Oba židovské hřbitovy se nacházejí jen kousek od sebe na severním okraji města při silnici vedoucí do obce Bransouze. Starší nacházející se téměř u silnice byl založen někdy před rokem 1600 jako náhrada za ještě starší hřbitov, který byl blíže centru obce. Užíván byl až do poloviny 19. století. Hřbitov obdélného tvaru má dvě úrovně a dnes je zaplněn náhrobky zhruba z poloviny. Horní o něco výše položená část je z části zarostlá stromy. Náhrobky jsou většinou renesančního a barokního typu v různých stádiích zachovalosti. Hřbitov má již velmi porušenou kamennou ohradní zeď a je volně přístupný. O jen pár metrů směrem k centru obce a malinko výše ve svahu byl založen novější hřbitov a to v po polovině 19. Století. Svému účelu sloužil až do druhé světové války i když je uváděno, že poslední pohřeb se zde konal v roce 1953. Hřbitov je ohrazen vysokou kamenou zdí a vstup je přes bývalou obřadní síň, ze které již zbyla jen čelní stěna. Nachází se zde převážně novodobé náhrobky a je zaplněn také zhruba z poloviny. Stejně jako starší hřbitov i tento je převážně volně přístupný.

První opevnění města Jihlavy vzniklo již při založení města. Město mělo velký hospodářský i vojenský význam. Během 14. století prošlo opevnění změnami, hradby byly zesíleny hranolovými či polokruhovými věžemi v hradebním pásu se nacházelo pět bran. V husitském období došlo k dalšímu následnému zdokonalení. Město bylo velmi dobře opevněno, ve válečné době se sem uchylovali lidé z blízkého okolí a svůj majetek sem dávaly i významné instituce, například mniši ze sedleckého kláštera a před husity i mniši kláštera želivského. Středověké opevnění dlouhé pět kilometrů tvořila 6 m vysoká vnitřní zeď, před ní parkán s parkánovou zdí a až 7 m hluboký příkop. Hradby byly zesílené hranolovými, válcovými a polovičními věžemi. Prakánový pás pak doplňovaly bašty. V 16. století se začalo s budováním zemního bastionového opevnění před původním středověkým. To vyvrcholilo na konci 16. a v průběhu 17. století. Roku 1645 se Jihlavy zmocnily Švédové. Po jejich zdokonalení opevnění dokonce tvrdili, že jejich opevnění je nepřekonatelné. Vývoj následujících událostí nabral jiný spád. Během třicetileté války bylo město v podstatě zredukováno na město za hradbami. Rozsáhlé a mohutné opevnění se pro město stalo údržbově a vývojově neúnosným. Na konci 17. století a během první poloviny 18. století začalo opevnění chátrat, hradby se rozpadaly a příkop zanášel. V roce 1755 byla Jihlava jako pevnost formálně zrušena. Na konci 18. století započaly likvidační práce. Bourány zemní náspy, zavezen příkop u bran, taktéž samotné brány a jejich předbraní. Ve druhé polovině 19. století v souvislosti s výstavbou některých komunikací byly na několika místech prolomeny hradby. V dalším století ubourány celé úseky hradeb. Tomu co nakonec zbylo se začalo věnovat pozornost až v roce 1950, tehdy byla Jihlava prohlášena za památkovou rezervaci. Do dnešní doby se dochovala zhruba 2/3 hradeb, nejvíce jižní polovina a pak část mezi Palackého a Husovou ulicí. V této časti se také nachází parkově upravený veřejnosti přístupný parkán. V menší míře v ulici Věžní je to hradební příkop a jen ve zbytcích vnější val. V Divadelní uličce můžeme vidět malebnou baštu vnitřně přestavěnou na obytný dům. Z pěti bran se dochovala jediná brána Matky Boží. Na hradebním úseku mezi ulicemi Benešova a Husova byl do jedné ze zbytků věže v hradebním pásu vložena železná konstrukce nepřevyšující výšku hradby, slouží jako malá volně přístupná rozhledna.

Svoji historickou podobu si brána nezachovala, neboť počátkem 19. století byla téměř celá zbořena a později v jiné atmosféře v letech 1864-67 byla podle plánů H.Bergmanna v idealizované podobě obnovena. Barevná freska znázorňující sv. Jiří na koni s drakem pochází z roku 1936. Prostory velké věže jsou dnes využívány pro instalaci krátkodobých výstav.

Římskokatolický kostel Nejsvětější Trojice se nachází při výjezdu ze Sezemic směrem na Holice. Kostel Nejsvětější Trojice byl pravděpodobně vystavěn již koncem 12. století v pozdně románském stylu, o čemž nasvědčují zbytky cihelného zdiva v západní části kostela. Po roce 1270 byl poměrně malý kostelík rozšířen pro potřeby nově vzniklého kláštera cisterciaček. Další přestavby a úpravy probíhaly ve druhé polovině 14. století a kostelu dodali pozdně gotický ráz. Klášter cisterciaček ovšem zcela zanikl roku 1421 v době husitských válek, přičemž také kostel utrpěl značné škody. Ovšem s opravami kostela se začalo poměrně záhy. Kostel prošel několika opravami i v 16. a 17. století a roku 1726 byl barokně upraven. Dochované plány barokní přestavby jsou signovány "Carl Antoni Reina". Roku 1873 byl kostel renovován a regotizován pod vedením A. Schmoranze. Jde o poměrně rozsáhlou jednolodní stavbu s trojboce uzavřeným presbytářem a dvěma přilehlými gotickými kaplemi. Presbytář a kaple sv. Antonína na jižní straně lodi pocházejí z doby kolem poloviny 14. století a severní kaple sv. Anny, která byla vystavěna v letech 1380 – 1390, je patrně dílem Parléřovy huti Václava IV.  V interiéru zaujme monumentální architektura hlavního oltáře s bohatou sochařskou výzdobou stejně jako severní a jižní boční oltář, oba pocházejí z doby kolem poloviny 18. století. V blízkosti kostela Nejsvětější Trojice stojí mohutná dřevěná zvonice s cibulovou věží vysoká 15 metrů. Kostel je přístupný v době pravidelných nedělních bohoslužeb od 9:30hod.    L.R.