náměstí se nachází bývalá synagoga. Byla postavena v roce 1568, tehdy ještě jako dřevěná v centru tehdejšího židovského ghetta. Po požáru byla v roce 1719 postavena nová synagoga, zřejmě již zděná. V roce 1838 prošla přestavbou. Po požáru v roce 1901 byla v roce 1902 secesně upravena. Svému účelu sloužila až do druhé světové války. Po válce od roku 1950 slouží jako modlitebna Českobratrské církve evangelické. V 80. a 90. letech 20. století prošla rekonstrukcemi.

Starý židovský hřbitov v Židovském městě v Praze představuje jeden z nevýznamnějších dochovaných židovských hřbitovů na světě. Každá z židovských osad na území Prahy měla kromě svatyně rovněž svůj hřbitov, který se nacházel většinou v její blízkosti, ale zároveň mimo obydlená místa. Starý židovský hřbitov je v tomto ohledu výjimkou, neboť se v průběhu staletí stal součástí Židovského města. Je třetím židovským hřbitovem a tedy nejmladším na území Prahy. Nejstarší židovský hřbitov na území Prahy byl v dnešní Míšeňské ulici. Druhý středověký židovský hřbitov, nazývající se Zahrada židovská byl na území pozdějšího Nového Města při Vyšehradské cestě. Ten byl zřejmě v druhé polovině 15.století zrušen a několik jeho gotických náhrobků bylo přeneseno na Starý židovský hřbitov, založený v první polovině 15.století. Ten se tedy stal jediným pohřebištěm pražských Židů.Nejstarší náhrobek na nynějším hřbitově je rabína Abigdora Kara z r. 1439, nejmladší, Mojžíše Becka, je ze 17. 5. 1787. Právě v tomto roce vstoupilo v platnost nařízení císaře Josefa II., kterým zakázal pohřbívat zemřelé uvnitř měst. Hlavní židovské pohřebiště pak bylo přeneseno do někdejšího morového hřbitova na Žižkově. Přestože byl hřbitov v 16. a 17.století rozšiřován jeho plocha nestačila a na místo se navážely další vrstvy zeminy. Protože náboženský zvyk zakazuje Židům rušit staré, byly na hřbitov naváženy další a další vrstvy nové půdy a starší náhrobní kameny bývaly při tom vyzdviženy do vyšších vrstev, takže se časem vytvořilo snad až 12 vrstev nad sebou a na mnoha místech vzniklo charakteristické nakupení kamenných náhrobků z různých staletí vedle sebe. Při asanaci Josefova byla r. 1903 přinucena Židovská obec postoupit část hřbitova na zřízení nové silnice, dnešní ulice 17. listopadu. Exhumované pozůstatky byly uloženy v jiné části hřbitova na pahorku Nefel před Klausovou synagogou, kde byly doposud pohřbívány děti ve stáří do jednoho měsíce. Za asanace nechalo pohřební bratrstvo, které se o hřbitov po celá staletí staralo, vystavět novou obřadní síň v novorománském slohu. Hřbitov zaujímá nepravidelnou, poměrně rozsáhlou plochu, po obvodu uzavřenou zdí, postavenou v roce 1911. Do současné doby se dochovalo takřka 12 000 náhrobků. Ovšem pochovaných je zde mnohem více. Mnohé náhrobky zapadly do spodních vrstev a další zejména dřevěné byly časem zničeny. Architektura i výzdoba náhrobků podléhala dobovým slohům a movitosti objednavatelů. Náhrobní kameny ve slohu gotiky až pozdního baroka, jsou vesměs kamenné, vyrobené ze žuly, pískovce nebo mramoru. Na přelomu 16. a 17. st. se začínají na původně jednoduchých náhrobcích objevovat plastické symboly a znamení rodů, jmen, stavů a povolání. Na mnoha náhrobcích jsou symboly pocházející z židovské tradice, např. vinný hrozen (symbol plodnosti a moudrosti), pokladnička (symbol dobročinnosti) nebo šesticípá Davidova hvězda. Reliéfní symboly na náhrobcích vyjadřují původ zemřelého nebo jeho osobní jméno či povolání. Texty obsahují kromě základních údajů i rozmanité chvalořečení a zajímavé údaje o mrtvém. Datum úmrtí či pohřbu bývá někdy vyjádřeno chronostichem podle židovského letopočtu, který je o 3760 let starší než letopočet občanský. Hebrejština vyjadřuje čísla písmeny podle jejich pořadů v abecedě. Na Starém židovském hřbitově je pohřbena řada významných osobností pražského ghetta. Už zmíněný rabbi Avigdor Karo, pražský rabín a autor Žalozpěvu za oběti pogromu v roce 1389, rabbi Jehuda Liva ben Becalel, zvaný Löw, rabín, učenec a pedagog, David Gans, astronom, matematik a kronikář, astronom a lékař Josef Šelomo Delmedigo či Mordechai Maisel, finančník a mecenáš ghetta. Největší pozornosti se těší hrob rabiho Löwa, na jehož náhrobek návštěvníci kladou po židovském způsobu malé kamínky, často navíc s malými lístečky s tajnými přáními, které určitě stvořitel Golema vyslyší.

