Pinkasova synagoga. Synagoga, druhá nejstarší v Židovském městě, byla postavena ve 30. letech 16. století ve slohu pozdní gotiky a rané renesance. Nechal ji zbudovat jeden z nejvýznamnějších a nejbohatších členů pražské židovské obce Aron Mešullam Zalman Horowitz jako soukromou modlitebnu pro svojí rodinu. Za místo vybral prostor mezi svým domem U Erbů a pozemkem Starého židovského hřbitova. Jeho vnuk rabín Pinkas Horowitz ji dal jméno Pinkasova škola. K synagoze patřila i rituální lázeň - mikve. Stavební úpravy Pinkasivy synagogy. V letech 1607 - 1625 došlo k její pozdně renesanční přestavbě a rozšíření, když se krátce předtím stala svatyní veřejnou. V nové renesanční části se nacházela ženská galerie, vestibul a předsíň. V této době došlo také k úpravě schrány na tóru, která byla opatřena dvojicí renesančních pilastrů.V následujících staletích probíhaly úpravy a opravy, především v interiéru, neboť synagoga se stávala častou obětí povodní. Pinkasova synagoga je jednopatrová dvoukřídlá budova na půdorysu písmene L. K jejímu areálu dále náleží rovněž malý dvorek. Velmi prostým, pozdně renesančním, fasádám dominují různě velká, půlkruhová okna, ve starším, severním křídle a obdélná a půlkruhová sdružená okna v jižním křídle. Zde se také nacházejí štítové vikýře. Hlavní loď svatyně si dochovala pozdně gotické síťové klenby, ostatní prostory jsou klenuty pozdně renesančními klenbami. Ženskou část oddělují od mužské v přízemí půlkruhová zdvojená okénka, v patře pak půlkruhové arkády. Památník obětí holokaustu. Po rekonstrukci z počátku 50. let byl v letech 1954 - 59 interiér upraven jako Památník obětí holocaustu Čech a Moravy. Je známý jako "Památník 77 297", a jeho základ představuje na všech stěnách napsaných 77 297 jmen českých a moravských Židů, kteří zemřeli během Šoa (židovský výraz pro holocaust) v letech 1939 - 1945. Jména jsou řazena abecedně podle měst posledního zjištěného bydliště. Pokud se podařilo zjistit rodinné vazby, jsou jména obětí vedle sebe. Pinkasova synagoga byla nejvíce ze všech židovských staveb poničena katastrofálními povodněmi v srpnu 2002. Byla zaplavena hlavni loď i předsíň synagogy, byly poničeny nápisy. Velkým úsilím restaurátorů se podařilo vše navrátit do původního stavu. V prvním poschodí synagogy byla znovu instalována stálá výstava "Dětské kresby z Terezína 1942-44" ze sbírek Židovského muzea v Praze. Tyto kresby nakreslilo tisíce dětí, kteří byli mezi terezínskými židovskými vězni. Muzeum má ve svém fondu více než 4 000 originálních kreseb těchto dětí, které jsou většinou i jedinou památku na ty, které nepřežily.

