Zřícenina kostela sv. Apoleny se nacházejí kousek od obce Málkov při silnici vedoucí z Přimdy do Nové Vsi, zhruba 4 km jižně od Přimdy. Kostel je pozůstatkem bývalé osady Apolena (Svatá Apolena), ze které bylo v roce 1945 její převážně německé obyvatelstvo vysídleno. Obec pak zanikla a do dnešní doby se z ní kromě tohoto kostela nedochovaly téměř žádné stopy. Raně barokní kostel byl postaven okolo roku 1670 na místě poutní kaple stojící poblíž léčivého pramene. Kostel byl ponechán svému osudu již na počátku 20. století tedy ještě dlouho před vysídlením obce a jeho stav tak nemá s tím nic společného. Již za druhé světové války byl v havarijním stavu. V současné době se zdá, že je snaha alespoň zachovat jeho zbytky. Kostel má z vnějšku obdélný půdorys, vnitřní prostor zaujímá pak půdorys kříže s centrálním prostorem s kupolovou klenbou. Na střední prostor navazoval po východní straně užší pravoúhlý presbytář s vydělenými nárožními čtvrcovými prostorami. Severní měla funkci sakristie, jižní pak jako komora. V patrech pak byly oratoře, šneková schodiště k nim vedoucí byla vestavěna do přilehlých pilířů. Na západní straně navazoval na ústřední prostor podobně o něco užší prostor před kůrem s postranními čtvercovými kaplovými prostorami s emporami v patře, otevírajícími se do lodi půlkruhově ukončenou arkádou. V západním konci kostela byla vstupní předsíň, nad ní v patře trojdílná kruchta, podkruchtí odděleno od lodi plnou zdí s portálem. Kdysi valbová střecha krytá šindelem, dnes již neexistuje. Zdivo je z místního lomového kamene, případně žuly ojediněle bylo použito cihel. Presbytář, loď, sakristie a oratoře byly pravděpodobně sklenuty valenou klenbou s lunetami, podkruchtí, kaple a empory klenbou křížovou. O vnitřním zařízení není nic známo. Přibližně 10 m od kostela západním směrem se nacházejí zbytky kaple Panny Marie Pomocné. Zděná stavba ze které se dodnes dochovaly jen zbytky obvodové zdi měla valbovou střechu krytou šindelem. Zdivo z kamene a žuly bylo kdysi omítnuté. Interiér tvořil obdélný prostor a malá předsíňka otevírající se do kaple obloukovou arkádou. V rozích hlavního prostoru byly trojboké pilířky s nikami s kamennými nádobami na dně, kam vyvěral léčivý pramen.

