Zříceniny hradu Ostrý se nachází na skalnaté homoli nedaleko obce Milešovka. Historie hradu První zpráva o hradu je z roku 1433. Přibližně tehdy jej nechal vystavět Václav Kaplíř ze Sulevic, který tak založil jednu z mnoha rodových větví - Osterské ze Sulevic. Kaplířové drželi hrad do roku 1505. Potom vystřídal několik majitelů a po roce 1540 se uvádí jako pustý. Dispozice hradu Hrad využíval skalnatého vrcholu výrazného kopce. Do předhradí se vcházelo věžovitou branou. Předhradní spíše než obytnou funkci zde mělo charakter obranný. Do přední části jádra hradu se vcházelo po schodišti v bráně. Tady se nacházela jen stavba lehčí konstrukce. Další věžovitou branou se vstupovalo do zadní části jádra hradu. Tady na nejvyšším místě stával palác. Do dnešní doby se zachovaly zbytky první věžovité brány, schody vedoucí do přední části jádra hradu. Nejvíce se asi dochovaly hradby jádra hradu a základy paláce. Zřícenina hradu Ostrý u Velemína je volně přístupná. Tipy na výlet Vydat se můžete na zříceninu hradu Košťálov v blízkých Třebenicích. V původně luteránském kostele tamtéž můžete navštívit Muzeum českého granátu. Podívat se můžete také na zříceninu hradu Oltářík, zříceninu hradu Skalka nebo Lovosický zámek. Ubytování najdete v Lovosicích.  

Kousek od telekomunikační věže na vrchu Mezivrata stojí bývalá zeměměřičská věž, postavená v roce 1938. Takových obdobných věží je v republice děvět. Tato je 20 m vysoká. Po druhé světové válce fungovala krátce také jako rozhledna. V současné době je nepřístupná, občas ji využívají radioamatéři. Nebyla však první rozhlednou. Ta první zde stála již od roku 1919, postavil ji majitel panství A. Aichelburger. V srpnu roku 1919 na ni vystoupal se svými přáteli náš první prezident T.G.Masaryk.

