Římskokatolický kostel sv. Jana Křtitele se nachází na návsi nevelké obce Křenov. Kostel sv. Jana Křtitele je vrcholně barokní novostavba dokončená roku 1729. Stavbu nechal postavit tehdejší majitel zdejšího panství, kníže Josef Johann Adama z Lichtenštejna. Podle legendy byl projekt stavby zadán fenomenálnímu baroknímu architektu Santinimu. Ovšem architektura kostela, ačkoli jakkoli půvabná, odráží inspiraci Saniniovskými motivy pouze vzdáleně. Zajímavostí ovšem je, že Santinimu přisuzovaných staveb je v okolí ještě několik, patří k nim známý poutní kostel v Jaroměřicích u Jevíčka a poutní kostel v Jesenci se zámkem. Křenovský kostel je poměrně prostá jednolodní stavba na oválném půdoryse s věží v ose průčelí. V exteriéru zaslouží pozornost zvláště dynamicky řešená konvexně vypnutá fasáda průčelí, na němž se vyjímá rodový znak Lichtenštejnů. Interiér lodi kostela obíhá věnec postranních kaplí, nad nimi v patře probíhá arkádový ochoz osvětlený termálními okny. V interiéru se zachovala původní bohatá fresková a štukatérská výzdoba. Kostel byl v nedávné době nákladně rekonstruován a příležitostně slouží k pořádání koncertů vážné hudby. Kostel je přístupný v době pravidelných nedělních bohoslužeb od 8hod. a příležitostně během koncertů.   L.R.

Rotunda sv. Kříže pochází z konce 11. století a patří tak mezi nejstarší dochované pražské stavby. Byla vybudována na tehdejší důležité obchodní cestě vedoucí z Vyšehradu k přechodům přes Vltavu. Na jejích zdech jsou dochované zbytky gotických maleb. V polovině 19. století měla být stavba pro svůj dezolátní stav odstraněna. Nestalo se tak díky spolku Umělecká beseda. Díky její iniciativě byla v letech 1853–1865 zrekonstruována. Interní výzdobu rotundy provedli P. Maixner, J. Popelka a S. Pinkas. Litinovou mříž okolo rotundy navrhl J. Mánes.Rotunda sv. Kříže se řadí k nejstarším pražským sakrálním stavbám. Tato rotunda byla postavena pravděpodobně po velké pražské povodni v roce 1118, snad jako panský kostel při nějakém dvorci. Na místě rotundy našli archeologové značné množství románských dlaždic vesměs ze třetí čtvrtiny 12. století. V šedesátých letech 19. století měla být zbořena, podařilo se ji ale zachránit a výrazně ji restauroval arch. Ignác Ulmann, který ji odstranil některé barokní doplňky. Rotunda má nízkou podkovitovou klenutou apsidu a vyšší kruhovitou klenutou válcovou loď. Při její stavbě bylo použito, stejně jako u jiných pražských staveb, opukových kvádříků. Na sklonku 20. století byly odhaleny a obnoveny fragmenty maleb ze 14. století na stěnách uvnitř, přemalované v 60. letech 19. století. Prostranství kolem rotundy chrání ozdobná litinová mříž z roku 1865, provedená ve furstenberských slévárnách podle návrhu malíře Josefa Mánesa. 