Rozsáhlý areál Benešovy vily, nacházející se na soutoku Kozského potoka a Lužnice, je většinou hlavní turistickou zastávkou v historické části Sezimova Ústí. Podle Karla Čapka je Benešova vila v Sezimově Ústí krásná a sličná. Připomíná prý domy od Středozemního moře. Manželé Benešovi si ji nechali postavit podle projektu architekta Petra Kropáčka v letech 1929-1930. Když se Beneš stal v roce 1935 prezidentem, státní úředníci mu navrhovali, aby si za venkovské prezidentské sídlo zvolil zámek Lány. Beneš a jeho žena však dali zcela jednoznačně přednost svému obydlí v Sezimově Ústí. Měli sem oba blízko svými rodovými kořeny. Bratr prezidentův, Bedřich, tu zakoupil několik nemovitostí a Hana Benešová navštěvovala v Táboře základní školu. Manželé sem po svatbě v roce 1909 jezdili hlavně do Plané nad Lužnicí na prázdniny. Osobitý a zvláštní styl jejich vily byl ovlivněn jihofrancouzskou architekturou a doplněn rozsáhlou pěstěnou zahradou. Při projektování si Beneš přál mít nízkou střechu, jakou mají domy v jižní Francii. V roce 1930 to bylo v českém prostředí přání zcela ojedinělé. Pod plochou střechou je hladké průčelí, není na něm žádný historizující detail, je to dům bez říms. Budí dojem jednopatrového, a přece je to dům dvoupatrový. Vnitřní zařízení vily bylo za Benešova života velmi střízlivé, vkusné a cenné, zhotovené většinou na míru. Vše bylo poměrně malé a úměrné Benešově postavě. Jeho výška byla jen 163 cm. interiéry všech místností vybaveny originálními kusy starožitného nábytku. Jako doplňky rozestavili po celém interiéru dary přátel a dary z Benešových cest diplomata a prezidenta. Byl zde bohatě zdobený gotický trůn z 15. století, gotický čtecí pult s figurální a ornamentální polychromovou řezbou, středověká ikona, Hollarovy rytiny Pohledy na Prahu a Léto, Švabinského grafiky, obrazy Preislera, Rabase i perské koberce.Podobu zahrady spolu se zahradními architekty nadlouho ovlivnila i Hana Benešová. Byly tu prvky anglické a japonské zahrady, poskytující nové pohledy na Benešův dům z travnatých ploch, z altánů i z mohutných balvanů a od stromoví hustého lesa. Na konci lesního parku byl vybudován tenisový kurt.Po zvolení Beneše prezidentem prodělala vila, hospodářské objekty i celá zahrada podstatné úpravy. Na střeše vily byla vztyčena prezidentská standarta a československá státní vlajka. U brány do zahrady se objevila Hradní stráž. Byla zřízena rozsáhlejší knihovna, samostatná kancelář pro prezidentského sekretáře. Nutností bylo zřídit i hostinské pokoje pro častější návštěvy. Do vily přijížděly návštěvy politiků i představitelů kultury, mezi nimiž byl zvlášť vítaným hostem spisovatel Karel Čapek. To vše přispělo k rozkvětu samotné Sezimova Ústí. Ze Sezimova Ústí odjel prezident 22. září 1938 do exilu, kde zahájil otevřený boj za obnovu Československé republiky. Během německé okupace byla prezidentova vila vypleněna gestapem a německou armádou. Vedle nábytku, uměleckých předmětů a osobních věcí byla rozkradena i obsáhlá odborná prezidentova knihovna, čítající na 12 000 svazků. Po vítězném návratu z exilu bylo vila opravena a prezidentem opět využívána. Když se 2. června 1948 vzdal po komunistickém puči prezidentské funkce, opustil Pražský hrad a natrvalo přesídlil do svého domu v Sezimově Ústí. Zde ve své vile zemřel 3. září 1948. Místem jeho posledního odpočinku je hrobka na místě bývalé kamenné kazatelny mistra Jana Husa. Tehdejší první dáma republiky Hana Benešová sem byla po utajeném pohřbu pochována v roce 1975. Vila prošla v 70. letech rekonstrukcí a nyní je majetkem Úřadu vlády České republiky a pro veřejnost je otevřena pouze její část s parkem a hrobkou. Teprve v roce 2000 byl naplněn testament hany Benešové, která si z vily přála vybudovat muzeum a památník jejího chotě. V době státních svátků a ve výroční dny narození a úmrtí dr. Edvarda Beneše jsou pro veřejnost zpřístupněny dvě dobově rekonstruované místnosti - pracovna dr. Beneše a jeho ložnice.

Farní kostel Panny Marie Bolestné byl postaven v letech 1676-1680. Dne 3.5.1953 vyhořel a v prosinci roku 1957 byl zbořen. Vzhledem k velké blízkosti hranic s Německem byly jako základy odkryty až v letech 1990-1991, přitom došlo i k úpravě bývalého hřbitova. V roce 1996 došlo k rekonstrukci základů kostela.

Na tomto místě stála od sklonku 17.století původně socha sv. Václava jako vítěze mezi dvěma anděly od Ottavia Mosta, italského sochaře z Padovy. Když se roku 1784 při povodních zřítila do Vltavy byla nahrazena současnou sochou sv. Ludmily s malým Václavem, která původně stála na Pražském hradě. Jejím autorem je Matyáš Bernard Braun a přesná doba vzniku, stejně jako dárce, není známa. Sv. Ludmila byla manželkou prvního historicky doloženého vládce Čech Bořivoje. za svoji mučednickou smrt roku 921 a kvůli výchově svého vnuka, českého patrona sv. Václava, byla prohlášena za českou národní světici. Zde je znázorněna se závojem v levé ruce, jímž byla uškrcena, pravou rukou ukazuje do bible, v níž se učí malý Václav číst. Na reliéfu podstavce je zobrazeno Václavovo usmrcení. Torzo Mostovy sochy, které bylo z Vltavy vyloveno, se nachází v Lapidáriu Národního muzea. Také originál sv. Ludmily byl přemístěn do vyšehradské Gorlice, na mostě je kopie od J. Kačera a z roku 1999.