Jeskyně Blanických rytířů nazývaná také jako Moravský Blaník se nachází při silnici spojující Rudku s Kunštátem. Nenápadná jeskyně zhmotňující legendu o sv. Václavu se ukrývá ve svahu vrchu Milenka. Její vznik je spjat se dvěma osobami, samouckým sochařem Stanislavem Rolínkem a zcestovalým řezníkem a uzenářem a později i starostou Kunštátu, Františkem Burianem. Stanislav Rolínek narozený roku 1902 byl plachým čalounickým tovaryšem, který trpěl tuberkolózou, ale byl velmi nadaný. Svým výtvorem sousoší Jana Husa, Jana Žižky a Prokopa Holého který vytesal jen pomocí hasičské sekyrky a nůžek na úpatí vrchu Velký Chlum nedaleko Boskovic na sebe upoutal pozornost. Ujal se ho právě František Burian, který zde nedaleko Rudky u Kunštátu zakoupil zdejší skalnaté pozemky na vrchu Milenka. Jako první dílo ale nevznikla jeskyně nýbrž dnes již neexistující největší socha prvního československého prezidenta T.G.Masaryka. Rolínek ji vytesal z jednoho kusu kamene během 6,5 měsíců!! Socha vážící asi 600 tun měla na výšku 10,5 m, přičemž jen hlava měla výšku 1,68 (zprvu ji tesal podle poštovní známky), klobouk v průměru 85 cm a rozpětí ramen činilo 3,5 m. Slavnostní odhalení proběhlo na 10. výročí vzniku samostatné republiky (28.10.1928) a zúčastnilo se ho desetitisíce lidí. Následný rok (1929) začíná vznikat jeskyně. Bohužel roku 1931 Rolínek umírá ve svých 29 letech. Stihl jen vytesat lva a sochu sv. Václava. Zbývající dodnes existující i neexistující sochy pak spolu se svými pomocníky vytváří František Burian. Do druhé světové války se ještě stihne osázet na 9.000 m2 různými dřevinami a postavit zděnou rozhlednu na vrchu Milenka. Pak přichází okupace německými vojsky a druhá světová válka. Burian se pokouší sochu Masaryka ukrýt. Obezdí ji a hlavu skryje jakousi provizorní dřevěnou chatkou. Bohužel marně, socha nakonec musí být roku 1941 rozřezána a když se nepodaří ukrýt ani její části, je téměř zcela zničena (zůstaly jen boty). Stejně tak musí být zničení legionáři v jeskyni. To už je na Buriana moc a nedožije se ani osvobození, roku 1943 umírá. Za komunistického režimu nebyla této památce věnována přílišná pozornost, tedy aspoň ta pozitivní. V roce 1962 musely být dokonce průvodkyní z ideologického hlediska zničeny trpaslíci v malé jeskňce, kterou tesal sám Burian. Po revoluci byla památka navrácena Burianově vnučce Zdeňce Popelkové a jeskyňka se sedmi trpaslíky byla obnovena. V současné době tak můžeme obdivovat asi zhruba 100 dlouhý jednoduchý labyrint vytesaný v pískovcovém podloží. Vchodu do jeskyně dominuje lev. Hned za vchodem sedí rytíř (strážce vrchu), následuje reliéf svatováclavské koruny střežená dvěma ozvrojenci. Při cestě do rytířského sálu se pak ještě prochází kolem sv. Václava na koni v nadživotní velikosti. Vrcholem jeskyně je pak zmíněný rytířský sál kde odpočívá 12 bojovníků. Za sálem byly ještě plánovány stáje, zbrojnice a chodba slavných, to se však již vzhledem k poměrům při okupaci nepodařilo vytvořit. Kromě toho je možno navštívit ještě síň legionářů (bohužel již bez sousoší) a jeskyňku sedmi trpaslíků se sněhurkou. Kolem jeskyně je možno navštívit ještě park a již zmíněnou Burianovu rozhlednu. Provoz jeskyně je celoroční.

Kostel sv. Mikuláše byl jako románský založen po roce 1200 a dokončen do roku 1230. V roce 1258 jej převzal řád německých rytířů. Po požár, který kostel postihl bylo v roce 1270 znovu vystavěno kněžiště v raně gotickém slohu. V letech 1456-1470 kostel dostavěl a rozšířil v pozdně gotickém slohu mistr Jörg z Chebu. V letech 1564-1626 zde působili luteránští kazatelé. Po další požáru musela být v letech 1750-1758 horní část věží znovu obnovena a to tentokrát v barokním slohu. V roce 1807 se kostel dostává do správy pražského arcibiskupství a od roku 1993 spadá pod plzeňské biskupství. Kostel byl nadále upravován, a to po požáru roku 1809, následně v letech 1862-1864 a znovu v letech 1891-1894. Za druhé světové války byl značně poškozen, vyhořela střecha kostela i věže. Oprava byla dokončena až v roce 1966. Kostelní věže jsou 67 metrů vysoké, kostelní loď je dlouhá 50 metrů, široká 30 metrů a její výška je 21 metrů.V severní zdi kněžiště se nachází gotický sanktuář z druhé poloviny 14. století, klenba od mistra Erharda Bauera z Eichstättu byla vystavěna v letech 1472-1476. Nástěnné malby pochází z roku 1476 od mistra Lukase z Norimberka. Oltáře, chórové lavice a varhany jsou pseudogotické. Kostel je přístupný.

Horní Počernice vznikly v 11. století, kdy patřily mezi královské statky. Ve 14. století je Karel IV. věnoval univerzitě. K Horním Počernicím patřily osady Svépravice a Chvaly, které vznikly ve 12. století. Později také Xaverov, který vznikl až v 18. století. Obce byly sloučeny v roce 1933. K Praze byly Horní Počernice připojeny v roce 1974. Název Počernice je odvozen od člověka tmavé pleti, kterému se říkalo počerný.