Byla už pokročilá druhá polovina 16. století, když se ženil český pán Vratislav z Pernštejna. Bral si urozenou Španělku Marii Maxmiliánu Manrique de Lara. Nevěsta si z domova přivezla do Čech voskovou sošku Jezulátka, jejíž věhlas se vlivem sv. Terezie rozšířil po celém Pyrenejské poloostrově. V roce 1587 Marie Maxmiliána vdávala dceru Polyxenu za Viléma z Rožmberka a Jezulátko jí k svatbě darovala. Když v roce 1628 Polyxena podruhé ovdověla dala Jezulátko pražským karmelitánům U panny MarieVítězné v dnešní Karmelitské ulici. Tradice vypráví, že jim ho odevzdávala se slovy: „Dávám vám to nejdražší, co mám. Mějte ho v uctivosti a dobře se vám povede.“ A měla pravdu. Karmelitánům se v té době moc nedařilo a Jezulátko jim přineslo požehnání.Na místě, kde dnes stojí kostel Panny Marie, se kdysi rozkládala zahrada, v níž patrně stála kaple mistra Jana z Husi. Někdy na počátku 17. století byla kaple zapůjčena německým luteránům, i když pro české utrakvisty byl nadále hlavním kostelem malostranský sv. Mikuláš. Když 9.7.1609 vydal Rudolf II. zákon náboženské svobody, rozhodla se německá luteránská obec vystavět nový kostel. Zakoupila další dva domy v Karmelitské ulici a nechala je zbourat. Zahrady na úpatí Petřína dostala darem. Základní kámen k novostavbě byl položen 20.7.1611 a stavba pokračovala tak rychle, že 21.7.1613 byl chrám otevřen. Původně byl luteránský chrám zasvěcen Svaté Trojici. Po bitvě na Bílé hoře byl kostel luteránům konfiskován a 7.9.1621 jej získali karmelitáni. Kostel však patřil k nejvýznamnějším luteránským stavbám a nadále tu nepřátelskou víru připomínal, proto musel být přestavěn. Novým modelem se stala římská svatyně Santa Maria della Scala. Kostel nově zasvěcený Panně Marii Vítězné, získal však nesprávnou křesťanskou orientaci. Hlavní průčelí, které se původně obracelo směrem k Petřínu, bylo vybudováno do ulice. Věřící se při mši tak nedívají k východu, ale k západu, a to je mezi pražskými kostely kuriozita. Brzy se stal kostel centrem kultu sošky Pražského Jezulátka. O voskové plastice se začalo tvrdit že činí zázraky. Dne 15.11.1631 vrthla saská vojska do Prahy a město obsadila. Karmelitáni z kláštera utekli a areál převzala znovu protestantská duchovní správa. Noví majitelé sošku Jezulátka sňali a hodili do starého harampádí. Po sedmi týdnech se vojenské štěstí obrátilo a císařští zase opanovali Prahu. Karmelitáni se vrátili, ale na sošku si nikdo nevzpoměl. Teprve po čase ji řeholník jménem Cyril objevil pohozenou za oltářem. Měla ulomené obě ruce; dal ji opravit, vrátil na oltář a od té doby prý Jezulátko zase dělalo zázraky. Počet zázraků rostl a vzrůstal i počet ctitelů a dárců vesměs šlechticů. Mělo vlastní oltář, panství v Solnici, šlechtický predikát, zlaté koruny, říšské jablko a miniaturní kopii tehdy nejvyššího evropského vyznamenání – řádu zlatého rouna. Za nejvzácnější se považují šatečky, které vlastnoručně šila a vyšívala Marie Terezie. Když řeholní Cyril Jezulátko našel pohozené, mělo modré šatky; dnes má modré, bílé, zelené, zlaté, růžové, stříbrné ... ostatně můžeme je vidět v malém klášterním muzeu. Valná většina šatiček, rochetek a košilek je velmi cenná. Jsou na nich šité perly, drahokamy, jsou protkávány zlatem a stříbrem. Šatník Jezulátka je neustále doplňován. V roce 1898 dostal pražský Ježíšek šatičky až z Číny a v 50. letech 20. století přivedla do rozpaků komunistické státníky delegace „bratrské“ Vietnamské lidové republiky, když přivezla Jezulátku roucho z Vietnamu. Ještě se zmíníme o vybavení chrámu. Hlavní oltář je vrcholně barokní. Otevřenou sloupovou stavbu, povrchově upravenou imitací mramoru a zlacením, navrhl Jan Ferdinand Schor a realizovali karmelitánští truhláři. Mramorový oltář Jezulátka je prací kameníka Františka Martina Lauermanna a řezbáře Prachnera. A bez zajímavosti není ani „věčné světlo“. Čtyří malé a jedna velká lampa na společném rámu se řetězy s páskovým dekorem a akantem jsou kvalitní pasířskou prací vrcholného baroka, jakou jen tak někde nenajdeme. Pod kostelem byla v roce 1666 vyhloubena krypta. V předním největším oddíle jsou hroby členů klášterního konventu, uspořádané tak, že připomínají římské katakomby. V další části navazuje na střední chodbu 15 kójí, kde jsou rakve mnoha civilních osob, převážně příznivců kláštera a kostela. Mimo jiné jsou zde pohřbeni Marie Barbara Valdštejnová; Helena Ditrichštejnová; známý lékář Jan František Löw z Erlsfeldu. Katakomby byly ještě po druhé světové válce přístupné. Byly dobře větrány, a tak těla mnoha nebožtíků zůstala zachována v podobě přirozenou cestou zachovaných mumií. Posléze vnikla do krypty spodní voda a celý objekt musel být rehabilitován.

Karlachovy sady o rozloze cca 1 ha leží mezi Vyšehradským hřbitovem a ulicemi K rotundě a V pevnosti.Sady nesou jméno podle Mikuláše Karlacha, který se, mimo jiné, zasloužil o jejich založení. Rozsáhlou úpravu sady prodělaly v roce 1954, kdy byly odstraněny jejich obvodové zdi a byly zpřístupněny veřejnosti. Další rozsáhlou úpravou prošly v roce 1999.