Kaple sv. Jana Křtitele na Vysoké je pozoruhodnou barokní stavbou se zdánlivě protichůdnými funkcemi. Byla kaplí, poustevnou, letohrádkem a místem konání honosných slavností. Její zasvěcení bylo zdůrazněno kašnou, která stála ve středu stavby a na níž stála socha tohoto světce. Kaple stojí na kopci, který je dominantou okolí a dokud nebyl zalesněn byla dominantou okolí i sama kaple. Zakladatelem stavby, která byla postavena v letech 1695-97 byl hrabě Antonín Špork. Autorem byl zřejmě Giovanni Battista Alliprandi. Finance na stavbu získal hrabě výhrou (1400 dukátů) v kartách nad saským kurfiřtem Friedrichem Augustem. Finančně nákladnější byly ale samotné slavnosti vysvěcení kaple.Původním určením byla eremitáží pro tři poustevníky. K udržování stavby byla zřízena nadace. Dva roky po vysvěcení kaple hrabě Špork prodává panství Malešov a s tím i tuto kapli. I když byla ve smlouvě ustanovena jako věcné břemeno, její význam upadá. Poslední pouť se zde konala v roce 1700 a následně poté se stala opuštěnou stavbou. I když v roce 1710 získává panství svobodný pán z Osteinu, situace se nijak nezměnila. Hrabě Špork se snažil osud kaple nějak zlepšit, ale trvalo dlouho než v roce 1732 sem uvádí na Vysokou bosé augustiniány z Lysé nad Labem. To už byl Malešov v rukou hraběte Bredy. I přesto má komunita kaple ztížený život, neúspěšné jsou i pokusy o konání bohuslužeb každou neděli. Dokonce je jim v roce 1759 odepřeno používat kapli. Přesto zde mniši pobývali až do roku 1796. V tomto roce odprodali panství vše co jim v kapli ještě patřilo a odešli. Historii kaple uzavřel blesk, který 30.4.1834 udeřil do vežičky na špici střechy. Zpočátku se o požár nikdo nezajímal, protože se lidé v okolí domnívali, že jde o pálení čarodějnic. Shořela celá střecha a propadly se klenby. Zkázu dovršilo rozebrání materiálu na stavby v okolí. Centrální dvoupodlažní kaple byla postavena na půdorysu čtverce s okosenými rohy. Ústředním prostorem byl pravidelný oktogon v jejím středu. Ten byl patrně zaklenut osmibokou klenbou zdobenou štukaturami a mozaikou. Uprostřed stála fontána z červeného mramoru se sochou sv. Jana. Podle písemných pramenů bylo na klenbě ještě nejjemnějším zlatem vyzlacené slunce z jehož četných paprsků i ze všech osmi rohů kde byly ukryty trubky stříkala do středu fontány voda. A to tak dobře, že nepostříkala ani sochu, ani okolo stojící diváky. Umístění celkého vodního systému je zajímavé, vzhledem k tomu, že kaple je postavena na kopci a v jejím okolí není žádný větší zdroj vody. Zřejmě ve vysoké střeše kaple byl umístěna nádrž, která byla před příjezdem vrchnosti ručně naplněna.Stěny oktogonu byly prolomeny střídavě nikami a dveřmi do čtyř valeně klenutých chodbiček. Východní byla ukončena oltářem a měla po každé straně jednu niku. Ostatní chodbičky byly průchozí, některé upravené jako krápníkové grotty. V jižní jsou doposud patrny zbytky maleb. V rozích zmíněného okoseného čtverce jsou místnosti přístupné z chodbiček, v jihozápadním koutě je schodiště do patra. Zde byla dispozice stejná. Střecha kaple byla zakončena lucernou s křížem.Architektonické členění fasády kaple bylo jednoduché. Vertikálně byly stěny členěny vysokým pilastrovým řádem s toskánskými hlavicemi a kladím. Horizontálně fasádu obepínaly ploché pásky v úrovni říms a parapetů oken.Zřícenina kaple je volně přístupná.

Území bylo chráněným přírodním výtvorem vyhlášeno v roce 1982. Má rozlohu 6,05 ha, rozkládá se na katastru Dejvice a tvoří jí tři menší lokality. Šatovka, Duchoňská a Žežulka. Masív je tvořen převážně starohorními břidlicemi a buližníky. Z rostlinstva se zde vyskytuje například kozlík lékařský, mařinka barvířská, devaterník penízkový, či bělozářka liliová.