Tachovský hradební systém vznikl ve 14. století. Středověké město uzavírala okružní hradba vysoká 8-10 m a široká 140-150 cm. Po celém obvodu bylo 26 věží vysokých zhruba 11-14 m a dovnitř města otevřených. Spojení mezi nimi zajišťovala úzká ulička (široká 2,5-4 m) vedená při hradbách po celém jejím obvodu. Opevnění doplňoval hluboký příkop, široký 43-45 m a val. Na jihu protékal příkopem mlýnský náhon a opevnění zde posilovalo ještě koryto řeky Mže. Vstup do města zajišťovaly tři brány. Na severu to bylo tzv. Horní (Horská) v prostoru dnešní ulice Husitská. V jižní části pak Zámecká (Říšská) v ulici Rokycanova a Dolní (Nízká) v dnešní ulici Boženy Němcové. Horní brána se skládala ze dvou objektů. Hlavní část měla nad průjezdem ještě dvě patra. Na ni pak navazoval koridor 40-50 m dlouhý ukončený menší branou se strážnicí a závorou. Tato brána byla zbořena jako poslední v roce 1871. Dolní brána se skládala ze dvou nevysokých staveb spojených hradbou. Venkovní opevnění brány tvořily dvě oblé bašty vytvářející podobu barbakánu. Brána byla zbořena v letech 1864-1865. Zámecká brána se také skládala ze dvou samostatných staveb spojených koridorem hradeb. V 19. století již tyto brány nestačily provozu města a tak v roce 1822 byla Nová brána z náměstí do prostoru ulice na Světce a v roce 1838 na konci dnešní Hradební ulice tzv. Psí brána směřující k Václavskému hřbitovu. Tyto brány měly však jen krátký život. V průběhu druhé poloviny 19. století byly odstraněny některé části hradeb a již zmíněné hradby. Od 70. let 20. století probíhá rekonstrukce dochovaných částí. Do dnešní doby se dochovala nejvíce západní část hradeb při Zámecké ulici a severovýchodní část v blízkosti Václavského parku. Zachovalo se na 21 dovnitř otevřených věží a v severozápadní dochované části hradeb u bašty č. 3 a 4 spojovací komunikační hradební ulička včetně obranné chodby.

Kostel sv. Václava na Smíchově byl postaven v letech 1881 – 1885 staviteli V. Mildem a J. Linhartem. Projekt vypracoval architekt A. Barvitia. Vnějšek kostela má novorenesanční vzhled, nad vstupními portály je mozaiková výzdoba od L. Šimka. Jsou zde zobrazeni čeští patroni. Vnitřek kostela tvoří starokřesťanská bazilika. Návrh zařízení kostela rovněž vypracoval A. Barvitia. Interiér je vyzdoben mozaikou Krista a českých světců, která byla vyhotovena podle návrhu J. Trenkwalda, výjevy z legend sv. Václava od F. Sequense, mozaikami ze života Kristova od Z. Rudla a pracemi dalších mistrů. U hlavního oltáře jsou sochy sv. Ludmily a sv. Vojtěcha od Č. Vosmíka z roku 1923. Ten také podle návrhu S. Suchardy a L. Šimka zhotovil boční oltář Krucifixu s anděly. Sochy Panny Marie a sv. Jana před tímto oltářem jsou dílem J. Paši. V kostele, v jeho předsálí, jsou umístěny památníky obětem I. světové války. Jejich autorem je Č. Vosmík. Kostel sv. Václava na náměstí 14. října patří mezi významné památky české architektury 19. století. Když byl v roce 1891 kostel sv. Filipa a Jakuba zbořen, nesli to Smíchováci těžce. Zvony byly přeneseny do kostela na Malvazinkách. Ještě před zbořením se však již měšťané za svůj venkovský kostelík styděli a tak byl ustaven v roce 1866 kostelní výbor a do roku 1881 se podařilo shromáždit přes 180.000 zlatých. Arciděkanský kostel sv. Václava se dvěma 50 metrů vysokými věžemi byl postaven na pozemcích rodiny Portheimů na dnešním náměstí 14. října. Vystavěn byl v novorománském stylu v letech 1881-1885 podle plánů Antonína Barvitia. Při stavbě vzalo za své levé křídlo Dientzenhoferova letohrádku známého jako Portheimka. Novorománská svatyně s apsidou je bezesporu nejkrásnější pražskou církevní stavbou 19. století. Stojí na 7 metrů hlubokých základech z hlubočepského vápence a opuky, portál a věže má z hořického pískovce. Mezi okny bylo použito různých druhů omítnutých i neomítnutých cihel. Uvnitř je bazilika rozdělena na tři lodě. Postranní jsou odděleny od hlavní čtyřmi sloupy z carrarského mramoru. Každá loď má 6 oken, vyzdobených postavami 12 Kristových apoštolů.  Ke ztvárnění celého komplexu použil autor různých mramorů, pouze baldachýn klenoucí se nad oltářem je ze dřeva.